V době dospívání jsem jako skoro každý sbíral různé předměty: hlavně mince a známky. Když jsem měl tehdy zplodit jakousi školní práci o svém koníčku, psal jsem o své fascinaci tím, jak se mi na stránkách alba setkávají velmi rozdílné osobnosti - hlavně politikové, kteří žili v odlišných dobách, krajinách i v odlišných myšlenkových světech, a vyjadřoval jsem tenkrát přání, aby se mi ti rakouští císařové, Masarykové a Hitlerové z poštovních známek v albu navzájem nepoprali.

Když jsem se s velkým zájmem začetl do sborníku Mít a být, vzpomněl jsem si na své adolescentní obavy, a to zvláště nad statí Miroslava Petříčka, který filozofickými slovy mluví o tomtéž, když sbírku definuje jako místo, na kterém historický čas, tedy vývoj či posloupnost vznikání, přechází do simultaneity; sběratel je podle něj se svou kolekcí jakoby vychýlen do transhistorického světa, jeho sbírka je jakousi encyklopedií veškerého vědění o době, krajině a průmyslu, a nemá tak podle Waltera Benjamina dokonce daleko k „nebeskému místu“ platónských idejí. V jiném příspěvku se zase o sbírání píše, že v době, kdy je těžké manifestovat sebe sama prostřednictvím módy, jde o způsob definování sebe sama nebo o zaznamenání historie své rodiny.

Sborník ovšem představuje sbírání z nejrůznějších perspektiv. Zvláště mne zaujal pohled psychoanalytika a etnopsychiatra Wernera Muensterbergera, který se snažil vystopovat, kde se u lidí jejich sběratelské vášně vůbec berou. Jako psychoanalytik autor ovšem nemůže hledat i nacházet kořeny a původ všeho nikde jinde než v dětství: takže u jistého sběratele zvonů diagnostikuje jako hlavní příčinu to, že vyrostl v pochmurném sirotčinci a jediným zdrojem jeho útěchy mu v dětství byl zvuk zvonů z nedalekého kostela. Dále referuje o příběhu významného sběratele knih, jenž jako první artikl začal sbírat dokumenty typu církevních matrik a nápisy na náhrobních kamenech - což Muensterberger vysvětluje tím, že byl nemanželského původu a vyrostl bez mateřské péče. Pro psychologa je tedy sbírání věcí prostředkem k tomu, aby se člověk zbavil svých traumat a úzkostí, věci se pak v očích majitele proměňují v oživlé předměty, magické či zázračné amulety. Autor se zabývá i tím, že z některých jedinců se vinou jejich sběratelské vášně nakonec stávají zločinci.

Další příspěvky sborníku se zaměřují na patologické „sběrače“, kteří jsou schopni si celý byt zarovnat předměty, jež najdou v popelnici. Lékařka, která o patologickém sběratelství v knize referuje, se svěřuje se svojí zkušeností, kdy její přednášku na semináři prezentujícím sběratelství převážně jako ušlechtilou touhu účastníci odmítli jako něco, co k tématu sběratelství vůbec nepatří. Podle mne je ale naopak velmi dobře, že se publikace věnuje i této stinné, ale důležité a neoddiskutovatelné dimenzi sběratelství.

Kniha obsahuje i jistý transkulturní aspekt: upozorňuje třeba na paradox, že domorodci málo poznamenaní západní civilizací uchovávají v oblastech bez elektřiny artefakty jako mobilní telefony ne coby předměty užitkové, ale jako symboly prestiže, jako pseudonáboženské fetiše, jako podivné „suvenýry naruby“. A analogicky k tomu naopak lidé ze Západu mnohdy hromadí předměty, určené v kulturách jejich původu k náboženským rituálům, a také oni je zbavují jejich původní funkce a dělají z nich předměty své sbírky.

Kniha Mít a být každopádně představuje pestrou a čtivou sbírku textů, jejíž všechna témata jsem zdaleka nevyčerpal, a neměla by chybět ve sbírce žádného vášnivého milovníka či sběratele dobrých knih. Pokud k žánru recenze patří kritičnost, pak snad můžu vytknout jen to, že v knize jsou zmiňováni četní světoví autoři, kteří sběratelství nějak tematizovali, ale domácí autoři jako F. Langer a K. Čapek mezi nimi chybí.