Úvod

„Sběratelství je vlastně takový základ štěstí. Momentálního.“
(Ladislav Likler, předseda Klubu sběratelů kuriozit)

Hlavní hrdinkou filmu Tokyo Trash Baby je plachá mladá žena, která je bezhlavě zamilovaná do extravagantního mladíka ze sousedství. Namísto toho, aby svůj cit otevřeně projevila, si ve svých volných chvílích skládá jeho identitu z odpadků. Od kontejnerů ve vnitrobloku domu si každý den do svého bytu přináší plastový pytel plný odpadků, které „vyprodukoval“ objekt její skrývané lásky. Vášnivě se prohrabuje vajgly z cigaret, slupkami z ovoce, nedojedenými zbytky jídla, útržky ručně psaných poznámek a dopisů, fotografiemi, kondomy se spermatem… Předměty pečlivě třídí, některé vyhazuje a jiné si fetišisticky uchovává ve sbírce. Její byt se postupně mění ve svatostánek zasvěcený sousedovi. Jsou to předměty, do nichž mladá žena otiskuje svou vášeň a díky nimž se majetnicky zmocňuje života nic netušícího mladíka. Jak píše Jean Baudrillard, „…do objektů se promítá všechno, co se nemohlo promítnout do lidského vztahu.“¹

Sbírat se dá v podstatě cokoli – obrazy, poštovní známky, obaly od žvýkaček, staré knihy, plechovky od piva, odznáčky, míšeňský porcelán, kaktusy, hračky z Kindervajíček, ferrari, ubrousky, motýli, autogramy,² falešné zuby, léčivé byliny, vlajky, oblečení, svíčky do zapalování, fajfky, fotografie se stínem fotografa,³ panenky Barbie, háčkované ubrusy, hrací karty, rtěnky, pivní tácky, psi s rodokmenem, staré mince, secesní ornamenty, figurky Dobrého vojáka Švejka, zlaté šperky, relikvie svatých, malované truhly, sýrové etikety, Renčíkovy kreslené vtipy, komiksové sešitky Wonder Woman, suvenýry ze Světové výstavy v roce 1933, reklamní letáky, Bible, víno, odpadky, prach… Výčet by byl bez konce. Jelikož ale v současném světě předměty již nehrají tak důležitou roli jako v minulosti, vedle materiálních věcí, tedy předmětů, se dnes sbírají také věci nehmotné povahy.⁴ Lidé sbírají informace, zážitky, vzpomínky,⁵ smyslové požitky, polibky či milostné avantýry. Je-li podstatou sběratelství vášeň, obsese či dokonce závislost a je-li jejím motorem rovněž touha vlastnit, pak se objektem této činnosti mohou stát i ne-věci nebo dokonce živé bytosti. A to tím spíše, že jednou z motivací sbírání je sláva, úspěch, pocit výjimečnosti či nadřazenosti, nebo dokonce vize vlastní nesmrtelnosti.

Byla to právě touha vlastnit a ovládnout, která vedla psychopatického sběratele motýlů jménem Frederick Clegg z románu Sběratel Johna Fowlese k tomu, aby ve svém domě uvěznil půvabnou studentku malířství Mirandu a učinil ji tak nejkrásnějším kusem své motýlí sbírky:

„Vždycky, když jsem ji viděl, jsem měl pocit, jako by to byl nějaký vzácný exemplář, co se k němu člověk blíží náramně opatrně, tak říkajíc se zatajeným dechem. Například světle žíhaný perleťovec. Vždycky jsem na ni takhle myslel, čímž mám na mysli slova jako takřka nepolapitelný, sporadický a velmi ušlechtilý – ne jako ty ostatní, i když pěkné kousky. Něco spíš pro opravdového znalce.“⁶

Je tedy patrné, že sběratelství je nejen o předmětech, ale také o vztazích a lidech. Jinými slovy, sběratelství je způsobem, jak člověk může skrze předměty – nebo i zpředmětněné osoby⁷ – definovat sebe sama:

„V době, kdy je těžké manifestovat vlastní individualismus skrze módu (…) a kdy jen málokterého (člověka) uspokojí vymezovat se na základě všednodenní práce, jíž vykonává, může sběratelství sloužit jako mimořádně uspokojující způsob sebedefinování. […] Ať je již sbírka veřejnou expozicí nebo soukromým hájemstvím, je způsobem vyjádření, jímž člověk zhmotňuje onu abstraktní věc nazývanou já [self], díky němuž člověk může sám sebe spatřit a ovládnout a dokonce i sám k sobě promlouvat; využívá totiž útěchu předmětů, které jej stabilizují jako subjekt.“⁸

Nejde však jen o sbírky. Lidé nesbírají jen proto, aby vytvářeli unikátní kolekce, ale také proto, že nemají na výběr, nebo proto, že v dnešním světě konzumu hledají jiné, alternativní způsoby života a namísto spotřeby a vyhazování volí sběr a recyklaci. Řeč je samozřejmě o těch, kteří sbírají to, čeho se ostatní zbavují – co považují za zbytečné, neužitečné, zastaralé…: sběrači odpadků a přebytků, jejichž činnost má blízko k původnímu sběračství. Nejsou to „výrobci odpadků“, o nichž již na začátku šedesátých let minulého století psal Vance Packard,⁹ ale jejich konzumenti či spíše uživatelé – vybírači kontejnerů a popelnic, paběrkovali, shánlivci… Sbírají organické odpadky i průmyslově vyrobené předměty. Někteří díky nim přežívají, jiní si z nich vytvářejí nové funkční předměty či dokonce obydlí.¹⁰ Někdo tak činí proto, aby si zachránil holý život,¹¹ jiný z důvodů filosofických či ideologických, další pro výrobu artefaktů nebo pro radost a potěšení a další z důvodů duševní poruchy.

Sborník Mít a být: Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese se věnuje otázkám sběratelství, sbírání a sběračství a těm, kteří tuto činnost vykonávají. Ačkoli je v souvislosti s tímto tématem nemožné zcela ignorovat institucionalizované sběratelství, tedy muzejní či galerijní sbírkové akvizice umění a artefaktů, hlavním smyslem tohoto sborníku je reflexe soukromého sbírání a to především v mimouměleckých a mimoinstitucionálních oblastech. Jednotlivé příspěvky odhalují důvody, které člověka vedou ke sběru a kumulaci předmětů (obsesivní, ekonomicky spekulativní, sentimentální, vědecké, volnočasové, patologické, statutotvorné, existenční apod.), a zaměřují se na různorodost sbírek dle povahy sbíraných předmětů i dle zájmu samotných sběratelů a způsobů jejich práce. V příspěvcích tedy jde nejen o analýzu předmětů hodných sběratelského zájmu (jimiž je, jak již bylo naznačeno, v podstatě cokoli), ale rovněž o psychologické, sociální, antropologické a ekologické aspekty samotného sběratelství.

Základem sborníku jsou příspěvky studentek 2. ročníku navazujícího magisterského programu Dějiny a teorie designu a nových médií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, na nichž pracovaly v rámci dvousemestrálního Týmového projektu. Ke spolupráci jsme společně vyzvaly i několik odborníků, kteří buď problematikou sběratelství ve své práci zabývají nebo jejichž zájem o člověka a jeho vztah ke světu (včetně světa předmětného) může přinést osobitý pohled na sbírání jako jednu ze základních lidských potřeb či, jak uváděl již Sigmund Freud, instinktů a pudů. Kromě autorských studií a esejů je do sborníku zařazeno několik rozhovorů se sběrateli, které Walter Benjamin přiléhavě nazval „fyziognomisty předmětného světa“¹², nebo těmi, kteří se sběratelstvím ve své odborné práci zabývají. I z těchto autentických výpovědí je evidentní, že sběratelství není jen studium, znalectví, klasifikace, systematizace, směna či akvizice a prodej, tedy vědění a dovednosti, ale také láska, posedlost a vášeň a vášně – jak připomíná Benjamin – vždy hraničí s chaosem: „…v životě sběratele je dialektické napětí mezi pólem nepořádku a řádu.“¹³

