Na příběhu protagonistů Amerického problému Marshallovi a Joyce Harrimanových by v zásadě nebylo nic podivného: mají dvě děti, už pěkných pár měsíců se rozvádějí, přičemž ani jeden nehodlá tomu druhému darovat nic bez boje. O všechno se hádají: o děti, psa, o byt a především o peníze. Potud celkem normální historie jednoho nepovedeného manželství. Jenže to by nesměla kniha začínat 11. září 2001 ráno, Marshall by nesměl pracovat ve Světovém obchodním středisku a Joyce by onoho rána nesměla mít letenku na nechvalně proslulý let číslo 93. Začátek, jenž se naprosto vymyká elegickému tónu, jímž doposud spisovatelé přistupovali k jedné z největších tragédií moderního amerického národa.

Netradičnímu počátku odpovídá i autorova netuctová literární kariéra. Ken Kalfus je totiž zvláštní případ. Narodil se roku 1954 a psát sice začal brzy (v roce 1981 mu dokonce jedna povídka vyšla časopisecky), ale první knihu vydal až roku 1998, tedy ve 44 letech. Rodák z newyorského Bronxu předtím stihnul krátce taxikařit, psát literární recenze do časopisů i reportáže z Irska, Paříže, Bělehradu a Moskvy.

Sbírka povídek Thirst (Žízeň) ovšem za dlouhé čekání stála. Okamžitě po vydání se jí dostalo recenzí v nejvýznamnějších literárních periodikách a New York Times ji dokonce vyhlásily jednou z nejlepších knih roku. Kalfusův knižní debut tvoří čtrnáct povídek z různých částí světa propojených ústřední postavou mladého muže. Povzbuzen úspěchem Kalfus nelenil a hned následujícího roku vydal další knihu povídek PU-239 and Other Russian Fantasies (PU-239 a jiné ruské výmysly). Z podivného názvu je zřejmé, jaký geografický prostor zvolil tentokrát: v té době totiž již čtyři roky žil v Moskvě. I tentokrát kritika sbírku pochválila a Kalfus začal přemýšlet o rozsáhlejším literárním celku.

Výsledkem byl The Commissariat of Enlightenment (Ministerstvo osvěty), román z úsvitu moderních ruských a sovětských dějin. Název se vztahuje k nechvalně proslulé instituci, která vznikla roku 1917 těsně po bolševické revoluci a měla v novém státě na starost veškerou agendu spojenou se vzděláváním, kulturou a uměním. V komisích, jež posuzovaly vhodnost děl pro komunistickou společnost zpočátku zasedali vynikající umělci (kupříkladu i Vladimír Majakovskij či Wassily Kandinsky), ovšem ideologie brzy převážila nad ideou, z ministerstva osvěty se stala organizace prosazující represe a cenzuru spíše než umění a avantgardu. Proslulé umělce nahradili bezejmenní, avšak o to necitelnější úředníci.

Jedním z nich je i Kalfusův hrdina Nikolaj Grikšin, jehož v úvodu knihy zastihneme ve vesnici Astapovo. Píše se rok 1910 a sjeli se sem novináři z celého světa, aby zachytili skon Lva Nikolajeviče Tolstého, jenž v nádražní budově umírá na zápal plic. Před Grikšinovou filmovou kamerou se však objeví dva muži, již budou mít zásadní vliv na další osudy mladého žurnalisty: profesor Vorobjev a tehdy ještě neznámý radikál Josif Vissarionovič Džugašvili, který se o dvě léta později přejmenuje na Stalina.

Ve druhé části románu se přesuneme rovnou do roku 1919. Grikšin si teď nechává říkat soudruh Astapov a pracuje jako vysoký úředník ministerstva osvěty. Jeho úkolem je pomocí filmu prezentovat skutečnosti v tom jediném správném světle: tedy tak, jak to vyhovuje komunistické straně. Čtenář sleduje, jak se z empatického mladíka, jenž v Astapovu bydlel u rolnické rodiny a sdílel jejich každodenní starosti, stává chladný byrokrat, jenž umí zručně manipulovat veřejným míněním. Ve třetí části se posuneme ještě o pět let dál. Lenin umírá a profesor Vorobjev si konečně může splnit dávný sen o těle vůdce, jež se nikdy nerozpadne.

