1

Devět měsíců vegetoval Landsman v hotelu Zamenhof a za tu dobu se žádný z jeho spolunocležníků nenechal zamordovat. Teď však kdosi prohnal kulí hlavu hosta z pokoje 208, Žida, který si říkal Emanuel Lasker.
„Nezvedal telefon, neotvíral,“ říká noční recepční Tenenboym, když tahá Landsmana z postele. Landsman obývá pokoj 505 s výhledem na neonový poutač hotelu naproti přes ulici Maxe Nordaua. Jmenuje se Blackpool a to slovo hraje podstatnou roli v Landsmanových nočních můrách. „Musel jsem si odemknout sám.“
Noční recepční je bývalý mariňák, jenž se v šedesátých letech, po návratu z jatek kubánské války, úspěšně zbavil návyku na heroin. K uživatelům drog, kteří bydlí v Zamenhofu, se chová s takřka mateřskou péčí. Posečká jim se splácením půjčky a dbá na to, aby je nikdo nerušil, když to není žádoucí.
„Sahal jste v pokoji na něco?“ ptá se Landsman.
„Jenom na peníze a šperky,“ praví Tenenboym.
Landsman si oblékne kalhoty, obuje se a natáhne si šle. Pak se on i Tenenboym podívají na kliku dveří, kde visí červená kravata se silným hnědým pruhem, zavázaná na uzel, aby se ušetřil čas. Landsmanovi zbývá do další směny osm hodin. Osm mizerných hodin bude čekat jako krysa v proskleném teráriu vystlaném pilinami, s flaškou v ruce. Landsman si povzdechne a jde si pro kravatu. Navlékne ji přes hlavu a utáhne uzel až k límečku. Vklouzne do saka, sáhne do náprsní kapsy, aby se přesvědčil, že tam má peněženku a policejní placku, a poklepá šolem v podpažním pouzdru, Smith & Wesson model 39 se zkrácenou hlavní.
„Nerad vás budím, detektive,“ omlouvá se Tenenboym. „Ale viděl jsem, že stejně moc nespíte.“
„Ale spím,“ povídá Landsman. Natáhne se po sklence – suvenýr ze Světové výstavy 1977 – s níž má zrovna intimní vztah. „Jen to dělám ve spodkách a v košili.“ Zvedne skleničku a připije na třicet roků, které uplynuly od Světové výstavy v Sitce. Byl to prý nejpamátnější okamžik v dějinách židovského osídlení tady na severu, a on to zpochybňovat nebude. Meyeru Landsmanovi bylo tehdy čtrnáct a právě objevoval krásy Židovek, pro které rok 1977 musel být určitým způsobem vrcholem. „Sedím při tom v křesle.“ Obrátí do sebe skleničku. „S šolemem pod paží.“
Podle lékařů, terapeutů i jeho bývalé manželky je pro Landsmana alkohol lék, pije, aby vyladil skleněné píšťaly svého rozpoložení kladivem padesátiprocentní slivovice. Ovšem je pravda, že zná pouze dvě rozpoložení: buď pracuje, nebo je mrtvý. Meyer Landsman je nejvyznamenávanější šames v celém okrsku Sitka, to on vyřešil vraždu překrásné Fromy Lefkowitzové, kterou zabil její manžel, kožešník, a byl to on, kdo dopadl nemocničního vraha Podolskyho. Jeho svědectví poslalo do federální věznice na doživotí Hymana Tscharnyho a bylo to poprvé a naposledy, kdy obvinění nějakého verboverského mafiána prošlo u soudu. Má paměť trestance, kuráž hasiče a zrak zloděje. Když se řeší nějaký zločin, řádí Landsman po Sitce jako černá ruka. Jako by v jeho přítomnosti pořád zněly temné filmové kastaněty. Horší to je, když má volno, když se mu myšlenky rozletí otevřeným oknem jeho mozku jako volné listy z pořadače. Leckdy to chce pořádné těžítko, aby neuletěly úplně.
