Kázání I

Rozsévač rozsívá slovo.

Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby. A někdo mluví bez rozmyslu, jako by bodal mečem, kdežto jazyk moudrých hojí. Stojí též psáno: Seslal slovo své a uzdravil je. Ve Storholmträsku žil jeden Samuel Burvall, umřel před pár lety v sanatoriu, na chrlení krve.

Bylo to s ním takhle:

Burvallové ze Storholmträsku umírali většinou na souchotě, čtyři tety a tři strýcové mu takhle v dětství umřeli, a taky děd a dva sourozenci, jediní, které měl, a tři bratranci zrovna tak.

A on nad tím pořád musel přemítat.

V jednom kuse se vedly řeči o tom, jak že ty souchotě po zemi vlastně přeskakují, jak že se šíří z člověka na člověka, jestli mlhou v zimě nebo mlékem nebo vodou nebo kožešinami v postelích, nebo lidským dechem nebo noži a vidličkami a lžícemi, když se pořádně neumyjí, a každý věřil něčemu jinému, někdo se bál mlhy a vody, někdo zase mléka, někteří měli strach z kožešin a jiní z lidského dechu, a když s někým mluvili, zakláněli se vždycky, a kdekdo měl hrůzu z nožů a vidliček a lžic.

Ale když bylo Samuelu Burvallovi čtrnáct roků, tak se dovtípil, nemoc že se přenáší samotným tím slovem, slovem souchotě, a rozhodl se, že on si tohle slovo do těla jaktěživ nepustí, že před jeho hláskami a písmenky jednou provždy zavře uši, že bude svůj sluch a smysly udržovat v čistotě, stejně jako lidé hledí od nákazy očišťovat kožešiny a příbory a vodu a mléko a svůj dech.

Takže vždycky když se octl mezi lidmi, byl hned jako na trní, sedával s tvářemi v dlaních, vypadalo to, jako by si hlavu z kdovíjakého vrtochu pořád podpíral, jako kdyby ji měl hrozitánsky těžkou, a jakmile zmerčil, že se někdo chystá vyslovit to zlověstné a nakažlivé slovo, zacpal si uši, aby dovnitř nepronikla ani hláska, co vychází z úst, to je od srdce, a právě to taky činí člověka nečistým.

Neměl to vůbec lehké, vždyť lidi o souchotích vykládali ustavičně, o čem jiném by spolu taky mluvili, souchotě jako by byly mezi všemi otázkami života a smrti velezáhadou, souchotě byly jako sedm hvězd v andělově pravici. A tak musel být bdělý a opatrný a jako kdyby se stranit lidí, tenhle Samuel Burvall.

Ale zdravý byl a silný, a když mu bylo devatenáct a měl jít k odvodu, necítil se v nejmenším nemocný, sekal tehdy akorát ve Vackerlidenu dřevo a do Norsjö sjel na lyžích a doktor, co ho tenkrát prohlížel, mu řekl, že je jako jeden z Davidových bohatýrů, kolem prsou měřil dva lokte a jeden palec navrch, byl jako Eleazar, vážil devadesát pět kilo, samý sval a šlacha.

Jenže pak se stalo, co se stát nemělo.

Jeden z pánů u odvodu, měl spoustu blýskavých cvočků a hvězd, vzhlédl jen od stolu plného lejster a změřil si Samuela Burvalla a povídá mu no, Burvall, a Samuel se nestačil bránit, naprosto ho to zaskočilo, on měl ten pán beztak hlas, jaký nejde jen tak odrazit, a tenhle jeho hlas pronikl Samuelovi rovnou skrze dlaně, zaburácel:

No, Burvall, a souchotě jsi měl?

A on cítil, jak ho to slovo zasáhlo jak kulka, jako by mu v uchu prostřelilo díru, a jak se mu ten jed rozlévá do žil a do celého těla, tak teď je se mnou amen, říkal si, a odpověděl tomu pánovi:

Souchotě jsem neměl. Zatím ne.

A oni ho povolali, chtěli z něj udělat oficíra, šel na I 20 do Umeå. Ale zůstal tam jenom pár týdnů, potom onemocněl, našli mu v plicním vaku vodu a skvrny na obou plicích, a poslali ho zpátky na Storholmträsk.

A Staří Burvallové mu do sanatoria pořídili celou výbavu, neměli do kapsy hluboko, obleky a noční košile a novou bibli a parádní kazajky a vázanky a manžetové knoflíčky dostal, vždyť už to taky dobře znali, co se v takovém sanatoriu sluší a patří, a Sofia Lundströmová z Åmträsku se s ním přišla rozžehnat. Chodili spolu do školy, ona a Samuel, mezi těmi dvěma to bylo jisté, a to je Staří Burvallové raději nechali o samotě, protože i to už dobře znali, co to je, takové loučení.

Dva roky byl pryč.

(...)