Kritikům bylo už z Kalfusových povídek jasné, kde hledat klady jeho psaní. Kalfus je podle nich především vynikající stylista s citem pro detail i pro překvapující metaforické obraty. Na druhé straně mu ovšem vyčítali fakt, že Ministerstvo osvěty je především román idejí, v němž daleko větší úlohu hraje celkový autorský koncept než věrohodně vykreslené postavy a jejich činy.

Do té doby se zdálo, že Kalfusova literární kariéra se bude pohybovat v dávno vyjetých kolejích. Zcestovalý spisovatel si našel své téma, o kterém napsal tři ceněné a obchodně relativně úspěšné knihy, a pokud se nestane nic neočekávaného, další román bude opět pojednávat o Rusku. Třeba už ne o jeho minulosti, možná ne o slavných událostech, nicméně pořád bude téma lehce předvídatelné, tak jako třeba u Garyho Shteyngarta, jehož oba romány se točí kolem postsovětského prostoru. Jenže Ken Kalfus provedl cosi, čemu se v angličtině říká „write outside the box“. Ve svém druhém románu Americký problém (A Disorder Peculiar to the Country, 2006) se vrátil zpět do současnosti a do rodného města. Po Moskvě ani vidu ani slechu.

Obecně řečeno, dobré literární zpracování zkázy Světového obchodního střediska na sebe nechalo čekat poměrně dlouho. Když už se nějaká kniha s tématem teroristických útoků objevila na knižních pultech, nezaznamenala žádný kritický ohlas (snad s výjimkou románu Pattern Recognition Williama Gibsona), tím méně obchodní úspěch. Jako by národ potřeboval čas na zotavenou, na jakousi soukromou vigilii.

Zlom nastal v roce 2005, kdy Jonathan Safran Foer vydal svůj druhý román Příšerně nahlas a k nevíře blízko (č. 2006), a od té doby se k tématu vyjádřilo mnoho zvučných jmen, mezi nimiž najdeme i Paula Austera (The Brooklyn Follies) či nejnověji Dona DeLilla (Falling Man). Tragédie dvojčat je pro většinu z nich příležitostí ukázat, že světové dějiny občas dokáží nemilosrdně zasáhnout do životů jednotlivců, obyčejných lidí, kteří si až do osudné chvíle žili podle sebe, řešili jen své problémy a o nic většího se příliš nestarali.

Když se podíváme na Kalfusův Americký problém, na první pohled je nám jasné, že autor na osud, jenž v jediné vteřině změní životy hlavních hrdinů, vůbec nehraje. Právě naopak: historie manželství Marshalla a Joyce je věrným odrazem nálady, jež panuje v americké společnosti. V poslední dekádě minulého století byla Amerika plná optimismu: Clintonova administrativa se tvářila, že žádný problém v zahraniční politice Spojených států není tak velký, aby dokázal změnil životy běžných Američanů, jichž se to, co se děje ve světě – tedy teroristické útoky i ekonomická nestabilita –, vlastně vůbec netýká. V té době také Marshallovo i Joycino konto důchodového pojištění utěšeně roste a mladí manželé si na dluh pořídí byt v Brooklynu, k jehož budoucímu splácení bude vedle optimismu potřeba ještě notná dávka investičního štěstí a mnoho hodin práce přesčas.