„Nerad vám přidělávám práci,“ praví Tenenboym.
Když Landsman ještě dělal na protidrogovém, zatknul Tenenboyma celkem pětkrát. Od toho se odvíjí jejich vztah, kterému by se s hodně přimhouřenýma očima mohlo říkat přátelství. A skoro to stačí.
„To není práce,“ prohodí Landsman. „Dělám to rád.“
„Jo, já to samý,“ přitaká noční recepční. „Taky komu se poštěstí sehnat místo nočního recepčního v zavšiveným hotelu?“
Landsman položí Tenenboymovi ruku na rameno a jdou se podívat na nebožtíka. Vmáčknou se do jediného hotelového výtahu či ELEVATORO, jak hlásá malá mosazná cedulka nade dveřmi. Když byl hotel před padesáti lety postaven, všechny směrovky, tabulky, upozornění a varování, všechno vyvedli na mosazných destičkách v esperantu. Většina z nich už dávno vzala zasvé, padla za oběť zanedbané údržbě, vandalům a požárním předpisům.
Na dveřích ani na zárubni pokoje 208 nejsou žádné stopy po násilném vniknutí. Landsman stiskne kliku s kapesníkem v ruce a špičkou boty odšťouchne dveře.
„Mám z toho divný pocit,“ ozve se Tenenboym, který vstupuje do pokoje v závěsu za Landsmanem. „Nikdy jsem tady toho chlápka neviděl. Znáte výraz ‚zlomený muž‘?“
Landsman připustí, že mu to něco říká.
„Většina lidí, o kterých se takhle mluví, si to vůbec nezaslouží,“ pokračuje Tenenboym. „Podle mě se v mužským hlavně nemá co zlomit. Jenže tenhle Lasker – připomínal mi takový ty tyčky, který když přelomíte, tak se rozsvítí. Znáte to? Pár hodin svítí. A vevnitř rachtají skleněný střepy. No nic, zapomeňte na to. Prostě mám divný pocit.“
„Každý má dneska divné pocity,“ poznamená Landsman a do černého zápisníku si zapíše poznámky o stavu pokoje, byť je to poněkud zbytečné, protože detaily takové obhlídky zapomíná jen výjimečně. Spolek lékařů, psychologů a jeho bývalé manželky ho varoval, že alkohol ho jednou o vynikající paměť připraví, ale prozatím se tato předpověď k jeho lítosti nenaplnila. Obrazy minulosti zůstávají neporušené. „Museli jsme zřídit zvláštní telefonní linku, abychom stíhali brát všechny hovory.“
„Tohle je pro Židy zvláštní doba,“ souhlasí Tenenboym. „O tom žádná.“
Na laminovaném prádelníku leží hromádka paperbacků. Na nočním stolku měl Lasker šachovnici. Vypadá to, že měl rozehranou partii ve fázi rozhárané střední hry, černý král uprostřed čelí útoku, bílý má výhodu několika figur navíc. Šachová sada je to laciná. Šachovnice se překládá v půli, je z kartonu, z figurek vystupují hrbolky v místech, kde se plast vstřikoval do formy.
Ve stojací lampě se třemi stínítky vedle televize svítí jediná žárovka. Všechny ostatní, kromě zářivky v koupelně, byly vyšroubovány nebo jsou spálené. Na okenním parapetu leží krabička s projímadlem, které je volně k dostání. Okno je otevřené na škvírku (víc otevřít ani nejde) a kovové okenice v ostrém větru, vanoucím z Aljašského zálivu, každou chvíli prásknou o zeď. Vítr s sebou přináší kyselý pach rozdrceného dřeva, nafty z lodních motorů a lososího masa z konzerváren. Podle písně „Noch amol,“ kterou se Landsman se všemi aljašskými Židy jeho generace povinně učili na základní škole, naplňuje vítr od zálivu židovský nos vůní příslibu začít znovu. „Noch amol“ pochází z dob Ledních medvědů, z počátku čtyřicátých let, a má být vyjádřením vděčnosti za další zázračné vysvobození: Ještě jednou. Dnes Židé ze Sitky spíš vnímají její ironický podtón, který v ní zazníval od samého začátku.
