Jen několika málo datům se dostane výsady, že se stanou předělem v historii národa. Některé dny svůj význam rychle ztratí, jiné si jej drží po desetiletí či dokonce staletí. V americkém kulturním povědomí posledních šedesáti let nicméně vždy figurovalo jedno datum s jakousi univerzální platností. Den, který symbolizoval konec jedné éry, pád snu o nepokořitelnosti a nezranitelnosti Ameriky. Den kolektivní národní psychoterapie, kdy si lidé i po letech dokázali vzpomenout, kde přesně byli a co dělali, když se dozvěděli onu strašnou novinu. Prvním z nich byl 7. prosinec 1941, kdy Japonci zaútočili na Pearl Harbor a Amerika se přestala opájet klamem, že druhá světová válka se jí netýká. Dalším přelomovým dnem byl 22. listopad 1963 a dallaský atentát na prezidenta Kennedyho. A třetím – a nejčerstvějším – datem samozřejmě je 11. září 2001.

Na Američany i na okolní svět měla tragédie obrovský dopad, a to díky faktu, že ji celou v přímém přenosu – podobně jako v případě atentátu na Kennedyho – sledovaly hledáčky televizních kamer. Když se budovy WTC poroučely k zemi, působily záběry jaksi nepatřičně, surreálně: byla z nich cítit smrt, i když nebyla přímo vidět. Takové obrázky mohli zatím diváci vidět jen v katastrofických filmech, v nichž hlavní město světa napadli mimozemšťané či je zpustošila přírodní katastrofa. V posledních letech filmaři začali točit i snímky, v nichž hlavní hrdina bojoval s tlupou teroristů, kteří hodlali zničit svět. Co však bylo samozřejmé, dobro vždycky zvítězilo. Tentokrát televizní zpravodajství nabízelo program se špatným koncem.

Následky útoků z 11. září byly i pro obyčejné Američany obrovské. Zkáza WTC předznamenala konec starého světa a osvědčených jistot: Amerika – především New York, dříve tak bezstarostné, živé město – si musela urychleně osvojit elementární bezpečnostní pravidla.

V New Yorku tak zavládla zvláštní atmosféra: město se sice zázračně rychle vzpamatovalo a žije dál v hektickém tempu, ovšem zároveň čeká, kdy k podobnému útoku dojde znovu. Otázka nezní zda, ale kdy. A právě v budoucí možnosti teroru se skrývá úskalí. Francouzský filosof Jacques Derrida upozornil na to, že ono tolik diskutované společenské trauma vyvěrá nikoli z toho, co se už stalo, ale co se teprve může přihodit. V myslích lidí totiž straší představa, že to, co by mohlo v budoucnu nastat, by mohlo být svým rozsahem ještě horší, než to, co je „už pryč a odbyté“. Hlavní roli tu hraje lidská imaginace, podnícená divadlem násilí z rukou teroristů.

Z výše uvedeného vyplývá, že spektakulární tragédie světového dosahu, pokud jsou podpořeny mediálním zpravodajstvím s důrazem na vizuální stránku, jsou ve své podstatě produktivní: podněcují představivost lidí, mezi nimiž jsou samozřejmě i umělci. Ovšem zpracovat takovou událost do umělecké podoby nějaký čas trvá a vyžaduje pečlivou přípravu a zpracování. Spisovatel totiž riskuje nelibost veřejnosti, že není dostatečně empatický vůči obětem, popřípadě může čelit výtkám, že dílo adoruje atentátníky; to když si umělec dovolí prezentovat děj z druhého břehu, tedy kupříkladu z pohledu teroristů. V prvních letech se tak na pultech amerických knihkupectví neobjevil jediný významný román, v jehož středu by bylo 11. září. Pokud už nějaké dílo vyšlo, dočkalo se jen okrajového zájmu kritiky i čtenářů (částečnou výjimku tvoří román Pattern Recognition sci-fi autora Williama Gibsona). Americké prozaiky v tomto ohledu předběhli Francouzi: již k prvnímu výročí útoků vyšly ve Francii tři romány, mezi nimi i Windows On The World Frédérica Beigbedera.