Fenomén sběratelství v minulosti fascinoval mnoho osobností literárního i humanitního světa. Odborná literatura reflektující tuto rozmanitou a mnohotvářnou činnost a její protagonisty se výrazně rozvíjela od konce 19. století v důsledku sílící sběratelské mánie, která zachvacovala jednotlivce bez ohledu na jejich sociální příslušnost a finanční kapitál. Jak dokládají čtyři přeložené texty od předních světových odborníků a myslitelů zabývajících se sběratelstvím a podrobná bibliografie k tématu, jež je apendixem tohoto svazku, sběratelství a sbírání obecně je dodnes – a možná stále více – zajímavým a podnětným tématem do diskuse pro kohokoli, kdo se zajímá o to, co člověka přitahuje k „té podivné a nevysvětlitelné posedlosti“, „vrozené a nezničitelné potřebě“ vedoucí jak „k celoživotnímu hromadění uměleckých předmětů a kuriozit, které budou rozprášeny po našem odchodu“¹⁴, tak ke sběru neuměleckých předmětů, včetně odpadků a přebytků, které mohou náš odchod ze světa buď oddálit, nebo nás ještě za živa pohřbít.
 

1. Jean Baudrillard, Marginální systém: Sběratelství (přeložený text v tomto sborníku). ^zpět
2. Srov. Zadie Smithová, Sběratel autogramů, Praha 2002. ^zpět
3. Sbírku 92 fotografií se stínem fotografa z let 1900–1970 získalo nedávno darem od soukromého sběratele Museum of Modern Art v New Yorku. Šlo přitom vesměs o rodinné snímky a anonymní fotografy. Tuto kuriozitu t.č. vystavuje MoMA v rámci expozice věnované sériové a multiplové fotografii, která doprovází výstavu Bernd und Hilla Becher, Landscape/Typology. ^zpět
4. „Naše existenční zájmy,“ píše Vilém Flusser, „se nám před očima mění z věcí v informace. Stále méně se zabýváme vlastnictvím věcí a o to více nás zaměstnává spotřeba informací.“ Vilém Flusser, Ne-věc, in: Martina Pachmanová (ed.), Design: Aktualita, nebo věčnost? VŠUP 2005, s. 54. ^zpět
5. Vynikajícím příkladem sběru memoárů je hlavní hrdina filmu Naprosto osvětleno (USA, 2005, 120 minut, režie: Liev Schreiber) Jonathan, který sbírá vzpomínky své babičky a svého dědečka. „Memorabilia“, tedy vzpomínkové předměty, které nashromáždí, jsou přitom zástupné, sekundární; důležité jsou osobní příběhy, které se k předmětům váží. Sběr vzpomínek se samozřejmě nejlépe uplatňuje v žánru tzv. orální či ústní historie. ^zpět
6. John Fowles, Sběratel, Praha 1988, s. 9. ^zpět
7. Příkladů, kdy se lidská bytost stává předmětem sběratelské vášně, existuje bezpočet. Vedle Fredericka, který pečuje o vězněnou Mirandu jako o unikátní drahokam ve sbírce, lze jmenovat třeba sběratele milostných eskapád Dona Juana, jenž je „nemiluje upřímně; má jen potřebu opětovného ujišťování, že je chtěn a milován. V podstatě je osamělý a nekonečně se snaží najít útěchu v tom, co náš mladý Don Juan popsal jako objekty.“ Werner Muensterberger, Vášeň – neutuchající zdroj sběratelství (přeložený text v tomto sborníku). ^zpět
8. Bill Brown, The Collecting Mania, The University of Chicago Magazine, October 2001, http://magazine.uchicago.edu/0110/featres/mania.html, s. 2. ^zpět
9. Vance Packard, The Waste Makers, New York 1960. ^zpět
10. Skvělou sondou do společnosti sběračů přinesla ve svém filmu Všichni možní sběrači a já (Les Glaneurs et la glaneuse, Francie 2000, 82 min.) francouzská dokumentaristka Agnès Vardová. ^zpět
11. V knize Aluminiová královna popisuje Petra Procházková, jak se čečenské ženy po nocích ubírají na sběr aluminia – postupně tak rozeberou celý ropný závod, aby získanou „kořist“ vyměnily za chleba a jejich děti mohli přežít. Viz Petra Procházková, Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen. Praha 2003. ^zpět
12. Walter Benjamin, Unpacking My Library: A Talk About Book Collecting, in: Walter Benjamin, Illuminations, Glasgow 1979, s. 62. ^zpět
13. Ibidem. ^zpět
14. William Carew Hazlitt, Confessions of a Collector, London 1897, cit. in: Bill Brown (pozn. 8), s. 2. ^zpět