„Znal jsem docela dost šachistů, co jeli na heroinu,“ poznamená Tenenboym.
„Nápodobně,“ kývne Landsman a při pohledu na mrtvého si uvědomí, že ho v Zamenhofu několikrát viděl. Byl to takový ptačí mužík, jasná očka, tupý zobák. Měl trochu zarudlé tváře a hrdlo, možná trpěl růžovkou. Žádný drsňák ani křivák, dokonce ani žádná ztracená duše. Vlastně se od Landsmana výrazně nelišil, jedině drogou, kterou užíval. Čisté nehty. Vždycky v kravatě a klobouku. Četl si jednou knihu s poznámkami pod čarou. Teď leží Lasker na břiše na sklápěcí posteli, jen v obyčejných bílých spodkách. Ryšavé vlasy, ryšavé pihy a zlatavé třídenní strniště. Náznak druhé brady, který Landsman přisuzuje někdejší tělnatosti. Opuchlé oči v krví ztemnělých důlcích. V zátylku se černá malý, opálený otvor a krůpěj krve. Žádné stopy zápasu. Nic nenaznačuje, že by Lasker věděl, co se na něj chystá, dokonce ani ve chvíli, kdy to přišlo. Landsman si všimne, že na posteli schází polštář. „Kdybych to věděl, možná bych ho požádal o nějakou partičku.“
„Netušil jsem, že hrajete šachy.“
„Mizerně,“ ušklíbne se Landsman. U skříně na odporně žlutozeleném koberci barvy pastilky na bolení v krku zahlédne bílé pírko. Otevře skříň, a tam leží polštář, prostřelený uprostřed, aby ztišil výšleh žhavých plynů z nábojnice. „Nemám ten správný cit pro střední hru.“
„Pokud vím, detektive,“ poznamená Tenenboym, „je střední hra to nejdůležitější.“
„Jako bych to nevěděl,“ povzdechne si Landsman a telefonem budí svého parťáka Berka Shemetse.
„Detektive Shemetsi,“ řekne do erárního mobilu Shoyfer AT. „Tady je tvůj parťák.“
„Prosil jsem tě, ať mi to už neděláš, Meyere,“ uleví si Berko. I jemu pochopitelně zbývá do další služby osm hodin.
„Máš plné právo se na mě zlobit. Jen jsem si říkal, že třeba ještě nespíš.“
„Nespal jsem.“
Na rozdíl od Landsmana si Berko Shemets nezpackal manželství ani osobní život. Každý večer usíná v náručí své báječné ženy, jejíž lásku si hýčká a opětuje ji. Je to spolehlivý manžel, který své choti nikdy nezavdá důvod ke smutku nebo obavám.
„Kletbu na tvou hlavu, Meyere,“ prohlásí Berko a v američtině dodá: „Zatraceně.“
„Mám tady v hotelu jasnou vraždu,“ oznamuje Landsman. „Místní nájemník. Jedna kulka do zátylku. Ztlumená polštářem. Velmi čistá práce.“
„Nájemný zabiják.“
„To je jediný důvod, proč tě otravuju. Ten neobvyklý způsob provedení.“
V Sitce, jejíž metropolitní oblast připomíná zubatou nudli, žije tři miliony dvě stě tisíc lidí a průměrně pětasedmdesát z nich se ročně stane obětí vraždy. Některé souvisejí s válkami gangů, ruští štarkeři se při nich navzájem likvidují ve volném stylu. Ostatní vraždy v Sitce spadají do kolonky „zločin z vášně“, což je zkrácený výraz pro matematický součin alkoholu a střelných zbraní. Chladnokrevné popravy jsou vzácné, ale o to tvrdošíjněji se drží na tabuli v policejní služebně, na níž jsou vyvěšené dosud nevyřešené případy.
