Nepřihází se ve Švédsku příliš často, aby se románový debut balancující na pomezí lyriky a pastiše na náboženskou knihu zákonů dočkal recenze – tedy pochvalné recenze, jiné v této zemi vycházejí jen výjimečně – ve všech hlavních, jakož i několika nehlavních, periodicích. Tak se přihodilo Sáře Mannheimerové (1967), umělecké sklářce vyučené mimo jiné na VŠUPu a v Železném Brodě. Její kniha Reglerna (Pravidla, 2008) ve mně před časem probudila silné, leč pořád ještě zvladatelné sympatie. Četba některých ohlasů na ni však vyburcovala chuť je vyjádřit. Zároveň s údivem nad tím, na co švédští recenzenti, jak už je jejich zvykem, v knize hledí, či spíše co v ní hledají.

Text prestižní nominace Pravidel na loňskou Augustovu cenu, jež byla nakonec udělena P. O. Enquistovi, obsahuje trefné postřehy („lyrická próza o životě ve znamení zázraku, jenž se nedostavil“ - porota Augustovy ceny), ale i pár značně zavádějících obratů („zkoumá lidskou touhu ovládat“ - porota Augustovy ceny). Ovládat koho, co? Román začíná těmito slovy:

"Budu se hotovit k tvoření stvoření zaživa
Budu náležitě nakládat s krmí a používat nástroje
Budu v pohybu a pohyb budu velebit
Nebudu propadat pohybu ústrojnému
Budu se otevírat cizímu a obracet se ke světu
Budu se obracet do sebe
Budu věci třídit a vymezovat jim místa
Budu svéráz
Nebudu si namlouvat kdeco
Budu přicházet úprkem"
(pracovní překlad)

Ve zbytku vyprávění uvádí jedno střelené a na starosvětské slovo relativně skoupé – a právem tak k romanopisci Magnusu Florinovi kýmsi připodobněné – ženské já tato pravidla do každodenní praxe. Krmí se například jen úzkostlivě vybranými, vyjádřenými a naměsíčkovanými jablky s mořskými řasami a sušeným zrním vlastní výroby, samozřejmě v přísně k tomu stanovených hodinách. Jídelní rituál zahajuje náležitým (a proto nikdy nevysvětleným, natož popsaným) motáním jakési nitě kamsi. V konfliktu mezi těmito návyky a pravidly, jež jsou nám známa jako společenská, tu tkví většina komiky. Žena se však časem začne vyvíjet, naváže některé životně nezbytné mezilidské vztahy, až od svého minikodexu nakonec s jistým smutkem upustí. Na poslední straně ale s údivem shledává, že se praktikám, docela jako v pradávných kruhových kosmologiích, nezávisle na ní podmanila její dcera.

Právě z potřeby podmanit se, nikoliv ovládat, dokonce ani ovládat sama sebe ne, ženina pravidla pramení. Románem prostupuje nevýslovná touha nepatřit si, vetknout se do systému, nad jakým člověk nemá vládu, a já se na rozdíl od bojechtivých švédských publicistek nedomnívám, že tato touha nemíří výš než k uměleckému sebeuplatnění („základní rozpor mezi životem ženy a uměleckou tvorbou“ - porota Augustovy ceny). Vždyť vypravěčka začne seriózně tvořit teprve poté, co se pravidel zřekne. Z recenze literárněvědné senzibilky, jež upozorňuje na autorčin důraz na ženskou tělesnost, a především na – snad velmi rafinovaně zamaskovaný – přidušený hněv nad ženským údělem („Prastará síť pravidel s hierarchickým řádem, jenž neviditelně řídí naše životy, skýtá ženě méně životního prostoru, než si je ochotna přiznat.“ - Sydsvenskan) už pak zůstává rozum stát. Zvláště při pomyšlení na to, že celá jedna epizoda Pravidel se zastydlosti švédských intelektuálů v osvoboditelských heslech šedesátých let otevřeně posmívá:

"Jenom si říkám, jestli tu svou pozici nemáte až příliš dobře pojištěnou? Nevyrážíte náhodou otevřené dveře? Nesnažíte se zkrátka za každou cenu dělat jen to, co se sluší?"

Tatáž recenzentka si mimochodem o pár řádek výše paradoxně stěžuje, že se Mannheimerová nepostarala o to, aby její protagonistka probouzela patřičný soucit. Jazykovou tvořivost debutantky, například její zvláštní a funkční nadužívání přítomných příčestí, zato přehlíží, a připomíná tak mírnou slepotu kritiky projevenou již v přijetí Fakulty šílených snů Sáry Stridsbergové.

Na otázku, s čím by se vypravěčka asi tak mohla neúspěšně snažit splynout, nejde-li ani o tradiční společenské vzorce, ani o umění jako takové, pak bezděčně odpovídá jiná recenzentka, když s omluvou přivádí řeč na mlhavě mystické ladění knihy („pro nedostatek lepšího výraziva řekněme zbožnost“ - Svenska Dagbladet). Že se švédská literární publicistka musí křižovat před fenoménem zbožnosti, jenž by snad měl spořádaně odejít do hrobu společně se vším machismem, co ještě západním světem vládne, mě bohužel neudivuje. Špatně se jí asi vměstnává do představy svobodné duše, jíž protagonistka Pravidel je. Autorka anglickojazyčné propagační brožury New Swedish Titles 2008, připravené jako každý rok pro knižní veletrh ve Frankfurtu, tuto nepříjemnou intuici ještě zpečeťuje tím, že v souvislosti s Mannheimerovou jmenuje křesťanství i judaismus, ovšem hovoří o nich pouze v minulém čase („Jako bylo křesťanství živo modlitbou, byl judaismus živ pravidly.“ - New Swedish Titles 2008).

Ve světle všech výše zmiňovaných a jim podobných článků si člověk teprve uvědomí, jak výjimečný jev Pravidla na pozadí švédské intelektuální krajiny představují, a že jsou tudíž daleko víc než, jak se běžně říká, mimořádně vyspělá prvotina.