Dostalo-li se zde předposlednímu románu Torgnyho Lindgrena (1938) spíše vlažného komentáře, šlo jako obvykle o souhru mnoha faktorů: znepokojovala mj. náhlá, prapodivná volnost trojdílného cyklu, jejž měla Bible Gustava Doré uzavírat (a který teď nakladatel v souvislosti s novou knihou chytře a záslužně vydal v jednom mohutném svazku), i poněkud hledané přetížení herme(neu)tickými odkazy. Ve stínu románu Norrlands akvavit (Norrlandská pálenka) vychází s nečekanou jasností najevo, co ještě, či možná co vlastně, bylo s Biblí Gustava Doré v nepořádku: nadměrná – totiž vyprávěcímu postupu nepřiměřená – dávka sentimentu. První dva díly trilogie (česky Čmeláčí med, 1999, Přerušený příběh, 2005) vyprávěly mezilidská a intimně duchovní dramata a vyprávěly je s notným a plodným přídechem nostalgie v hlase. Vypravěč dílu závěrečného se jenom snažil zdramatizovat nostalgii jako takovou, opatřit ji za každou cenu tirádou nápaditého děje.

Loňská Norrlandská pálenka už se nic dramatizovat nesnaží, nechává nostalgii zkrátka plynout a rozplynout se, což se ukazuje být podstatně čestnějším a příjemnějším řešením. Byť může kniha klást čtenáři navyklému na někdejší dynamiku Lindgrenových próz odpor. Dobere-li se totiž takový čtenář konce, ještě rád autorovi odpustí, neboť i jemu samotnému je v závěru tohoto ”románu smíření” se vším všudy a beze všeho odpuštěno. Všichni jsme přece s věkem čím dál pomalejší, čím dál nostalgičtější, čím dál nejistější ve svém přesvědčení. Nejinak hlas Lindgrenova vypravěče, nejinak obyvatelé osiřelého västerbottenského vnitrozemí, kteří si tu ještě jednou, dost možná naposledy, zahráli kolektivní prim.

Rozbujelý proud útržkovitých reminiscencí na staré časy jednotí postava kazatele Olofa Helmerssona, notorického opozdilce. Teprve v padesátých letech dvacátého století přišel Helmersson, vybaven kartáčkem a heligonkou, severské venkovany zevangelizovat a naučit je zubní hygieně a až na začátku třetího tisíciletí se vrací, aby jim křesťanství vytloukl z hlav. Nemá to lehké, jelikož většina jeho dávných oveček je mrtvá, a ti, kdo se dočkali, už tak jako tak nevěří, nebo věří jako kdyby napůl. Zbývají poslední dvě zarputilé farnice, umírající babička Gerda a krásná a na zdejší poměry nebývale mladá Marita. Helmersson se ze všech sil pokouší odvrátit je od víry, ”odpasit” je. Zda uspěje či nikoliv, případně nakolik, nemá smysl prozrazovat, třeba se román dostane Čech.

Na jeho snahy se navíjejí další drobné epizody a anekdoty, vesměs symbolické. Některé mají formu jarmarečně křiklavých podobenství (jediný Stockholman v okolí zaškrtí svou ženu, pilnou zemědělkyni Kristinu; Marita, vtělená to směsice Marie a Marty, zabíjí jehňata motorovou pilou), některé odkazují na dřívější Lindgrenovy texty (tentokrát zdá se především na povídky), jiné, ty nejlepší, ve vyprávění zkrátka jen tak ”visí” a líčí zašlou slávu lidového křesťanství, starý půvab Västerbottenu a kdysi krásnou etiketu na lahvích místní pálenky. Tyto snivé pasáže hned dvojmo potvrzují dohady, vyslovené zde v souvislosti s Biblí Gustava Doré, že se snad autor od kultu slova chystá obrátit k vyprávění obrazivému či vyprávění obrazem: neboť Norrlandská pálenka obsahuje nejen nevídané množství tradičně popisných míst, nýbrž i skutečný obrazový doprovod (reprodukce starosvětských fotografií, reklamních letáků, knižních přebalů apod.). Občas se tíha vší té nostalgie může zdát až neúnosná. Právě v tom ale tkví celý vtip Helmerssonova evangelia: hlavní je mít vůbec možnost stát se odpadlíkem, mít od čeho odpadnout, a setrvale pak pociťovat odhozené břímě tradice za vlastními zády.

Nostos je návrat domů a algos napovídá, že by nás měl takový návrat pálit. Čtenáři doby tekuté modernity podává Norrlandská pálenka nostalgii v tom nejlepším možném skupenství.