„Nejsi ve službě, Mayere. Ohlas to. Ať si to vezmou Tabatchnik a Karpas.“
Tabatchnik a Karpas, zbylí dva detektivové, kteří tvoří tým B na oddělení vražd policejního okrsku Sitka, drží tenhle měsíc noční služby. Představa, že by tenhle kus holubího trusu nechal přistát na jejich kloboucích, má něco do sebe, to Landsman musí uznat.
„To bych milerád udělal,“ říká Landsman. „Jenže tady náhodou bydlím.“
„Znal jsi ho?“ zeptá se Berko smířlivějším tónem.
„Ne,“ vrtí hlavou Landsman. „Neznal.“
Odvrátí oči od bledého, pihovatého těla na sklápěcí posteli. Občas mu jich je líto, aniž by věděl proč, ale je lepší si to odpustit.
„Poslouchej,“ nadhodí Landsman, „jdi si zase lehnout. Probereme to zítra. Nezlob se, že jsem tě vzbudil. Dobrou noc. Vyřiď Ester-Malke, že se omlouvám.“
„Mluvíš nějak divně, Meyere,“ ozve se Berko. „Není ti nic?“
Za posledních pár měsíců Landsman svému parťákovi několikrát zavolal v pochybnou noční hodinu a obšťastňoval ho svým alkoholovým blekotáním. Před dvěma lety zabalil manželství a loni v dubnu narazila jeho sestra ve svém Piperu Super Cub do úbočí Mount Dunkelblum. Ale Landsman teď nemyslí na Naominu smrt ani na své selhání, vedoucí k rozvodu. Je zaujatý představou, jak sedí v zašlé hale hotelu Zamenhof na kdysi bílé pohovce a hraje s Emanuelem Laskerem, nebo jak se doopravdy jmenoval, šachy. Vrhají na sebe poslední zbytky pohasínajícího zápalu a naslouchají uklidňující zvonkohře skleněných střepů ve svém nitru. To, že Landsmanovi se šachy protiví, neubírá výjevu na dojemnosti ani za mák.
„Ten chlápek hrál šachy, Berko. A já o tom neměl ani páru. To je všechno.“
„Prosím tě,“ povídá Berko, „prosím tě, Meyere, hlavně nezačni ronit slzy, buď té lásky.“
„Neboj,“ odtuší Landsman. „Dobrou.“
Ještě zavolá na policejní centrálu a nahlásí se jako hlavní vyšetřovatel Laskerova případu. Jedna podělaná vražda mu procento objasněnosti v pozici vedoucího detektiva nepokazí. Beztak na tom nezáleží. Prvního ledna se správa nad Federálním distriktem Sitka, připomínajícím pokřivenou závorku na skalnatém západním pobřeží ostrovů Baranof a Chichagof, zase vrátí státu Aljaška. Okrsková policie, které Landsman dvacet let obětoval první poslední, bude rozpuštěna. Není zdaleka jisté, jestli si on nebo Berko Shemets či kdokoli další práci udrží. Ohledně blížící se Reverze není jisté zhola nic, a proto je to pro Židy podivná doba.

2

Než dorazí latke, který ve čtvrti patroluje, obchází Landsman hotelové pokoje a klepe na dveře. Většina obyvatel Zamenhofu je na noc mimo, ať fyzicky, nebo duchem, a z toho, co vypáčil z ostatních, má dojem, že by uspěl lépe, kdyby to zkusil v Hirshkovitsově škole pro neslyšící. Obyvatelé Zamenhofu jsou stádo nervózních, zmatených, nevábných a mrzoutských jídů, ale žádný z nich se dnes nezdá vyplašenější než obvykle. Žádný také nebudí dojem, že by byl schopný přitisknout velkorážnou pistoli k lebce toho muže a chladnokrevně ho sprovodit ze světa.
