Pokud byste se v roce 2000 zeptali Američana, jaké datum se mu nejvíce vrylo do paměti, zřejmě by odpověděl 7. prosince; tehdy si totiž USA připomínají japonský útok na Pearl Harbor. Až donedávna byl tento den symbolem ohrožení amerického národa zvenčí. Jenže od 11. září 2001 je všechno jinak. Od okamžiku, kdy teroristé zaútočili na New York a kdy se k zemi poroučely obě věže WTC, se odvíjí nové trauma, které si Američané každoročně s bolestným patosem připomínají.

Je zajímavé, že na uměleckou reflexi této tragédie si poměrně dlouho nikdo netroufl. Nejrychleji zareagovali básníci, kteří popisovali hrůzu, která je jímala, když viděli mrakodrapy padat k zemi. Filmový průmysl – a především ten hollywoodský – se zatím k ničemu neodhodlal (s čestnou výjimkou Denyse Arcanda, který je ovšem Kanaďan a jemuž zmíněná událost posloužila k obecnějšímu vyjádření o úpadku hodnot západní civilizace, a povídkového filmu 11´09´´01). Ani na poli románové literatury jsme se zatím žádného zásadního díla nedočkali, jako by trauma bylo příliš čerstvé, jako by se Americe nechtělo vyvolávat duchy nedávné minulosti a sypat sůl do jen chvíli zacelených ran. Čtyři roky po událostech 11. září 2001 tak zůstává jediným svébytným uměleckým vyjádřením komiks Arta Spiegelmana, nositele Pulitzerovy ceny za komiksovou sérii Maus, jenž nese jméno vskutku přiléhavé: Ve stínu neexistujících věží (In the Shadow of No Towers).

Na obálce výpravného komiksu tištěného na tlustém kartonovém papíru se skví Spiegelmanova kresba, která vyšla pouhých šest dní po útocích na obálce New Yorkeru. Obě věže Světového obchodního centra jsou na ní vyobrazeny jako černé obrysy na tmavě šedém podkladu; stejná přízračnost pak provází i deset komiksových příběhů, na nichž autor pracoval takřka dva roky. Jejich ústředním motivem je žhnoucí kostra severní věže jen okamžik předtím, než se zhroutila. V předmluvě Spiegelman přiznává, že tento hrůzný obraz mu utkvěl ze všech událostí v paměti nejpevněji. Když viděl budovu padat k zemi, měl pocit, že nastal konec: „Byl jsem přesvědčený, že všichni umřeme. Vždycky jsem to tak trochu tušil, ale tohle ráno mě o tom přesvědčilo“. Apokalyptický motiv se u Spiegelmana opakuje se železnou pravidelností, Maus je koneckonců alegorickým příběhem o nacistech a Židech, historií, jež se přímo dotýká jeho blízkých – autorovi rodiče přežili hrůzy Osvětimi. Rodinná i kmenová historie je úhelným kamenem americké židovské literatury a tragédie Židů byla mnohokrát zpracována na historické i alegorické úrovni; tentokrát však smrt sahá přímo na Spiegelmana, jeho ženu a děti.

Na deseti stranách novinového formátu jsme svědky zoufalého úprku rodičů z bytu ve čtvrti SoHo na dolním Manhattanu do školy pouhé čtyři bloky od WTC, kam týdnem předtím začala chodit jejich dcera; když ji vyzvednou, běží pro syna, jehož škola leží v blízkosti budovy OSN, o níž jsou rodiče přesvědčeni, že bude dalším terčem útočníků. Již v prvních chvílích po útoku (a poté, co se z rozhlasu dozvěděli o útoku na Pentagon) je tedy Spiegelmanův hrdina – a potažmo sám autor – stižen paranoiou, která se posléze rozšíří především na úlohu americké vlády v celé záležitosti. Dodneška je valná většina amerických intelektuálů přesvědčena o tom, že George W. Bush nejenže ukradl volby v roce 2000 právoplatnému vítězi Alu Goreovi, ale je i přímou příčinou všeobecné nenávisti vůči Spojeným státům. Zatímco však takoví Francouzi pouze teatrálně protestují před americkou ambasádou v Paříži a pořádají protestní mírové pochody, arabští fundamentalisté rovnou sahají po bombě. Nenávist či minimálně nechuť je u obou skupin srovnatelná, jen se projevuje jinými prostředky. Hned ve druhé části se objevuje Spiegelmanův výrok, že se cítí ohrožen stejně Al-Káidou jako americkou vládou. V záhlaví čtvrtého příběhu je zase vyobrazen orel s Bushem a viceprezidentem Cheneyem. Příběh autora-hlavního hrdiny, jemuž občas na krku sedí Mausova hlava, končí nevydařeným televizním interview, v němž se ukáže, že pro média není dostatečně americký, a věžemi, které se ze žhnoucí naděje na změnu amerického postoje k vnějšímu světu proměnily v matný, černý obrys na šedém pozadí zapomnění či nepochopení. Spiegelmanova zpráva zasaženému a traumatizovanému národu se zdá být pesimistická, jako by pod současným prezidentem nebyla žádná naděje na proměnu k lepšímu (a to v září roku 2003 Spiegelman netušil, že o čtrnáct měsíců později bude Bush ve svém úřadu potvrzen na další volební období). Jako útěchu nabízí v druhé polovině knihy osm komiksových příběhů z počátku dvacátého století; přesně takové mu totiž pomáhaly při kreslení. Minulost tu slouží k vytěsnění přítomnosti a čekání na budoucnost, v níž mohou povstat nové symboly amerického ducha, které neponesou onu zpupnou republikánskou pečeť. Nový mrakodrap architekta Daniela Liebeskinda vysoký přesně 1776 stop (rok americké nezávislosti), který má vyrůst v místě bývalých Dvojčat, se brzy začne stavět. A pak že se symboly už nenosí.