Ke konci Clintonovy éry však už Americe docházel pomalu dech. Problémy naplno propukly s nástupem nové politiky, kterou do Bílého domu vnesl George W. Bush. Teroristické útoky na Světové obchodní středisko byly jen poslední kapkou, po níž následovala poměrně hluboká krize americké společnosti: ta politická (válka v Afghánistánu a posléze v Iráku) měla za následek ekonomický propad, proti němuž Marshall nezmůže nic – tedy pokud se snaží tak jako u svého účtu. Joycino konto propluje bouřlivým obdobím bez úhony především proto, že do něj nikdo nezasahuje. Poněkud paradoxně potom vyznívají slova afghánského lékaře, který Marshallovi léčí ekzém: „Teď už víte, jaké to je, zažít nějakou historickou událost.“

Americký problém také věrně popisuje hysterii, jež především v New Yorku zavládla po 11. září 2001. Při zkáze dvojčat zahynulo mnoho špičkových pracovníků těch nejúspěšnějších světových společností, jež najednou musely v globálním světě byznysu, neznajícího pojem odklad, vybudovat během několika málo dní úplně nové ústředí, přemístit do něj přeživší zaměstnance, přijmout nové a začít svým akcionářům znovu vydělávat peníze. K Marshallovi se zpočátku všichni chovají slušně a přistupují k němu s pochopením, ovšem po několika měsících se lidský rozměr vytratí a newyorská pobočka společnosti, jejíž zaměstnanci prokázali 11. září a v následujících dnech tolik odvahy i schopnosti improvizace, je rozpuštěna příkazem z ústředí, kde celou tragédii prožili stejně jako Roger, který byl onoho osudného dne pracovně na Floridě a při zírání na televizi málem nastydnul.

Marshallova pozice je v celém tom cirkusu vskutku nezáviděníhodná. Především má na krku rozvod, na jehož hořkosti, neúprosnosti nějaký pád dvou manhattanských mrakodrapů nic nezmění. Marshall i Joyce veskrze touží po jediném: co nejvíce toho druhého poškodit, co nejvíc mu ublížit. Jenže to jim nemilosrdný autor povolí jen zřídka. Vezměme si třeba nevěru Joyce s Rogerem. Ve chvíli tichého triumfu, kdy zanechává stopy na Marshallově novém prostěradle, z Rogerovy poznámky zjistí, že akt nevěry byl spíše pomstou jeho ženě. Marshall je na tom podobně, když se Joyce snaží poškodit finančně. Čas od času se objeví tu na jedné, tu na druhé straně malý záchvěv nostalgie po starých časech. Ne nadarmo vyčítá Marshallovi jeho advokát, že je nenapravitelný romantik, který svou ženu stále miluje. Ovšem z poměru povedených akcí je zřejmé, že Kalfus celou knihu nepatrně straní mužskému pohlaví: Marshallův husarský kousek, při němž Nealovi vyfoukne jedinou čupu ve státě Connecticut, patří k nejzábavnějším místům celé knihy.

Dalším zdrojem Marshallova trápení je vzpomínka na Lloyda, muže, jehož 11. září sotva stačil poznat, než jej zabily padající trosky. Právě on je pro Marshalla klíčem k pochopení celé události. Nezměrná tragédie desetitisíců lidí (nejde jen o oběti, kterých bylo přesně 2749, ale také o všechny jejich příbuzné i přátele) je vtělena do jediné, takřka anonymní tváře.

Příběh nepodařeného manželství Marshalla a Joyce vrcholí dlouho očekávaným rozvodem, po němž si obě strany uvědomí, do jak tíživé situace se kvůli němu dostaly. Řešení v podobě alternativní historie, které autor nabízí na posledních stránkách, kdy se vše v dobré obrátí a i životy hrdinů se mohou opět šťastně propojit, není příliš elegantní. Poskytuje však alespoň špetku naděje, že Marshalla nepřepadnou při cestě domů na špatně osvětlené ulici v nebezpečné čtvrti, a Joyce se nebude muset s dětmi odstěhovat pryč z New Yorku, protože už nebude moci splácet vysokou hypotéku. Koneckonců, nikde není psáno, že se celý závěr neodehrává jen v Marshallově hlavě, když leží na posteli ve svém novém bytě. Jak říká agent Robbins: „Když říkám, že to vím, ve skutečnosti to nevím. Já si myslím, že to vím.“

Richard Olehla
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autora doslovu a nakladatelství Euromedia-Odeon

Ken Kalfus: Americký problém. Překlad Richard Olehla. Euromedia Group – Odeon, Praha 2007, 224 stran