S tímto cílem je kniha i komponována: je logicky rozdělena na tři větší celky – určitý „úvod k úvodu“, kde jsou analyzovány základní pojmy komparatistiky, a další dva oddíly věnované srovnávací metodě v rámci literatury, resp. přesahům mimo ni. V rámci těchto větších kapitol se pak autorka věnuje jednotlivým dílčím tématům, jež považuje (v různé míře shody s ostatními autoritami) za komparatistická – otázkám recepce, tematologii, genologii, imagologii, dále pak vztahům literární komparatistiky k jiným uměleckým druhům a k vědeckému diskursu a – překvapivě v tomto kontextu – otázkám psaní literárních dějin. Tato jednotlivá dílčí témata jsou pak s proslulou německou systematičností podrobena vymezení a analýze pojmu, ilustrována na praktických příkladech a konečně je podán přehled o dění v současné odborné diskusi (nebo, jak se rozhodla česká redakce a jak může konzervativnější čtenáře poněkud iritovat, „diskuzi“).

V případě oboru, který svou identitu zakládá na metodě (srovnávání) a navíc vykazuje tak extrémní potřebu tuto svou identitu neustále zpochybňovat a opět stvrzovat, je velmi cenná prvotní definice předmětu studia. Corbineau-Hoffmannová tuto definici nabízí srozumitelně a logicky a podle našeho názoru v tom vedle precizní formulace základních pojmů spočívá jedna z nejsilnějších stránek tohoto Úvodu: předmětem komparatistiky jsou v širokém slova smyslu kontexty, do kterých vstupuje literatura. Tyto kontexty jsou především literární, ale do oblasti komparatistiky spadají i některé kontexty mimoliterární, zejména systém kolektivních představ a kulturních stereotypů, který je doménou imagologie, a zmíněný vztah k jiným uměním a k vědě. Z literárních kontextů pak autorka pokládá za specificky komparatistické systémy žánrů, historie látky (Stoffgeschichte), epochy, jiné národní literatury (v případě překladu). Odlišnost od obecné literární vědy pak spočívá v tom, že komparatistika se „na rozdíl od svých filologických sester“ (s. 40) soustředí nikoli na imanentní vlastnosti textů, nýbrž právě na dynamicky pojatou interakci textů se svými kontexty. Hranice mezi komparatistikou a literární vědou není tedy vymezena striktně podle předmětu, nýbrž konceptuálně, metodologicky. Je zřejmé, že za takových podmínek zůstává tato hranice plynulá, čímž případné kompetenční spory mezi oběma disciplínami ztrácejí relevanci. Zároveň se tím poskytuje odpověď na otázku, co je účelem a cílem komparatistiky, zdůvodněním, „k čemu je na světě“: je to plnění interpretačních úkolů, které nelze vyřešit jen za pomoci textově imanentních signálů a u nichž je třeba zapojit mimotextové okolí.

Podrobněji se budeme věnovat kapitolám věnovaným mimoliterárním kontextům. Především je to srovnávání literatury s jinými uměleckými druhy – s hudbou či výtvarným uměním. Komparatistika na sebe takový nárok klade zejména proto, že vyhovuje jejímu výše zmíněnému zadání studovat literaturu v kontextech, naráží však na nepřekonatelné obtíže způsobené již samotnou vágní definicí pole výzkumu (jakým způsobem můžeme srovnávat umělecká díla mezi sebou, aby srovnání mělo specificky komparatistickou vypovídající hodnotu?) a zejména nutností pečlivě ohledávat hranici mezi komparatistikou a obecnou estetikou, která má dialog jednotlivých uměleckých druhů tradičně v popisu práce. Poměrně neproblematické je toto tázání v případě, že jeho předmětem jsou paralely mezi jednotlivými konkrétními díly, např. tematologické či genetické; podstatně obtížnější by však byl pokus o pochopení těchto vztahů z čistě teoretického hlediska. Takové pokusy samozřejmě existují – od Barthesovy představy intersémiotického zkoumání literatury jako jednoho z mnoha znakových systémů (kterému Corbineau-Hoffmannová oponuje prostou námitkou, že znaky mají v každém uměleckém druhu jiný charakter, a jsou proto nepřevoditelné na jediný model) třeba po možnost využít relativně nedávnou koncepci „cestujících konceptů v humanitní sféře“ Mieke Balové (o které se autorka nezmiňuje). Tato oblast komparatistiky se dnes nachází asi v nejneklidnějším stavu, a tím spíše zde platí, že k ní je třeba přistupovat s maximální obezřetností a skromností.

