Kdy a kde byl u nás postaven první významný velkoměstský pomník věnovaný nějaké ženské osobnosti? Jaký úspěch měla zdejší Liga manželek nevařících z roku 1928? Jak vědecky řídit práci v domácnosti? A co všechno mohlo v meziválečném Československu znamenat být moderní ženou? Mnohé odpovědi poskytuje výpravná publikace Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury. Její autorkou je umělecká kritička a kurátorka Martina Pachmanová (1970) a drobnějšími texty přispěli například literární historička Libuše Heczková, filmové teoretičky Kateřina Svatoňová a Magda Španihelová nebo historik architektury Hubert Guzik.

Jednotlivé kapitoly pokrývají oblasti jako domácnost, móda a konzum, politika a veřejný prostor, sport a technologie, které s přihlédnutím k dobovým diskusím v tisku (včetně parodií a karikatur) plasticky vykreslují. Ke každému okruhu jsou navíc připojeny medailony několika významných představitelek dané oblasti: Milena Jesenská tu vystupuje jako novinářka zastávající názor, že ženy jsou „až dost emancipované“, což vedlo kupříkladu katolický tisk k doporučování svým čtenářkám, aby v případě, kdy chtějí za každou cenu číst něco moderního, volily právě „paní Milenu“. Senátorka Františka Plamínková je prezentována jako hlasatelka názoru, že společnost je vlastně velká rodina, a jelikož ženy mají bohaté zkušenosti s vedením domácnosti, mají také dobré předpoklady řešit celospolečenské problémy – tento argument podle Libuše Heczkové nicméně podporoval konzervativní pojetí ženy především jako manželky a matky. Sportovkyně Zdena Koubková / Zdeněk Koubek potom ilustruje okamžik, kdy se sportovní výjimečnost proměňuje v negativně vnímanou odlišnost, která se vzpírá dosavadní představě o ženském těle.

Liga manželek nevařících

Kniha vysvětluje, že koncept moderní nebo „civilizované“ ženy pochopitelně paralelně existoval v různých evropských státech, a to pod různými pojmy: v německy mluvících oblastech se vžil pojem „Neue Frau“, ve Francii „la femme nouvelle“ a v anglosaském světě „modern woman“. České spojení „civilizovaná žena“ prý bylo specifické v tom, že odkazovalo k modernistické doktríně pokroku, ale akcentovalo rovněž „řád, racionalitu, uniformitu a disciplínu, jimiž se měl nový věk zásadně odlišit od všeho necivilizovaného, nekultivovaného, přírodního a neukázněného“. Což ostatně souviselo s nástupem masové výroby: „Standardizovaná bota vyráběná ve velkých sériích vyžadovala standardizované a multiplikovatelné tělo."

Tato žena měla být samostatná, otužilá sportem a prostá přecitlivělosti, díky čemuž jí neměla být odepírána ani zaměstnání dříve vnímaná jako výhradně či převážně mužská. Zároveň jí neměly být automaticky vnucovány činnosti chápané jako čistě ženské, například domácí vaření. Zmíněná Liga manželek nevařících vznikla po švédském vzoru a přihlásila se do ní řada zvláště pražských žen; prosazovala úsporné stravování v hostincích a restauracích, což se ovšem většinově neujalo. Nová doba přinášela nová povolání a prostředkem emancipace a racionalizace byla pro mnohé ženy práce na psacím stroji.

Kniha poukazuje na několik paradoxů. Například že reprezentantkou zmíněného ideálu civilizované ženy se mohla stát i tak exoticky vypadající postava jako herečka, zpěvačka a tanečnice Josephine Bakerová, jež byla po matce černošsko-indiánského původu. Češi ji mimochodem mohli spatřit na vlastní oči, když roku 1928 vystupovala v pražské Lucerně. Díky svému rytmickému dynamickému tanci byla vnímána jako inkarnace rychlosti a pružnosti, takže byla dávána za vzor „zlenivělým a zbytnělým“ manželkám, ale paradoxně mohla být chápána také jako výkonnější a v tomto smyslu „civilizovanější“ než bílé Evropanky.

Nechť oděv ženy ladí s jejím vozem

Publikace však zároveň upozorňuje, že představa nové ženy byla nejen adorována, ale i vysmívána; a na jedné straně sice pomáhala spoluutvářet novou ženskou identitu, ale na druhé „potvrzovala patriarchální a heterosexuální model společenského a kulturního uspořádání“, hlavně ve své komercionalizované podobě. Zvláště patrné je to v případě žen-motoristek. Úspěšná automobilová závodnice Eliška Junková svoje závodní zkušenosti zprostředkovávala (podle Magdy Španihelové) i „prizmatem tradičního ženského světa“: mluvila třeba o větru a jeho odlišném účinku při závodě a během sušení prádla.

