Prvotina americké autorky Marilynne Robinsonové je ženskou sondou do myšlení a literární tradice Západu USA. Text, který se pohybuje mezi epickým vyprávěním a lyrickou básní, se hlásí ke kanonickým dílům Emily Dickinsonové nebo Hermana Melvillea.

Mezi současnými americkými autory patří Marilynne Robinsonová (nar. 1943) k těm nejpozoruhodnějším. Publikuje zřídka a svůj čas věnuje především výuce tvůrčího psaní na univerzitě v Iowě. Přesto se těší zájmu odborné i čtenářské veřejnosti a je nositelkou významných literárních ocenění. Její druhý román Gilead (Gileád, 2004) získal Pulitzerovu cenu a její prvotinu Housekeeping z roku 1980, která nedávno vyšla v českém překladu jako Ztrácení, mnozí považují za klasické dílo americké literatury.

V ženském světě
Román se odehrává na americkém Severozápadě, ve státě Idaho, kde se Robinsonová narodila a vyrostla. Americký Západ bývá chápán nejen jako zeměpisné označení, ale také jako metafora určitého způsobu vnímání a myšlení, který je vlastní americké kultuře. V textu Ztrácení se pak stává mezním prostorem, kde jsou kladeny klíčové otázky jazyka, vědomí a umělecké tvorby.

„Jmenuji se Ruth.“ Tak příběh začíná a ohlašuje svou ukotvenost v určité náboženské, literární a kulturní tradici. Odkazem k starozákonní Rút a k Bílé velrybě Hermana Melvillea („Říkejte mi Izmael“) vyjadřuje zároveň i svůj problematický vztah k této tradici, které vždy vládli převážně mužští tvůrci a mužský pohled na věc. Snad aby autorka vytvořila protipól, vstupujeme do ryze ženského světa, a pokud se tu objeví mužské postavy, pak pouze okrajově; spěšně pak také vyprávění opouštějí, ať už dobrovolně či nedobrovolně.

Za hranice jazykového vyjádření
Čtenáři se tu předkládá příběh paměti, jež se pokouší zakusit již prožité dospívání a zároveň přemítá o své vrtkavé podstatě. Jeho rámcem jsou tragické osudy Ruthiných ženských příbuzných: babičky, která vytváří a udržuje prostředí domova, matky a tet, které je opakovaně narušují a opouštějí. Napětí mezi zakořeněným životem v ohraničeném fyzickém a sociálním prostoru a touhou po nomádství prochází celým textem. Jeho ztělesněním je právě Ruth, která stojí mezi svou sestrou Lucille a tetou Sylvií. První podobně jako babička trvá na řádu věcí, druhá je tulačka, co spí v botách, libuje si v domácím chaosu a v útržkovitých příbězích. Ale zdaleka tu nejde jen o obvyklý svár konvenčních hodnot a nonkonformního způsobu života.

Pro své okolí mlčenlivá a nenápadná Ruth pozorně vnímá vše, co se děje kolem ní a v ní. S velkým zaujetím prozkoumává dům i bezprostřední krajinu. Svůj prožitek pak zpětně postihuje v jazyce, který metaforou stírá pomyslnou čáru mezi vnitřním a vnějším. Ruth jako vypravěčka se také pohybuje na hraničním území. Na jedné straně koherentně vypráví lineární příběh s jasným začátkem a koncem, na straně druhé přerušuje hlavní linii vyprávění, aby se pokusila popsat jemná zákoutí smyslových počitků či zachytit jejich proměnu v paměti. Často se tak ocitá na samé mezi možností jazykového vyjádření a otevírá nám zákoutí vědomí a hloubku prožívání, jakou jsme zvyklí nacházet spíše v poezii než v próze. Text se pohybuje někde mezi epickým vyprávěním a lyrickou básní, metaforickým přemítáním o přelétavých, těžko uchopitelných záchvěvech pocitů, dojmů a vzpomínek.

Americkým literárním kánonem
Román představuje sondu do myšlení, kterému je vlastní vášeň pro objevování nových forem či prostorů a v neposlední řadě i meditativní a duchovní poloha. Autorka se otevřeně hlásí k tradici velkých postav americké literatury, jakými byli Emily Dickinsonová nebo již zmiňovaný Herman Melville; četba textu je tak svéráznou literární poutí americkým kánonem pro zasvěcené a uvedením do určité tradice myšlení pro ty, jimž americká literatura zůstává neprozkoumaným terénem.

Téměř básnický text je velkou výzvou pro překladatele. Daniela Theinová ho zpracovala nápaditě a navíc románu dodala fundovaný a vyčerpávající doslov. Jedinou výtku si zaslouží překlad názvu. Přestože je zřejmě obtížné nalézt vhodný protějšek k anglickému Housekeeping (udržování domácnosti v chodu, hospodaření), české Ztrácení zdaleka neodpovídá konotacím původního titulu. Ten, mimo jiné, znovu odkazuje k napětí mezi ukotveným životem a nomádstvím, mezi snahou zachovávat hranice vymezeného prostoru a nutkáním je překračovat.