(...)
Ve větrné Uppsalské rovině čeká Linnaeus na drožku dopravní společnosti z Böksty.

Linnaeus se obléká ve své ložnici.

Když už je jednou Linnaeus, tak ať.

Dvacet pět knoflíků u vesty si samozřejmě zapne sám. Použije k tomu palce, ukazováky a prostředníky obou rukou a dá si záležet, aby neudělal chybu. Zapíná si je odzdola nebo odshora, tady si občas dopřeje změnu, zásadně si je však nezapíná od prostředka. Zapínat si knoflíky od prostředka je vhodné pouze u košil, kde počet knoflíků nikdy nepřesáhne sedmnáct, avšak i zde považuje za optimální zapínat shora nebo zdola. Popravdě volí nejčastěji variantu shora z toho prostého důvodu, že nejspodnější knoflíky a knoflíkové dírky jsou v zrcadle špatně vidět.

Zapíná si dvacet osm knoflíků u dlouhého zeleného svrchníku z angorské vlny a dává si záležet, aby neudělal chybu.

Teď ale vyhodí svých dvacet pět a dvacet osm knoflíků vysoko do vzduchu a nechytí je.

Když už jednou musí být Linnaeus.

Ve větrné Uppsalské rovině čeká Linnaeus se svou velkou cestovní kabelou.

Zvedne kabelu vysoko nad hlavu: tu máte, vemte si ji! Ale nikdo si od něj kabelu nevezme a on tam s ní stojí dál. Fouká a on cítí, jak fouká.

Teď ale vyhodí dvacet osm mládenců, svých dvacet osm učedníků do uppsalského větru a oni se rozletí do všech stran.

 

Arctaedius příteli odhalil svou nejcennější myšlenku: Když vyrovnáme jednotlivé rody do manipulů, vytvoří se řád.

„Zatím je to chaos.“

K umění nastolit pořádek však patří i schopnost určit si meze.

„Je třeba důsledně rozlišovat mezi náhodnými odchylkami a trvalými druhy.“

 

V tomhle světě je Linnaeovi dobře. Pokouší se najít důležitý passus z díla, na němž právě pracuje, jen aby měl záminku prolistovat je arch po archu. Vyluzuje směrem ke kalamáři nespokojené zvuky. Několikrát přejde rozčileně po místnosti. Zabubnuje prsty na desku psacího pultu. Zhroutí se na lůžko a supí.

Vrtochy tohoto typu jsou u něj na denním pořádku. Ve skutečnosti je spokojen. Většinou stačí, aby se na chvíli zastavil u vitríny s nádobami, a hned ho zaplaví pocit štěstí.

Dnes je to ale málo. Tělo se chvěje neklidem.

Odejde do místnosti, kde má náčiní, a zastaví se u okna do zahrady. Je to jeho zahrada, sám ji založil. Na stěnu hned vedle okenního rámu si pověsil její mapku. Přesnější by asi bylo slovo „plán“. S potěšením shledává, že se zahrada na obrázku shoduje se zahradou venku.

Po zahradě chodí zahradník, křížem krážem, sem a tam. Jeho pohyb působí zcela neplánovitě. Někdy upadne. A hned si zase stoupne. S námahou pokračuje vpřed, jako by šel proti větru. Kráčí rozhodnými kroky, pak ale zase zničehonic zavrávorá a spadne, nebo změní směr.

Linnaeus na něj zpoza okna gestikuluje, mává, různě se pokouší upoutat pozornost, volá h a l ó ! Přál by si, aby s tím zahradník přestal, aby si třeba sedl, zul se, promnul si, jako to dělává, chodidla a prsty u nohou. Ale zahradník chodí dál. Linnaeus uvažuje: Ty jeho věčné pohyby!

Úplný rituál, jako předtančení někde na plese.

První kolo: le pantalon. Po něm l' été. Třetí kolo: la poule. Potom la pastourelle. Konečně páté kolo: le final.

