Soudě jen podle názvu by čtenář mohl po tomto titulu nakladatelství Havran sáhnout v domnění, že nejpřekládanější švédský autor Torgny Lindgren se v knize pouští do křížku s aktuálním tématem, které v současnosti plní veřejný prostor: že spisovatel na stránkách rozehraje až mytický boj pravdy se lží v postfaktickém světě, boj, jenž otřese zásadními, dnes velmi zdůrazňovanými politickými základy našeho vnímání reality… Jaký příběh proslulý ironik zvolí, aby čtenář pochopil, že bez notné dávky mediální gramotnosti kolem sebe neodhalí všechny hoaxy, fake news a alternativní pravdy?

Je bohužel nutné připomenout, že Torgny Lindgren (1938–2017) před dvěma lety zemřel. Desítka v češtině vydaných knih – což je jen zlomek autorovy tvorby, zahrnující kromě povídek a románů i básně a divadelní hry – tomuto členovi Švédské akademie u nás stačila na nekrolog v Kavárně nakladatelství Host, velká zpravodajská média však úmrtí přešla mlčením. Rok originálního vydání románu s podtitulem Vlastnoručně sepsaná zpráva rámaře Teodora Marklunda čtenáře navnaděného názvem Chvála pravdy snadno vyvede z omylu: kniha vyšla ve Švédsku v roce 1991, před osmadvaceti lety.

Autor se navíc ve svých textech obecně obracel spíše do vzdálenější historie nebo vzdálenějších koutů Švédska, aktuálním tématům se většinou vyhýbal. Snad proto jej mají rádi hlavně ti čeští čtenáři, kteří namísto dnes mohutně konzumovaných skandinávských detektivek preferují severskou „exotiku“.

„Já bych vůbec nikdy nelhal“
I když by bylo v zájmu čtenářského zážitku vhodné neprozrazovat, jak dopadne velmi napínavá aukce, k níž dochází hned v úvodu vyprávění, je nutné říci, že děj knihy se neustále točí kolem jednoho obrazu – Madony s dýkou od skutečně existujícího švédského malíře Nilse Dardela. Vypravěč, rámař Marklund z podtitulu knihy, je buď s Madonou, nebo později s její kopií osudově spjat: v rychlosti shání peníze, aby se mohl stát jejím majitelem, způsobuje v zapadlé dražební síni rozruch a nakonec si odnáší obraz těžko vyčíslitelné hodnoty, který k němu přijíždějí obdivovat novináři – ale i zástupci finančního úřadu a nakonec lidé vznášející na Madonu nárok. Rámař se musí s nově nastalou situací popasovat a také si v další linii příběhu najít cestu k Pavle, své přítelkyni z dětství. Hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě je po většinu děje svého – což musíme znovu zdůraznit – vyprávění značně nevyhraněný a čtenáři není jasné, co k Pavle vlastně cítí. Zážitky týkající se Madony si „skutečně“ zapisuje a v průběhu děje několikrát opakuje pro různé posluchače, ať už je to zástupkyně finančního úřadu, nebo bankovní ředitel. A až urputně si stojí za tím, že všechno se skutečně stalo. Jde ovšem o stále stejný, lineární příběh: čteme ho pouze jednou, jen Teodorovi posluchači přicházejí v různých jeho fázích. Na naší čtenářské blahovůli pak zůstává, nakolik budeme poněkud za vlasy přitaženému vyprávění věřit – Lindgren dokořán otevírá dveře do zákulisí hudebního průmyslu a do prostředí překupníků obrazů, a to tak, že se málem vyvracejí z pantů.

Rázovitým postavičkám z ostatních Lindgrenových děl se rámař svými vlastnostmi příliš nepodobá. Kromě informací o nutné zálibě v troše té samohonky se o něm nedozvíme tolik, aby nám přirostl k srdci. V samém závěru vyprávění se však ukazuje, že tato nedostatečná charakteristika má svůj důvod. Co se týče dalších postav, spíš než propracovanou psychologii má každá z nich jakousi libůstku, většinou spojenou s výtvarným uměním nebo s hudbou, a prozradit můžeme i to, že v příběhu dojde na drastičtější úmrtí některých z nich.

„Kdo by kradl obrazy? Všechno umění bude brzy bezcenné.“
Může se tedy tento starší text oceňovaného klasika švédské literatury (Lindgren se coby autor prosadil v roce 1982 románem Cesty hada na skále; poslední román Klingsor mu vyšel v roce 2014) srovnávat s jeho známějšími díly a získat si pozornost a lásku českého publika? Zdá se, že v tomto případě by měl mít ideální čtenář zálibu v satiře, prošpikované nejrůznějšími aluzemi. Ať už na výtvarné umění, s nímž je rámař Teodor velmi dobře obeznámen, na showbyznys, v jehož zveličených kulisách se pohybuje jeho souputnice, na klasickou hudbu, kterou mají oba raději než pop, anebo na Schopenhauera, jehož šest svazků rámař zdědil po dědečkovi. Zážitek z četby určitě umocní, pokud si nemusíte dohledávat obrazy impresionistů, ověřovat si, zda se ve sjednoceném Německu opravdu v archivech tajné policie našla Bachova kantáta Lob der Wahrheit, jež propůjčila Lindgrenově knize jméno, a googlit si každý filozofický citát, který si vypravěč pohotově vybavuje. V tomto ohledu je mnohovrstevnatý text zaměřený spíše na erudovanějšího příjemce.

Českému publiku velmi pomáhá živý překlad Zbyňka Černíka, díky němuž příběh přímo pádí před očima. Snad ubíhá až příliš rychle, protože téma, které spisovatel předkládá prostřednictvím svých postav k zamyšlení, tedy role falzifikátu a skutečnosti v umění i v životě, se vytrácí ve víru událostí. Zvlášť patrné je to ke konci příběhu, kdy už se jen těžko soustředíme na filozofické úvahy, tentokrát o povaze křesťanství, protože se jednoduše chceme dozvědět, jak vše dopadne.

Stejně jako s čtenářskou láskou k této knize Torgnyho Lindgrena se to má s láskou Teodora k Pavle (a naopak). Pro její probuzení je třeba téměř zázraku – v případě postav románu se maličko ošíváme, protože zvrat v jejich vztahu umožňuje jedno dobové klišé. Ale když přimhouříme oči, nevymyká se hranicím žánru. A hlavně: do satirické knihy není nutné se bezhlavě zamilovat.