Povídkáři to mají odnepaměti těžké. Žijí ve stínu slavnějších kolegů zaměřených na delší literární útvary a i v případě, že se jim povede s povídkovou tvorbou prorazit a zaujmout čtenáře, od nich publikum stejně s napětím očekává, zda někdy napíší nějaký ten román a zda s ním uspějí podobně jako se zdánlivě jednoduššími povídkami. Málokdo si uvědomuje, že co se mnohdy odpustí v románu – jistá rozháranost, slabší místa, škobrtající styl apod. – v povídce neprojde. Vše by v ní mělo mít své místo, fungovat jako strojek švýcarských hodinek, všechno by mělo být promyšleno do nejmenšího detailu a vypointováno. Přestože nebývají autoři povídek o nic menší „mistři slova“ než romanopisci, s jejich oceněním to už je horší. Jen výjimečně se stane, že se sbírka povídek dostane do užšího kola nějaké významné literární ceny, a opravdu jen málokdy ji taková kniha vyhraje.

Jednou z mála čestných výjimek je americká autorka indického původu Jhumpa Lahiri. Již svým debutem, sbírkou Interpreter of Maladies, vzbudila značný ohlas a jako teprve sedmý povídkář v historii za ni také v roce 2000 získala Pulitzerovu cenu. Po tomto na prvotinu nevídaném úspěchu se „vrhla“ na román. The Namesake nebyl sice tak úspěšný jako předchozí dílo, ale v žádném případě nezapadl a dokonce se dočkal hvězdně obsazeného filmového zpracování. V roce 2008 se Lahiri opět vrátila k povídkám, konkr. ke starším námětům, které se nevešly do první sbírky a které, dle jejích slov, stály za zpracování. Výsledkem je kniha Unaccustomed Earth, jejíž název vzdává hold oblíbenci Jhumpy Lahiri, Nathanielu Hawthornovi a jeho Celnici a která je víc než důstojným nástupcem jejího slavného debutu.

Lahiri se v Unaccustomed Earth vrací k tomu, co umí nejlépe – tedy k velmi pečlivě psychologicky propracovaným, dějově sevřeným příběhům, skoro až miniaturám, které se nesnaží vzbudit pozornost křiklavými postkoloniálními proprietami a vzletným jazykem. Jestliže se v prvních dvou knihách zaměřila především na první generaci bengálských imigrantů v Americe – konkrétně na rodiče a jejich snahu uspět v novém světě a vychovat děti alespoň trochu v duchu tradičních hodnot, na lidi, kteří jsou podle jejího názoru rozpolceni, kteří se zmítají mezi západem a východem, minulostí a budoucností a neumí si vybrat mezi tradičními hodnotami a touhou po seberealizaci – v Unaccustomed Earth hrají hlavní roli právě jejich děti. Tito na první pohled Američané, dávno plně asimilovaní, řeší překvapivě podobné problémy jako kdysi jejich rodiče. I oni hledají místo ve světě, ne až tak domov, ale místo, kde by mohli být sami sebou, kde by se mohli oprostit od často svazujících pout s komunitou krajanů a kde by byli daleko od nesouhlasných zraků rodičů.

Díky tomuto zaměření na nejmladší generaci se Lahiri konečně dokázala zbavit nálepky postkoloniální autorky. Její hrdinové samozřejmě pocházejí z indické diaspory, avšak toto prostředí již není stěžejní. Problémy, jimž musí její postavy čelit – milostná selhání, alkoholismus, pasivní postoj k životu aj. – by mohly potkat lidi po celém světě bez ohledu na jejich kulturní či etnickou příslušnost. Jistou mírou fatalismu připomínají její povídky ruskou školu, především Gogola a Čechova, ironii zase jako by čerpala z děl slavného povídkáře O. Henryho a dnes již klasika povídkové tvorby, Williama Trevora. Ostatně Jhumpa Lahiri tuto inspiraci nepopírá, stejně jako fascinaci díly Thomase Hardyho. Na něm obdivuje v první řadě uzavřenost světa, který stvořil, a čistý, jednoduchý styl, k jakému by se ráda jednou také dopracovala. I proto dává, jak se několikrát nechala slyšet v rozhovorech, přednost povídce před románem. Povídku je možné neustále přepisovat, zjednodušovat, až na samé jádro věci. S románem je to mnohem těžší.

Unaccustomed Earth obsahuje osm povídek, které mají společné jedno: hlavními postavami jsou příslušníci tzv. druhé generace, tedy děti původních imigrantů. Jsou již plně zakořeněni v novém světě, studují na prestižních univerzitách, budují kariéry, stěhují se za prací po celých Spojených státech. I tak v nich však zůstalo mnoho z nejistoty rodičů. Ženské hrdinky mají problém s hledáním partnerů a mnohdy se vcelku paradoxně vrací k osvědčenému modelu rodičů: domluveným svazkům a velmi tradičnímu, skoro až pasivnímu způsobu života. Muži zase těžko hledají sami sebe, bezcílně se potulují světem nebo dokonce holdují alkoholu.

Sbírka Unaccustomed Earth stojí v první řadě na jakési povídkové trilogii, konkr. povídkách „Hema and Kaushik“, „Year´s End“ a „Going Ashore“, jež zachycují bezmála třicet let v životě dvou hlavních postav, Hemy a Kaushika. V první z nich se s nimi setkáváme jako s dětmi, kdy si spolu s rodiči zvykají na život v cizí zemi. V druhé povídce se musí Kaushik vyrovnat se smrtí milované matky a následně s otcovou novou manželkou a jejími dvěma dětmi. „Going Ashore“ je pravděpodobně nejpovedenější povídkou celé sbírky. Etnická příslušnost obou protagonistů ustupuje do pozadí a hlavní roli v příběhu hraje nejistota, hledání spřízněné duše a boj s osamělostí. Tragický závěr a Hemina v mnoha ohledech nepochopitelná rezignace na vše, čeho se jí povedlo v životě dosáhnout, jsou přirozením vyústěním celkové atmosféry knihy, která je všechno možné, jen ne laskavá. Prim v ní hraje ironie, smutek a beznaděj.

Nedá se asi předpokládat, že by se zatím poslední povídková kniha Jhumpy Lahiri dočkala českého vydání, když ani její slavný debut doposud česky nevyšel (tedy s výjimkou časopiseckého otištění jednotlivých povídek). V její neprospěch bude asi vždy hovořit exotické jméno a původ a etnicky podbarvené příběhy. Zájemcům o její tvorbu nezbývá tedy nic jiného, než si její knihu přečíst v originále. O kvalitách Unaccustomed Earth vypovídá mimo jiné i to, že byla byla v roce 2008 vyhlášena deníkem The New York Times jednou z deseti nejlepších knih roku a po mnoho týdnů se držela na předních místech žebříčků prodejnosti po celém světě.