Styl, jímž píše prozaik, dramatik a dramaturg Magnus Florin (1955), je bez nadsázky zcela nezaměnitelný. Jeho těžiště se nachází přesně v bodě, kde se minimalismus výrazu protíná s liniemi absurdního humoru (pro nějž si už Florin nejednou vysloužil přirovnání k samotnému Beckettovi) a perspektivy „nullpunkt“. Jak se Florinovy texty čtou rychle, lehce a hravě, tak pomalu a ztěžka se o nich mluví. Rozprávět o mistrně vybroušeném severském minimalismu příliš ze široka by bylo beztak poněkud paradoxní, ne-li přímo rouhačské.

Po tematické stránce lze Florina označit především za bystrého a ironického kritika systémů všeho druhu. Dětsky objevitelský pohled na svět mu umožňuje tázat se - až nepříjemně přímočaře - například po významu peněz, taxonomických soustav, státních institucí či ustálených společenských gest. Navracíme se s ním tedy „za“ své vlastní myšlenkové vzorce, podobně jako to děláme třeba při četbě Foucaultových esejů. A ještě se při tom náramně bavíme.

Florin je autorem šesti knižních titulů, z nichž dva - romány Trädgården (Zahrada, 1995) a Syskonen (Sourozenci, 1998) - byly navrženy na nejprestižnější švédskou literární cenu Augustpriset. První z nich už slaví úspěchy v zahraničí, druhý zase získal hlavní cenu posluchačů Švédského rozhlasu. Když k nim přečteme a přičteme ještě dva Florinovy zatím poslední romány, Cirkulation (Cirkulace, 2001) a Leendet (Úsměv, 2005), shledáme, že Florin je jedním ze zaručeně nejoriginálnějších a zároveň nejvyzrálejších literárních talentů současného Švédska.