„Jenom se s těma mamlasama zdržuju,“ říká Landsman Tenenboymovi. „A co vy, vážně jste si nevšiml někoho nebo něčeho zvláštního?“
„Bohužel, detektive.“
„Jste taky mamlas, Tenenboyme.“
„Já to nepopírám.“
„Co služební vchod?“
„Lezli tamtudy dealeři,“ odpoví Tenenboym. „Museli jsme tam dát alarm. Ten bych slyšel.“
Landsman přiměje Tenenboyma, aby zavolal dennímu recepčnímu i víkendovému správci, kteří si hoví doma v posteli. Oba pánové potvrdí to, co už Tenenboym řekl, mrtvému nikdo nevolal, nikdo se po něm neptal. Nikdy. Za celou dobu jeho pobytu v Zamenhofu. Žádné návštěvy, žádní kamarádi, dokonce ani poslíček z Manilské perly. No vida, pomyslí si Landsman, tak přeci je mezi ním a Laskerem nějaký rozdíl: za Landsmanem občas někdo přišel z Romelu a přinesl mu sáček lumpia.
„Půjdu okouknout střechu,“ oznamuje Landsman. „Nikoho nepouštějte ven a zavolejte mě, až se latke konečně uráčí objevit.“
Nastoupí do elevatoro, vyjede do osmého patra a po betonovém schodišti s hranami zpevněnými ocelovým kováním s dusotem vyběhne na střechu Zamenhofu. Celou ji obejde a přes ulici Maxe Nordaua se zahledí na střechu Blackpoolu. Nakloní se přes severní, východní i jižní římsu a obhlédne okolní domy, jsou nízké, šest nebo sedm pater pod ním. Noc nad Sitkou je oranžová šmouha z mlhy a světla sodíkových výbojek, průsvitná jako cibule, osmahnutá na slepičím sádle. Plamínky židovských lamp se táhnou od úbočí Mount Edgecumbe na západě přes sedmdesát dva umělých ostrovů v zátoce, přes Shvartsn-Yam, Halibut Point, Jižní Sitku a Nachtasyl, pak dál přes Harkavy a Untershtat, než je na východě uhasí horský hřeben Baranof. Na ostrově Oysshtelung bliká maják na špičce Sichrhajcky – to jediné zbylo po Světové výstavě – aby varoval letadla nebo lidi. Landsman nasaje pach rybích vnitřností z konzerváren, přepálený tuk z fritovacích hrnců v Manilské perle, zplodiny taxíků a opojný buket zbrusu nových klobouků z Grinspoonovy výrobny plsti dva bloky odsud.
„Nahoře je pěkně,“ řekne, když se vrátí do haly, která oplývá kouzlem stojacích popelníků, zažloutlých pohovek a poškrábaných židlí a stolů, u nichž občas vysedávají hoteloví hosté a zabíjejí čas u binoklu. „Měl bych tam zajít častěji.“
„A co sklep?“ zeptá se Tenenboym. „Ten zkouknete taky?“
„Sklep,“ zopakuje Landsman a srdce mu v hrudi předvede poskok šachového jezdce. „To bych asi měl.“
Landsman není žádná houžvička, nebojí se žádného rizika. Nazývali ho už všelijak, ras, pošuk, mamzer, splašený hovado. Dokázal zkrotit štarkery i psychopaty, stříleli po něm, mlátili ho, pálili, chtěli ho nechat umrznout. Pronásledoval podezřelé mezi záblesky pouličních přestřelek i hluboko v divočině. Výšky, davy, hadi, hořící domy, psi vycvičení k nenávisti vůči policejnímu pachu, to všechno zvládal bez mrknutí oka nebo se s tím dokázal vypořádat. Ale když se ocitne v temném nebo stísněném prostoru, v hloubi jeho bytosti, ve zvířecím koutku duše se cosi křečovitě sevře. Neví o tom nikdo, jen jeho bývalá žena, detektiv Meyer Landsman má totiž hrůzu ze tmy.