První americkou reflexí teroristických útoků se tak trochu paradoxně stal komiks Ve stínu neexistujících věží (In the Shadow of No Towers) Arta Spiegelmana, známého tvůrce Mause, jenž zažil 11. září doslova na vlastní kůži. V té době totiž bydlel jen pár set metrů od místa útoků. Jeho vyprávění tvoří deset grafických příběhů, na nichž autor pracoval takřka dva roky, a má místy politický nádech – jako naprostá většina Newyorčanů je i Spiegelman přesvědčený antibushovec.

Na románové zpracování si museli Američané počkat ještě další rok. Teprve v říjnu 2005 vyšel druhý román „zázračného dítěte americké literatury“ Jonathana Safrana Foera Příšerně nahlas a k nevíře blízko (č. 2006). Tragédie je tu zachycena očima desetiletého Oscara, který onoho osudného dne ztratil v troskách WTC otce. Ve svém díle nabízí Foer zajímavou paralelu: útoky z 11. září totiž připodobňuje ke spojeneckému náletu na Drážďany z druhé světové války. Optika vítězství a porážky se u něj mění podle toho, jakýma očima se na událost díváme, lidské utrpení však zůstává nezměrné, ať už je na jakékoli straně.

Pak už romány následovaly jeden za druhým. Je zajímavé, že naprostá většina z nich nahlíží tragické události očima obyčejných Američanů, pro něž 11. září znamená buď začátek nového života, který je o tolik horší než ten před útoky, jako je tomu v případě DeLillových hrdinů, či naopak jeho konec, například v románu Brooklynské panoptikum (č. 2007) Paula Austera. Někdy se toho však moc nezmění a 11. září slouží jen jako spouštěcí mechanismus pro to, co by stejně jednou nastalo. Tak je tomu se životy protagonistů románu Císařovy děti (č. 2008) Claire Messudové. A konečně existují i knihy, kde je 11. září strašlivou připomínkou toho, jak moc může velká historie ovlivnit životy lidí okolo nás, ovšem naši už beztak komplikovanou pozici nijak nevylepší – rozvádějící se manželský pár v grotesce Americký problém (č. 2007) Kena Kalfuse by o tom jistě mohl říci své.

Ač je rodák z newyorského Bronxu Don DeLillo jedním z nejslavnějších prozaiků dneška (proslulý kritik Harold Bloom jej společně s Thomasem Pynchonem, Philipem Rothem a Cormacem McCarthym považuje za největšího amerického autora poválečné Ameriky), v našich poměrech jde o autora relativně neznámého. Z celého jeho díla v českém překladu vyšly doposud pouhé dva romány: v takřka nečitelném překladu román Bílý šum (č. 1997) a vynikající Podsvětí (č. 2002).

Ve svých dílech DeLillo komentuje atmosféru i traumata Ameriky i ducha doby, v níž žijeme. Často jej zajímá úloha médií v současné společnosti a jejich schopnost vytvořit simulakrum reality, jakousi paralelní rovinu, obraz, jenž zcela zastíní skutečnost. Z nemožnosti dobrat se pravdy pramení pocit ohrožení a paranoia, kterou DeLillovi hrdinové často trpí a jež je vyděluje ze šedého středu americké společnosti ovládané konzumem. A na frak často dostává i akademické prostředí. Kombinace těchto výsostně postmoderních témat i početné čtenářstvo tak z DeLilla už dávno udělala kultovního autora.

Přitom literární start neměl bůhvíjaký. Debutoval v roce 1971 románem Americana, v němž se poprvé pokusil zpracovat téma televize a filmu. Hlavní hrdina David Bell opustí místo televizního producenta a místo toho raději natočí autobiografický road movie. Už tady si DeLillo připravil půdu pro svá pozdější vrcholná díla, ovšem soudě podle kritiků i vlažného zájmu čtenářů měl jeho první počin do jejich dokonalosti daleko.

Následovala fraška End Zone (1972), v níž se poprvé DeLillo dostává k další z typicky amerických reálií, ke sportu. Lehkou rukou napsaná kniha o americkém fotbalu, snaze hlavního hrdiny získat srdce jedné dívky a úvahách o nukleární válce i mimozemšťanech je zřejmě DeLillovou nejpřístupnější knihou. Hned další rok vyšel román Great Jones Street, pojmenovaný podle jedné z ulic na Manhattanu, kam se uchýlí geniální kytarista Bucky Wunderlinck, aby tu potají nahrál své nejlepší album. Pokud Buckyho příběh čtenáři připomíná legendu o vzniku Dylanových nahrávek ze sklepa (slavné The Basement Tapes vyšly až roku 1975, ovšem mluvilo se o nich léta předem), tuší správně.