V časopisu Autolady, který vydával Dámský odbor Autoklubu, se apelovalo na to, aby pro ženu-automobilistku bylo auto především prostředek k pomoci slabým, nemocným a dětem. Ideál obětavé a obětující se motoristky ovšem kontrastoval s obálkami, grafickým doprovodem a reklamami téhož periodika, jež vykreslovaly spíše obraz elegantní ženy, jejíž oděv dokonale ladí s jejím vozem.

Takto ambivalentní byl i postoj české sportovkyně, cestovatelky, feministky, kameramanky a průkopnice zastoupení žen v automobilismu Evy Elstnerové (1904–1983). Ta se mimo jiné zúčastnila převážně ženské expedice Modrý tým Aero, jež měla „propagovat odolnost aut v nástrahách pouště severní Afriky“; na jejím základě vznikl filmový dokument Šest žen hledá Afriku (1934). Elstnerová ve svých textech sice sdílela nadšení pro ženskou obratnost, vytrvalost a houževnatost, ale současně nezpochybňovala roli žen jako doplňku auta, u nichž má barva šatů odpovídat barvě karoserie.

A podobné to bylo i v jiných oblastech: rubrika Praktická domácnost časopisu Pestrý týden doporučovala, aby se přirozenou součástí moderního domova stala elektrická žehlička a lednice, aby se ženy mohly nadále starat o domácnost, ale i cvičební náčiní.

Jemnost a vkus ve slévárně

Kniha vznikla v souvislosti se stejnojmennou výstavou v brněnské Moravské galerii, takže je vybavena bohatým obrazovým doprovodem včetně dobových parodií a karikatur, které výborně dokreslují tehdejší atmosféru. Dozvíme se, jak k daným tématům přistupovali publicisté a významné osobnosti tehdejšího veřejného světa. Připouštějí, že v reálu měly elektřinu, plyn a vodovod trvale k dispozici jen hospodyně v několika větších městech, ale o tom, jak dané situace prožívaly „obyčejné“ a „bezejmenné“ ženy, už se dočteme méně. To by ale nejspíš mohl být námět na úplně jinou knihu.

Doplňme, že komunisté se později snažili obraz „správné“ ženy ještě radikálněji zmodernizovat: razili ideál údernických hornic a slévaček, žen-budovatelek, které pracovaly v montérkách. Když se ovšem podle článku historičky Denisy Nečasové po smrti Stalina a Gottwalda roku 1953 otupilo ostří radikálního stalinismu, i komunisté zčásti oprášili tradiční ženské hodnoty jako jemnost, vkus, zručnost a smysl pro čistotu a pořádek. Předchozí náborové akce vyzývající pracovnice k práci v továrnách přitom stály v kontrastu s těmito představami: „Ve slévárně, na stavbě či při obrábění kovů jemnost a vkus pravděpodobně příliš prostoru k využití nedostaly.“

Dnes sice emancipace v některých směrech pokročila, takže ženy už řídí auto běžně, ovšem častý obraz uštvané matky coby „rodinné taxikářky“, která rozváží jednotlivé děti na kroužky a pak ještě rychle jede na nákup, na zmíněnou představu z časopisu Autolady vlastně navazuje, ale v poněkud zkarikované či přímo dystopické podobě. A místo k vědecky řízené domácnosti budoucnosti se dnes mnohé ženy v představách utíkají spíše do minulosti, ke knihám jako Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy archetypů divokých žen (Pragma, Knižní klub, 1999). Podle její autorky, jungiánské psychoanalytičky Clarissy Pinkoly Estés, mají vlci „ostré smysly, hravého ducha, vytrvalost a vyvinutý smysl pro oddanost“, v čemž ženám mohou být vzorem a mohou jim pomoci „spojit se znovu s těmi divokými, zdravými a vizionářskými vlastnostmi této instinktivní povahy“. Některé rady Pinkoly Estés jsou přitom trochu svérázné: „Ačkoli by okolí dávalo přednost tomu, abyste se chovala slušně a nelezla radostí po nábytku nebo při vítání po lidech, pokračujte v tom. Některým lidem se nebude líbit, že ke všemu čicháte, abyste poznala, co to je.“ Což by jistě bylo moc i na živelnou Josephine Bakerovou.

Za ideály skvěle vylíčenými v knize Civilizovaná žena se tak můžeme ohlížet s jistou nostalgií. A také s vědomím, že dnes sice muži vozí svoje potomky na hřiště v kočárcích či žehlí, ale někteří tento trend kritizují, protože se tím až příliš znejasňují ženské a mužské role. Ohledně toho, nakolik jsou údajné „ženské“ a „mužské“ činnosti či úlohy dány „přirozeně“ a nakolik jde jen o konstrukt, se dnes každopádně vedou stejně ohnivé a nesmiřitelné polemiky jako před sto lety, takže v tomto smyslu je kniha stále aktuální.