„Mám jít s váma?“ ptá se Tenenboym jakoby nic, ale u takové drbny jako on člověk nikdy neví.
Landsman nabídku odmítne s předstíraným opovržením. „Jenom mi půjčte baterku.“
Ze sklepa na něj dýchne pach kafru, topného oleje a prachu. Landsman zatáhne za šňůrku, která rozsvítí žárovku na zdi, nadechne se a ponoří se do nepřátelského šera.
Dole musí projít úschovnou ztrát a nálezů, obloženou dírkovanými sololitovými panely, u nichž stojí skříně s poličkami a přihrádkami s tisíci předměty, zapomenutými nebo zanechanými v hotelu. Boty vytržené z páru, kožešinové čepice, trubka, vzducholoď na gumičku. Kompletní sbírka voskových gramofonových válečků se všemi nahrávkami istanbulského orchestru Orfeon. Dřevorubecká sekera, dva bicykly, zubní můstek v hotelové skleničce. Paruky, špacírky, skleněné oko, umělé ruce, které tady zapomněl prodejce figurín do výloh. Modlitební knížky, modlitební šály v sametových váčcích na zip, exotická soška s tělem dítěte a hlavou slona. Je tu i dřevěná přepravka plná klíčů, další se všemi možnými proprietami pro úpravu účesu, od kulem po kleštičky na řasy. Zarámované rodinné fotografie z lepších časů. Tajemná gumová smyčka, která mohla sloužit jako pomůcka při sexu, antikoncepční prostředek nebo patentovaná součást korzetu. Někdo tady dokonce nechal vycpanou kunu, štíhlého, potměšilého tvorečka s inkoustově černými korálky místo očí.
Landsman tužkou prohrábne bedýnku s klíči. Nahlédne do všech klobouků a prošátrá police za zapomenutými paperbacky. Slyší, jak mu buší srdce, cítí vlastní štiplavý dech a po několika minutách v hlubokém tichu začne mít pocit, že v šumění krve v uších rozeznává tlumený hovor. Podívá se za bojlery na teplou vodu, které jsou jeden k druhému připoutané ocelovými pásy jako kamarádi na nějaké nešťastné výpravě.
Následuje prádelna. Když zatáhne za šňůrku osvětlení, nic se nestane. Je tu o deset stupňů temněji a kromě holých stěn, uřezaných kabelů a odtokových kanálků v podlaze tady není nic k vidění. V Zamenhofu se už prádlo nepere kdovíjak dlouho. Landsman koukne do kanálků, ve kterých se převaluje hustá, vazká tma. Ucítí nepříjemné zašimrání v žaludku. Sevře prsty a zakroutí hlavou, až mu zalupou obratle. Dveře na konci prádelny, které jsou stlučené ze tří prken a čtvrtého, přibitého napříč, zakrývají nízký otvor. Na dveřích je místo petlice jen smyčka z provázku a kolíček, který ji jistí.
Průlez. Jen z toho slova mu naskočí husí kůže.
Zvažuje, jestli by se v tom průlezu mohl skrývat vrah, kterého hledá – ani profesionál, ani vyslovený amatér, dokonce ani normální šílenec. Možné to je, i když by asi bylo těžké zajistit z druhé strany provazovou smyčku kolíčkem. Tahle úvaha ho téměř přesvědčí, aby nechal průlez být. Nakonec rozsvítí baterku, strčí si ji do úst, vykasá si nohavice a klekne si. Natruc sám sobě, protože dělání věcí natruc sobě i druhým, natruc celému světu, to je zábava i odkaz Landsmanova národa. Jednou rukou vytáhne svůj malý velký S&W a druhou uvolní provazové očko. Pak zabere a otevře dveře do průlezu.
„Vylez ven,“ řekne. Má vyschlé hrdlo a sípe jako nějaký vyděšený stařík.