Po románu Ratnerova hvězda (Rattner's Star, 1976) vyšel DeLillův první román, který se těšil většímu zájmu čtenářů. Hráči (Players, 1977) využívají tehdy čerstvě dokončených obelisků Světového obchodního střediska jakožto symbolu nekonečného konzumerismu americké společnosti. Ten v knize ztělesňuje Lyle, který pracuje na Wall Street; firma jeho ženy pro změnu sídlí přímo ve věžích WTC. Manželský pár působí na první pohled spokojeně, ovšem po poklidnou slupkou dřímá strach z nudy, který Lylea vžene až do náruče teroristického spiknutí proti newyorské burze. Dalšími romány Poskok (Running Dog, 1978) a Jména (The Names, 1982) však DeLillo nadějný trend nepotvrdil.

Vše se změnilo až s dílem Bílý šum (White Noise, 1985), zpočátku satirickým příběhem o životě univerzitního profesora Jacka Gladneyho, který svou profesionální kariéru založil na zkoumání Hitlerova života, i když neumí ani slovo německy. V druhé půli se však zábava mění v hrůzu: kvůli chemickému poplachu se Gladney musí i s celou rodinou evakuovat. Po cestě autem pryč z města zjistí, jak moc jeho život ovlivňuje obava ze smrti. Název románu si DeLillo vypůjčil z fyziky: „bílý šum“ je totiž termín z akustiky, jenž označuje náhodný signál s rovnoměrnou spektrální hustotou, takže zní všude stejně, nemá ozvěnu a proniká všemi ostatními zvuky v prostředí. Často se používá jako podkladový zvuk, ale také jako prostředek ke zmatení lidí před výslechem. V DeLillově pojetí jde o element, který je všudypřítomný a má schopnost zastřít všechny tiché zvuky a hlasy – tedy i ty, které by mohly být pro člověka trpícího paranoiou prospěšné.

Bílý šum odstartoval nejúspěšnější období DeLillovy literární kariéry. Roku 1988 vyšly Váhy (Libra), portrét vraha prezidenta Kennedyho Lee Harveye Oswalda, jenž byl sám za záhadných okolností ještě před zahájením vyšetřování – jak jinak, opět v přímém přenosu – zastřelen jistým Jackem Rubym. Následoval román Mao II (1991), za nějž DeLillo obdržel PEN/Faulknerovu cenu. Titul si autor vypůjčil od Andyho Warhola a od jeho slavné série serigrafií zpodobňujících Mao Ce-Tunga. Protagonistu, prozaika Billa Graye, vymodeloval DeLillo tak trochu podle sebe: ani Bill nemá rád publicitu a přemýšlí o roli terorismu v moderním světě.

A v roce 1997 konečně vychází DeLillovo opus magnum. Román Podsvětí (Underworld) je úžasnou, více než osmisetstránkovou kronikou atomového věku. DeLillo za něj získal Národní knižní cenu a v anketě New York Times o nejlepší román za posledních 25 let obsadil druhé místo hned za Toni Morrisonovou, autorkou Milované. Velkolepý příběh Podsvětí začíná 3. října 1951, kdy Bobby Thomson z baseballového klubu New York Giants rozhodl vyřazovací sérii proti Brooklyn Dodgers homerunem v deváté směně. Míček ze slavného „odpalu, který slyšel celý svět“ se nikdy nenašel, ovšem v DeLillově příběhu se stane leitmotivem, jenž po celý román putuje z ruky do ruky.

Ve stejný den, kdy se na stadionu New York Giants konalo finále Národní ligy, však došlo také k jiné události světového významu: Sovětský svaz provedl druhý atomový pokus. Fotografie a reportáže z utkání i z výbuchu se hned následující den objevily na první straně deníku New York Times a DeLillo toto jinak náhodné spojení mistrně využil. Jeho verzi historie moderní Ameriky tvoří změť příběhů a údajů, z níž už nelze zjistit, zda jde o skutečné události, nebo jen o fámy. Protagonistou románu je jistý Nick Shay, ředitel firmy, jež se specializuje na zpracování domovního odpadu. Jeho zářnou kariéru a příkladný život však kalí jedno tajemství z minulosti: již v sedmnácti byl Shay odsouzen za vraždu. Ve vedlejších rolích se románem mihnou mnohé důležité postavy americké politiky a kultury, například dlouholetý ředitel CIA J. Edgar Hoover, komik a satirik Lenny Bruce či Frank Sinatra.

