Čtenář znalý prvotiny Robinsonové, Ztrácení, která zde vyšla před rokem, nedočkavě otevírající první stránky románu Gilead, bude možná překvapen, jak málo děje začátek příběhu přináší.

Ani prvotina Ztrácení nepřekypuje dějem, na dvou třetinách z 260 stránek Gileadu však jakýkoliv náznak dějové zápletky chybí - pokud ovšem za děj nepovažujeme odbočky ze vzpomínání vypravěče na neklidný život jeho otce a dědečka, případně vzpomínky vypravěče, jak v dětství se svým tatínkem pátral po dědečkově hrobě, kdesi uvnitř, tehdy již dosti zpustlého Kansasu.

Vypravěčem je sedmasedmdesátiletý reverend křesťanského sboru v zaprášeném a ospalém městečku Gilead, ztraceném v nekonečných kukuřičných polích Iowy, které v období Rooseveltova Nového údělu v 30. letech minulého století nahradily do té doby stejně nekonečné prérie amerického Středozápadu. Většina děje se odehrává o dvacet let později, kdy americký Středozápad začíná pustnout a vytrácejí se mnohé naděje a iluze, které si osadníci do prérijní krajiny přinesli. Reverend John Ames se narodil v Kansasu v roce 1880, avšak většinu života prožil v Gileadu v Iowě. Stránky románu tvoří reverendovy deníkové záznamy, které píše, popoháněn pocitem blížící se smrtí, pro svého sedmiletého syna. V dopisech se kazatel vyznává synovi ze své lásky ke světu a k jeho obyčejným radostem. Šíp lásky, dá-li se to tak nadneseně říct, jej zasáhl až v šedesáti sedmi letech, po osamělém životě pastora, odehrávajícím se v kulisách chátrajícího kostelíka, o nedělích oživeného jen nemnoha „ovečkami“. Vyslala jej k němu mladá žena, o jejímž původu a důvodech, proč do Gileadu přišla, se od autorky nedozvíme.

Ostatně, k překvapení čtenáře teprve závěrečná třetina románu dává poznat, že katarze se nebude týkat kazatelovy rodiny, ale spíše členů početné rodiny Boughtonových, zejména pak jejich syna Jacka. Jack, v líčené době už padesátiletý muž, je černou ovcí rodiny. Boughton otec je rovněž pastorem, avšak ve sboru jiné církve. Johnu Amesovi byl starý Boughton, jak ho nazývá, nebližším přítelem a jeho početná rodina byla vypravěčovi přirozeným útočištěm. Proto nepřekvapí, že cynické kousky, které pubertální Jack vyváděl svému okolí i samotnému reverendovi, Amese velice rozrušovaly a nedopřávaly mu klidu. Musel si klást otázku, kde se bere tolik zla v mladém člověku, vyrůstajícím v tak láskyplném prostředí. Nebyl schopen zcela zahnat vtíravou možnost, že zlo je v některých lidech zakódováno již od narození. Podlé krádeže a cynické žerty, které Jack už jako dítě páchal, Robinsonová - perem reverendovým - popisuje tak, že se nelze divit lidem v Gileadu, kteří v té souvislosti uvažovali o existenci ďábla. Ostatně, je známo, že lidé se vždy v minulosti, ale také v současnosti, pojmenováním problému zbavovali přetlaku provokativního tajemství a nejistoty ve svých myslích. Je však otázka, jestli takové úhybné manévry byly vždy k užitku lidstva jako celku?

Tato úvaha je ústředním bodem příběhu a mnohé myšlenky Johna Amese se k tomuto bodu vztahují. Jack své zlé kousky na prahu dospělosti završil ještě ošklivým hříchem a poté z Gileadu na třicet let zmizel. V době vyprávění příběhu se vrací. Životem je silně otlučený, důvěru v lidi má minimální, nedaří se mu navázat přátelský kontakt se svým otcem, který ne že by nechtěl, ale kvůli svému zdravotnímu stavu a stáří už asi není kontaktu schopen. A tak mu zbývá ke svěření a vylití pocitu bolesti, která mu přeplňuje srdce, jedině reverend. Ten, kterému páchal v mládí lotroviny a pak jej třicet let neviděl.

Je čtenářským zážitkem sledovat, jak Robinsonová svým klidným, neuspěchaným stylem líčí opakované Jackovy pokusy se svěřit, podělit se o bolest v duši a překonat nedůvěru k lidem, která se v něm za celý život nahromadila. Nakonec se mu podaří svůj nepovedený život převyprávět. To, co Jack kvůli své barevné partnerce a svému dítěti vytrpěl, si rozhodně americká společnost 50. let za rámeček dát nemůže. V popisovaném případě však byla vinna nikoliv její bílá část, nýbrž část barevná. Předsudky partnerčina otce, pastora černošského křesťanského sboru na jihu USA, budou znít mnohým středoevropanům dost odpudivě.

Jackovo intermezzo, jakkoliv rozsahem omezené, tvoří vrchol románového děje a nejpovedenější spisovatelčinu kreaci v rámci celého opusu. Scénu na stanici autobusu, když Jack z Gileadu znovu odjíždí, aniž by sám znal cíl cesty, považuji za velmi povedenou. Reverend Jackovi dává trochu peněz, byť je mu zřejmé, že nemá ani dost na to, aby něco odkázal svému malému synovi. Podobnost s příběhem chudé vdovy z Bible je zřejmá. Když reverend posléze líčí tuto událost v dopise svému synovi, představuje si, jak syn bude jeho dopis číst už jako dospělý. Píše: "…možná se podivíš, jak je to s mou pastorskou diskrétností, když ti tohle všechno píšu… Jack je člověk, o němž neuslyšíš dobrého slova, a já prostě nemám tušení, jak jinak ti ukázat krásu, která se v něm ukrývá…" S tímto odkazem souvisí i přemítání Johna Amese o lásce, které lze nalézt jen o pár stran dál: "…láska nezná spravedlnosti, nezná přiměřenosti a není to ani třeba, neboť představuje jen letmé nahlédnutí do nepochopitelné skutečnosti. Skrze lásku věčné vstupuje do pomíjivého…"