Linnaeus je velice potěšen. Tady by se hodilo zatleskat. Ale zahradník tancuje dál. A Linnaeus dál sleduje tenhle prapodivný, tenhle bláznivý balet.

Okno je špinavé. Nedávno je sice myli, ale špína nepustila a při oplachování vytvořila vlnovité obrazce. Vypadají až překvapivě uměle. Linnaeus si je prohlíží. Když se pak znovu podívá ven, je už zahradník pryč.

 

Arctaedius začal s nastolováním pořádku u vlastního jména. Sourozenci mu říkali Petter, i když se ve skutečnosti jmenoval Petrus. Osobně se mu nejvíc zamlouval Peter. Příjmení zkrátil na Artedius, potom na Artedi. Tedy: Peter Artedi.

Pak hrdě vyjmenoval všechny ryby, které kdy rozpitval a popsal:

„Makrela, candát, cejn. Okoun, bolen, platejs. Létající ryba, lipan, jesen. Sleď, oukle, tkaničnice.“

Linnaeus k příteli:

„Své nejmilejší studijní objekty nenajdeš všechny u nás, v říčce Fyrisån. Jsou rozptýlené po celém světě. Nezůstaneš tu.“

„Zůstanu,“ řekl Artedi.

 

Linnaeus se ucházel o místo v Uppsalské zahradě. Věděl, že má ty nejlepší předpoklady, a s místem tudíž počítal. Ale nedostal ho. Rudbeck zaměstnal někoho jiného a Linnaeus, rozzuřen, si k němu zašel pro vysvětlení.

„Jistě. Ty by ses o potůček Svartbäcken určitě postaral ze všech nejlíp. Jistě, to vidím, že se zlobíš. Dělal bys to nejlíp. Ale tohle není práce pro tebe. Do Uppsalské zahrady ti nic není. Není to tvoje zahrada. Ty bys vůbec neměl pracovat rukama.“

 

Linnaeus:

„Stvoření už proběhlo a život od té doby pokračuje v ustálené podobě. Na světě dnes není ani o druh víc než před dávnými časy. A pakliže život takto plyne generaci za generací, nemění se ani jedinci. Zůstávají stejní, každý druh po svém způsobu.“

 

„Vezměte si třeba tyhle hrábě,“ vyzve ho zahradník.

Linnaeus po nich sáhne.

„Ale ne takhle,“ řekne zahradník. Myslel tím: Vezměte si je, uchopte je jako princip, představte si je.

Ale Linnaeus neumí uchopit hrábě jako princip. Vždyť existuje tolik různých hrábí a tolik různých druhů hrábí. Musí si přece představit konkrétní druh, například hrábě na listí nějakého určitého tvaru.

Zahradník se na Linnaea upřeně zahledí a prohlásí, že má na mysli právě tyhle hrábě a že o těch se ani nedá uvažovat jinak než jako o zcela konkrétních hrábích zcela konkrétního druhu.

Linnaeus odpoví, že tedy myslí na tyhle hrábě.

Zahradník se zeptá, jestli si tím je naprosto jist.

Linnaeus přisvědčí.

Zahradník mu řekne, aby si ty hrábě vzal, doopravdy je vzal do ruky, a hrabal.

Linnaeus ho poslechne a odhrabe z cestičky trochu listí a trávy. Tady se ale válí listí a trávy, říká si při tom.

Zahradník se zeptá, jestli Linnaeus pořád ještě myslí na hrábě, když hrabe.

Linnaeus odpoví, že to nejde. Musí přece hrabat.

Na to mu řekne zahradník: „V tom je ten rozdíl.“

„V čem je rozdíl?“ zeptá se Linnaeus.

„Právě v tom,“ praví zahradník, „je ten rozdíl.“

(...)

 

Delší ukázku z románu Zahrada otiskl Plav 7-8/2006