Překonat takový úspěch není jednoduché a DeLillo se na pár let odmlčel. Až přišlo 11. září a od „velkého barda televizního věku“, jak jej překřtila významná literární kritička Laura Millerová, a kovaného Newyorčana se čekalo, že zareaguje dalším skvělým románem. Jenže roku 2003 vyšel Cosmopolis, jehož děj autor situoval ještě do bezstarostných devadesátých let. Jeho protagonistou je multimilionář Eric Packer, který jednoho dne vsadí všechny svoje peníze na spekulaci na pokles japonského jenu. Oproti všem předpokladům však jen stoupá výš a výš. Místo aby na vývoj reagoval, nastupuje Packer cestu ekonomické i fyzické autodestrukce.

Pro kritiky byl Cosmopolis velkým zklamáním a odsoudili jej jako nejhorší DeLillovu knihu. Čekání na velký román o 11. září se tedy protáhlo o další čtyři roky a skončilo až v květnu roku 2007, kdy vyšel Padající muž. Vydání předcházela na DeLilla nebývalá (a nečekaná) reklamní masáž. Výňatek z knihy se objevil už počátkem dubna v časopise New Yorker, na konci dubna DeLillo vystoupil na festivalu amerického PEN klubu Other Voices a přečetl ukázku a posléze – světe, div se – dokonce souhlasil s veřejným interview v jednom sále v New Yorku!

Už samotným názvem románu, vypůjčeným od jedné z nejslavnějších fotografií pořízených onoho osudného dne fotografem Richardem Drewem, DeLillo demonstroval, jak moc mu na této knize záleží. Drew zachytil jednoho z nešťastníků, kteří byli v době nárazů letadel do věží WTC nad pásmem zásahu, a neexistovala tedy pro ně žádná šance na přežití. Plány, že by tyto lidi mohly zachránit vrtulníky, které by přistály na střeše, se ukázaly kvůli kouři a větru nereálné. Více než dvě stovky lidí tedy raději volily skok do hlubin, než aby čekaly na udušení kouřem.

Samotná Drewova fotografie má úžasnou kompozici. Na geometricky strohém pozadí fasády severní věže WTC je zřetelně vidět padající tělo muže v bílé košili a tmavých kalhotách. Letí hlavou dolů, ruce má založené za zády, jednu nohu pokrčenou. Vypadá, jako by si let užíval a nic si nedělal z toho, že za několik vteřin z něj zbude jen beztvará kaše. Noviny snímek otiskly hned následující den a dostalo se jim za něj od veřejnosti zdrcující kritiky – prý parazitují na neštěstí jedné z obětí a snaží se z tragédie udělat senzaci. Snímek se pak v žádných novinách již nikdy neobjevil. Identita padajícího muže nebyla nikdy s definitivní platností potvrzena.

Fotografie se stala symbolem celé události, smutku pozůstalých i celého amerického národa. Nadto mimoděk ukazuje tenký předěl mezi zdáním a realitou: na ostatních snímcích fotografovy série je totiž vidět, že mužův pád byl ve skutečnosti nekontrolovaný.

Hned na první straně Padajícího muže jsme vrženi do středu událostí. Obě věže jdou k zemi, přičemž na poslední chvíli z nich stačily utéci desetitisíce lidí. Jedním z nich je i devětatřicetiletý právník Keith Neudecker. Když se ocitne dole na ulici a všude kolem se vznáší prach, zjistí, že v ruce drží cizí kufřík, který sebral na nouzovém schodišti severní věže. V šoku se dá dohromady se svou manželkou, s níž má devítiletého syna Justina a s kterou se rozvádí, ovšem kufřík jej zavede k jiné přeživší, černošce Florence. Dočasné sblížení však dlouho nevydrží a Keith se vydává na nikdy nekončící cestu po pokerových turnajích.