Ani Corbineau-Hoffmannová nepropadá pokušení neskromnosti a nepokouší se o nalezení společného jazyka všech uměleckých druhů, dokonce ani o přehledové zmapování všech cest, kterými se vydali její předchůdci; z nich vybírá základní koncepty od představy o původní jednotě podle Horatia a abbého Du Bose po současnou disciplínu comparative arts pěstovanou na amerických univerzitách, k jejímž specifikům patří, že východisko leží v oblasti literatury: takto položený důraz je odpovědí na ono napětí mezi literární vědou a estetikou. Zatímco jednotlivé pohledy na spojnice literatury a jiných umění zpracovává vcelku přehledným a snad i vyčerpávajícím způsobem, nakonec přesto – rezignovaně, ale se sympatickou poctivostí – přiznává, že v současné době nelze na tomto poli nalézt žádný výsledek, jenž by se dal metodologicky či pedagogicky ve větší míře využít.

Jednu kapitolu věnuje autorka vztahu mezi literaturou a vědami. Toto spojení jako součást sféry zájmu komparatistiky je poměrně nové a souvisí s tendencí k interdisciplinárnímu přístupu, jež je patrná v celé oblasti humanitních věd. Jako východisko k postižení tohoto vztahu si autorka vzala na pomoc kritickou analýzu diskursu, kde hledá styčné body mezi její podobou podle Michela Foucaulta a lingvistickou variantou. Ve foucaultovské podobě je „diskurs“ historickou (nikoli tedy logickou či jakkoli jinak systematicky koherentní) kategorií označující soubor všech výpovědí vytvořených podle podobných pravidel a Foucault tímto konceptem vytváří opozici vůči tradičním kategoriím jako „literatura“, „politika“, „věda“ apod., neboť jsou to umělé koncepty vnášející např. do zkoumání literatury starších dob anachronická hlediska.

Jak vůbec lze dále uvažovat o postavení literatury v rámci diskursu, zůstává otevřenou otázkou, a autorka sama přiznává, že „Foucault v tomto bodě dochází k různým, vzájemně si odporujícím pozicím“ (s. 254). Integrace literatury do souboru diskursů ovšem ztrácí ze zřetele specifičnost literárního textu. Námitka se proto nabízí takřka okamžitě: srovnávání vedené takovou metodou přestává být literární komparatistikou. Tím spíše to platí, vezmeme-li v úvahu Foucaultovo pojetí v práci Archeologie vědění, kde je specifický charakter literárního diskursu definitivně vyloučen – jeho starší pojetí literatury jako „protidiskursu“, které rozpracoval ve Slovech a věcech, ho ještě nepopíralo. S touto námitkou ovšem Corbineau-Hoffmannová počítá a snaží se omezit Foucaultovu teorii právě jen na teoretické propojení literatury a vědy s cílem smířit „fiktivnost (podle autorčina zacházení s tímto pojmem se důvodně domníváme, že má na mysli spíše distinktivní rys literárního textu, kterým je estetická funkce, pozn. J. M. H.) a integraci vědění“. Literatura je podle autorky schopná jednak integrovat jiné diskursy – své o tom ví každý překladatel beletrie, který musel nečekaně proniknout do problematiky některého vědního oboru s literaturou nijak nesouvisejícího –, jednak s nimi má více společných prvků, než se má tradičně za to. Je však škoda, že právě u tohoto náznaku se autorka zastavuje a možnosti a případné limity svého pojetí podrobněji nezkoumá.

Corbineau-Hoffmannová tedy zdůrazňuje z původního Foucaultova konceptu jen jeho určitou stránku. Zcela se z něj vytratila složka, bez níž je tento koncept podle nás defektní: analýza mocenských mechanismů ve společnosti, které diskursy odrážejí. Autorčina argumentace se dá obrátit proti ní také v tom smyslu, že Foucault v teorii diskursu explicitně popřel expresivní funkci jazyka v literárním textu jakožto mýtus vzniklý v evropské tradici lyrické poezie. Foucaultova recepce v 70. a zejména 80. letech nejen vnesla do uvažování o literatuře nový jazyk – terminologii připomínající spíše oblast politiky či dokonce vojenství –, ale zejména radikální skepsi ohledně samotných předpokladů zkoumání literatury: osobnosti autora či možnosti psaní literárních dějin. Už z těchto důvodů by bylo obtížné dospět ke zmíněnému smíření estetického a vědeckého diskursu, po němž autorka volá. Snad by bývalo bylo produktivnější soustředit se na lingvistickou metodu diskursivní analýzy, která by k objasnění společných diskursivních praktik krásné literatury a vědy mohla přispět přesvědčivěji: např. ke zkoumání intencí a důsledků rétorických strategií v literárním textu s využitím teorie řečových aktů anebo ke zkoumání procesů fragmentarizace a rozpadu norem, jak je popsal Norman Fairclough, v moderní próze, jejíž jeden mohutný proud se vyznačuje mozaikovitým kombinováním prvků z nejrůznějších vrstev a systémů. Vedle toho postrádáme alespoň zmínku o jiných cestách, kterými by bylo možno se vydat: společné rysy literatury a vědy lze přece zkoumat nejen jako diskursivní praktiky, ale také (mnohem jednodušeji) čistě lingvisticky – inspirovat se lze všude, kde se uvažuje o literatuře jako jazykovém (poly)systému, tedy už u ruských formalistů, nebo dle libosti funkční lingvistikou Romana Jakobsona či „různořečím“ Michaila Bachtina.