Euforie, kterou cítil na střeše, vyhasla jako prasklé vlákno žárovky. Promrhané noci, život i kariéra jedna dlouhá řada přehmatů, i jeho město je jako žárovka, která každou chvíli zhasne.
Landsman vsouká horní polovinu trupu do průlezu. Vzduch je tam chladný a prosycený nakyslým pachem myšinců. Kužel kapesní svítilny poskakuje po prostoru a víc toho skrývá než osvětluje. Tvárnicové stěny, udusaná hlína na podlaze, odpuzující spleť kabelů a housenek pěnové izolace na stropě. Vzadu, uprostřed podlahy je v kulatém kovovém rámu vsazený kryt z nelakované překližky. Landsman se nadechne a plave močálem své paniky k poklopu. Je odhodlaný zůstat tam, jak dlouho to vydrží. V hlíně kolem rámu není jediná stopa. Dřevo i kov jsou pokryté stejnoměrnou vrstvou prachu, nikde ani šmouha. Není důvod se domnívat, že by s poklopem někdo manipuloval. Landsman vsune mezi rám a překližku nehet a kryt nadzvedne. Ve světle baterky spatří vroubkovanou hliníkovou rouru vsazenou do země. Z její stěny trčí kovové tyče, ohnuté do širokého U, které tvoří žebřík. Rám kolem poklopu je ve skutečnosti okraj roury, široké tak akorát, aby se jí protáhl dospělý psychopat. Nebo židovský policajt, který netrpí tolika fobiemi jako Landsman, jenž svírá pažbu šolemu a potlačuje nutkání do toho temného hrdla vystřelit. S prásknutím zaklapne kulatý dřevěný kryt. Tam dolů ho nikdo nedostane.
Tma se za ním plíží celou cestu po schodech do haly, tahá ho za límec a chňapá mu po rukávu.
„Nic,“ oznámí Tenenboymovi a pomalu se vzpamatovává. Prohodí to téměř radostně. Možná tím předvídá, co při vyšetřování vraždy Emanuela Laskera odhalí, vyjadřuje domněnku, pro co Lasker žil a zemřel, nebo střízlivé hodnotí to, co po Reverzi zůstane z jeho rodného města. „Nic.“
„Víte, co říká Kohn?“ prohodí Tenenboym. „Kohn tvrdí, že tady straší.“ Kohn je denní recepční. „Že dělá lidem naschvály, hýbe s nábytkem a tak. Kohn si myslí, že je to duch profesora Zamenhofa.“
„Kdyby po mně pojmenovali takovou blechárnu,“ poznamená Landsman, „taky bych tam strašil.“
„Člověk nikdá neví,“ shrne to Tenenboym. „A zvlášť dneska.“
Dneska člověk nikdy neví. V Povorotnym se kočka spářila s králíkem a vrhla roztomilé příšerky, jejichž fotografie vyšly na první stránce novin Sitka Tog. Loni v únoru přísahalo na pět set svědků z celého města, že dvě noci po sobě rozeznali v mihotání polární záře obrysy lidské tváře s plnovousem a pejzy. Rozhořely se vášnivé debaty, kdo že byl ten vousatý mudřec z oblohy, jestli se usmíval nebo ne (nebo jestli ho jen netrápily větry), a co vůbec to podivné zjevení znamená. A zrovna minulý týden se v košer jatkách na Zhitlovsky Avenue na šocheta, který už zvedal rituální nůž, obrátilo kuře a aramejsky ohlásilo blížící se příchod Mesiáše. Podle Togu proneslo to zázračné kuře několik děsivých proroctví, byť opomenulo zmínit polévku, v níž poté, co opět zmlklo jako sám Bůh, skončilo coby hlavní ingredience. Landsman si pomyslel, že při bližším prozkoumání tohoto případu by vyšlo najevo, že doba, která je podivná pro Židy, byla až na výjimky neméně podivná i pro kuřata.