Keithova manželka Lianne mezitím chodí do práce a na ulici spatří padajícího muže: performera, jenž na různých místech ve městě padá zavěšený v postroji z výšky dolů a zůstává pak viset ve známé pozici, již zachytila ona zmíněná Drewova fotografie.

Je zajímavé, že ač přesně víme, o jakých událostech autor mluví, v knize se objeví jen velmi málo reálií. O celém útoku mluví DeLillovi Newyorčané jen jako o „letadlech“, vůdce skupiny Mohamed Atta se tu objevuje jen jako Amir (jedno z jeho vedlejších jmen), hlavní strůjce útoků a arcinepřítel číslo jedna Usáma bin Ládin pak dokonce jen jako Bill Lawton. Tak totiž malý Justin i jeho kamarádi rozumí cizokrajně znějícímu jménu. V bytě Neudeckerových tráví dlouhé hodiny vyhlížením z okna, aby nepropásli další letadla, která Lawton na New York pošle.

Z rozhovorů, které spolu vedou DeLillovy postavy, je dobře patrná situace, v níž se Newyorčané v prvních dnech, týdnech a měsících nacházeli. Mnoho firem, které sídlily ve WTC, zkrachovalo, či se muselo potýkat se zásadním nedostatkem personálu. Ve městě také zavládla nečekaně silná nenávist vůči všemu arabskému a islámskému. Multikulturnost (pověstný melting pot), jež leží v samém základu Spojených států, dostala povážlivou trhlinu. Ačkoliv si všechny islámské organizace v Americe pospíšily s bezpodmínečným odsudkem útoků, muslimové a společně s nimi všichni ostatní, kteří se jim podobali, začali být najednou podezřelí, jiní než ostatní. Britský akademik s pákistánskými kořeny Suhkdev Sandhu píše v jednom článku o tom, jak jej ve dnech po útocích vozili newyorští taxikáři zadarmo – jen proto, že cítili souručenství díky podobnému vzezření a z něj vyplývajícího pocitu ohrožení. Stejně tak se cítí i Omar H., jeden ze starců Liannina kruhu pacientů s Alzheimerovou chorobou, když má jet podzemní dráhou do Harlemu. Úplně iracionální je pak vztek, který Lianne nasměruje vůči své sousedce, jež si nahlas pouští arabsky znějící hudbu.

DeLillův příběh je vlastně docela obyčejný: vyprávění o lidech, jimž velké dějiny zasáhly do života, a oni se s tím musejí nějak vyrovnat. Čím se liší od všech svých předchůdců, je vedlejší dějová linka, v jejímž rámci vstoupíme do mysli muslimského mladíka Hammáda. Dosud nikdo si netroufnul popsat na stránkách románu – s čestnou výjimkou díla Terorista (The Terrorist, 2006) Johna Updika, jehož hrdina však není přímým účastníkem 11. září – pocity jednoho z těch, kteří útoky naplánovali a spáchali. Jako by se historie zajímala jen o oběti a o atentátnících bylo nutno navždy pomlčet, nepřiznat jim žádné lidské atributy. Když vlivná americká intelektuálka Susan Sontagová v jednom článku prohlásila, že v jistém smyslu obdivuje jejich odvahu, byla pod silou protestů nucena své tvrzení odvolat. DeLillo vypodobňuje arabské útočníky jako lidské bytosti, které možná mají ke svému jednání zrůdnou motivaci, avšak i tak zůstávají lidmi.

Na konci se životy Hammáda a Keithe protnou: první sedí v letadle, jež se noří do budovy v místech, kde právě pracuje ten druhý. Myšlenky jednoho se najednou stanou myšlenkami druhého. A Keith nakonec převezme i Hammádovu životní štafetu. Stejně jako on je neukotvený, ovšem na rozdíl od své arabského souputníka, který najde ve svém bytí alespoň jeden pevný bod, zůstává Keith u jediné jistoty, kterou zná. Peníze na burze vystřídaly herní žetony.

Kdo tedy má ze svého života víc, Hammád, nebo Keith? Je vítězem ten, kdo přežil a musí nést tíhu smutku, nebo ten, kdo zemřel a mezi svými bude navždy vyvoleným? Podle všech měřítek západní civilizace je odpověď jasná. Proč to tedy druhá strana nechápe?