Tento poněkud obsáhlejší rozbor dvou kapitol recenzované knihy věnovaných nejambicióznějším podobám komparatistické praxe podle nás také nejlépe ilustruje nejzávažnější slabinu Úvodu. Příručka totiž trpí pozoruhodnou nevyrovnaností a jednostranností. Vedle nepochybně poučených a precizně a srozumitelně formulovaných výpovědí o základech oboru jsou zde totiž k nalezení rozsáhlejší pasáže, kde se autorka pouští do analýzy určitého problému na základě jednoho omezeného pohledu, kterému dává přednost, aniž by podrobněji svou pozici zdůvodňovala nebo zkoumala její hranice: kromě zmíněného pojetí vztahu literatury a věd například také v úvodní diskusi k oblasti tematologie, kde Corbineau-Hoffmannová zakládá své pojetí rovněž na rétorické a diskursivní analýze textu, ponechává však stranou celou velkou – a jejímu konceptu protichůdnou – tradici hermeneutiky, z níž by se vzhledem k otázce po smyslu textu slušelo zmínit aspoň H. G. Gadamera a Paula Ricoeura. Na to se zajisté dá namítnout, že účelem úvodu do studia není „živá“ polemika, ale snad by právě u úvodu do studia bývalo bylo lepší pro přehlednost shrnout významné názory na věc a zároveň se zaujetím vlastní, pokud možno maximálně nestranné pozice argumentovat pro a proti. Závažnější asi je, že některá autorčina tvrzení se ukazují jako těžko udržitelná: například věta „Zatímco pragmatický text je výpovědí o něčem (událost, průběh), je fiktivní text naopak výpovědí o jazyce – je jazykem výpovědi“ (s. 35/36) je jakožto pokus o stanovení rozdílu mezi „pragmatickým“ a „fikčním“ textem příliš zjednodušující, nebere v úvahu řadu jiných znaků fikčního textu a o zmíněném rozdílu nevypovídá vůbec nic.

Pochybnost máme také o zařazení materiálové části. Na první pohled je výhodou, že úvod do disciplíny se neomezuje na pouhé teoretizování a klade si za cíl demonstrovat získané poznatky na skutečných textech; už na druhý pohled je však zřejmé, že skutečná využitelnost praktických příkladů skončí u prvního přečtení. Rozbory jednotlivých děl mohou být sice inspirativní, ale jejich přináležitost ke komparatistice se vyčerpává tím, že díla náležejí k různým národním literaturám (kromě příkladu v podobě paralelního čtení literárních a sociologických textů v kapitole věnované literatuře a vědám, který se této charakteristice v pozitivním ohledu vymyká), a poskytují tak nanejvýš dosti omezenou představu o jakémsi „základním výzkumu“ oboru, odkud se však zcela vytrácí bytostná dimenze komparatistiky, kterou je syntetičnost. Navíc se zde v plném světle ukazuje nevýhoda toho, že jde o práci překladovou: poznámkový aparát odkazuje samozřejmě k  německé sekundární literatuře, u nás obtížně dostupné, a studenti (s výjimkou germanistů) budou tyto části číst jen s malým užitkem.

Všechny naše pochybnosti směřují k otázce, komu je Úvod do komparatistiky určen. Jestliže jsme v úvodu recenze konstatovali, že jeho ambicí je poskytnout základní přehled či standardní kvantum znalostí, jimiž je třeba se vybavit k vlastní praxi na komparatistickém poli, ukazuje se, že tento nárok se podařilo splnit pouze v těch pasážích, kde se s jistým zjednodušením podávají první definice. Znovu zdůrazněme, že v tomto případě byl uvedením této knihy do našeho prostředí odveden kus záslužné práce. V nemálo jiných případech si však Úvod Corbineau-Hoffmannové svým suverénním a zároveň jednostranně zkreslujícím zacházením s jednotlivými literárněvědnými metodologiemi přímo říká o kritické čtení, které ovšem zase vyžaduje poučeného čtenáře, což je ke studentovi přímo bezohledné. Přičteme-li odbytou redakční práci a místy zmatený systém odkazů v poznámkovém aparátu (způsobený zřejmě mj. i tím, že česká redakce se rozhodla některé pasáže s nulovou využitelností mimo německé prostředí prostě vypustit), stává se představa, že by kniha měla plnit funkci základní literatury ke zkoušce v prvním ročníku univerzitní komparatistiky, dosti skličující.