Není běžné, aby měl spisovatel u svých románů stoprocentní úspěšnost, co se literárních cen týče, avšak americká prozaička Marilynne Robinsonová je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Za celou svou 28 let dlouhou literární kariéru vydala pouhých pět knih, z nichž pouhé tři jsou romány. Ovšem všechny stojí za to. Posuďte sami: za debut Ztrácení, vydaný roku 1980, obdržela autorka Cenu amerického PEN klubu a nadto zabodoval v prestižní anketě deníku New York Times o nejlepší knihu posledního čtvrtstoletí. Robinsonové druhý počin, román Gilead, na nějž si veřejnost musela počkat celých 24 let, získal jak Pulitzerovu cenu, tak Cenu kroužku amerických knižních kritiků. A do třetice vydala Robinsonová na počátku září tohoto roku román Domov a kritici zase mluví o knižní události roku.

Přitom svět, v němž hrdinové románů Robinsonové žijí, je až příkladně nezajímavý. V případě Gileadu a Domova jde o stejnojmenné maloměsto ve státě Iowa, ve Ztrácení se přesuneme ještě více na západ do státu Idaho, v němž na kraji rozlehlého jezera leží fiktivní městečko Fingerbone. Po většinu roku se tu kromě pravidelného průjezdu nákladních vlaků neděje vůbec nic. Tedy zdánlivě nic, pokud nepočítáme "všechny ty sněhové bouře a povodně a požáry stodol a lesní požáry a obecnou dostupnost střelných zbraní a pasti na medvědy a domácí alkohol a podomácku vyráběný dynamit". Snad každá místní rodina skrývá nějakou pohnutou historii, ale na žádné to není více vidět než na domácnosti dvou sester Ruth a Lucille, o které se postupně stará jejich babička, po její smrti staropanenské pratetičky Lily a Nona a když utečou, i jejich teta Sylvie. Hned na počátku tak čtenáře zaskočí nápadná nepřítomnost mužských hrdinů. Dědeček se totiž utopil v jezeře při železničním neštěstí, otec zmizel ještě dříve, než jej dcery stačily poznat, a strýc jakbysmet.

Teta Sylvie se do městečka, jemuž dominuje železniční most vedoucí přes jezero na vzdálený druhý břeh, vrací po mnoha letech, jež strávila na cestách po městech i pláních Ameriky, a starat se o rodinu a domácnost neumí ani trochu. Ruth a Lucille jsou tedy ve škole všem spolužákům pro smích. Není tedy divu, že na docházku brzy rezignují a tráví celé dny toulkami po městečku a jeho okolí. Občas na nich potkají tetu; jednou ji vidí na mostě, jindy jak spí přikrytá novinami ve veřejném parku. Jejich dům se postupně plní starými plechovkami, krabicemi a novinami, které Sylvie umanutě shromažďuje, protože je považuje za základ dobrého hospodaření. Na obou sestrách je stále patrnější, jak odlišné jsou: společenská a komunikativní Lucille se snaží uniknout osudu podivína a vyděděnce, zatímco málomluvná a nepraktická Ruth si osudem předem určenou roli užívá bez protestu a čím dál samozřejměji. Rozsahem nedlouhý příběh pak končí nevyhnutelnou katarzí, v níž základy domácnosti Fischerových padnou k zemi.

Robinsonové román je všechno, jen ne snadné čtivo. V knize se toho stane jen málo a i to je popsáno se střízlivostí, jež ve čtenáři nevzbudí žádné vzrušení. Nádhera Ztrácení spočívá v přesném opaku – tedy v nehybnosti, v kráse, jež se pomalu ztrácí v oparu nad jezerem, v každodenním pozorování těch nejmenších detailů, jichž si pro věčný shon a rutinu obvykle ani nevšimneme. V domě Fischerových je neustále ticho a tma – večer Sylvie ani nerozsvěcí žárovku, aby nezmizel svět za okny. Textem vládne klid; dají se zaslechnout i zvuky, jež by jinak zanikly, kupříkladu škrábání nože s máslem o čerstvě opečenou topinku. V důrazu na individuální lidské vnímání navazuje Robinsonová na dlouhou a bohatou tradici americké literatury a řadí se po bok například básnířky Emily Dickinsonové, autora Bílé velryby Hermana Melvilla či transcedentalisty Henryho Davida Thoreaua.

Závěrem pár slov k překladu názvu románu. Ten v originále zní Housekeeping, tedy Hospodaření, a vyjadřuje urputnou, avšak v konečném důsledku marnou snahu o vytvoření a udržení domova, zázemí, kam se lidská bytost může uchýlit. Český překlad tento výklad posunuje ještě o krok dál: namísto přítomnosti akcentuje minulost, ztrátu čehosi, co bylo, na co nahlížíme – řečeno Sartrovými slovy, když mluvil o metodě Williama Faulknera – stejným způsobem, jako když sedíme ve vlaku zády ke směru jízdy. Krajinu kolem nás vnímáme jen jako cosi, co už uplynulo a je dávno pryč.

Překladatelka Daniela Theinová nadto román opatřila výborným doslovem. Jediné minus tak patří samotnému nakladatelství: chtít za knihu o dvou stovkách stran skoro tři sta korun je přece jen trochu moc.