Pokud jsem je zrovna nenatáčel, podnikal jsem další výpravy do skalnatých kopců blízko průsmyku a vlastně jsem se s nimi loučil. Při posledním z těch výletů jsem se dostal až na místo, odkud byl dobrý výhled na nejvyšší štít Věrchojanských hor, Eveny zvaný Šamanův posed. Tam jsem poseděl, obklopen šedí suti a skal, lemovaných na horizontu pásem zasněžených hřebenů. Kromě řídkých ostrůvků otužilé trávy a lišejníků tu nerostlo vůbec nic. Vnímal jsem to místo jako nejzazší zeměpisný bod své cesty, obratník, od kterého se započíná můj návrat. Vítr tu fičel mrazivý, ale já se schoulil v kabátu a oddaloval chvíli, kdy se vydám zpátky k tábořišti, dokud jsem nebyl opravdu zkřehlý. Celou dobu jsem přitom zíral na zasněžený hřeben a snažil si to místo uložit do paměti, i když jsem věděl, že je to zbytečné, protože nemělo žádnou výraznou dominantu. Ani rostliny, ani vzpomínky se tu neměly na čem uchytit. Byla to nejpustší krajina, jakou jsem kdy viděl, podobná fotografiím, které pořizují měsíční sondy. Šamanův posed se tyčil nad ní, nehostinný, neobsazený, prázdný. Dobře mu tak, říkal jsem si a najednou jsem měl radost, že mi bylo dáno dojít až sem. Můj příběh je možná kostrbatý, samá nedůslednost, nevěra a provizórium, ale jako vlažné sousto být vyplivnut nemůže. Tak jsem seděl na konci světa a liboval si, jak ledově tu fouká.
Celý další týden propršelo a všichni jsme se tou dobou nudili. Kdo zrovna neměl venku nic na práci, dřepěl doma a utloukal čas četbou časopisů. V jednom jsem našel článek o tom, že skupina tuvinských šamanů chystá na pozvání svých zahraničních kolegů turné po USA, Francii a Švýcarsku, v rámci kterého proběhne kamlání proti válce v Iráku. Vedoucí šamanské organizace prohlásil, že svého času podobná akce pomohla zastavit válku v Jugoslávii. Šamani tehdy kamlali na úpatí hory Mont Blanc a válka v tu ránu skončila. Nasťa zatím četla brožované detektivky ze série Nymfomanka. Jejími hrdiny je manželský pár, oba bývalí zločinci, kteří se už polepšili a snaží se žít slušně, jenže mají drobný problém, spočívající v tom, že žena potřebuje provozovat sex v nebezpečných situacích. Má to dokonce od doktora potvrzené, je v tom zkrátka nevinně. Spolu se svým milým nakonec všechny potíže, které z toho plynou, překoná, užije si a ještě přitom prospěje věci zákona.
Když tahle hrdinka Nasťu omrzela, bavila se tím, že šila Irjusje na panenku.
Jednou si mi při té hře stěžovala, že jí tu chybí chlap a život jí připadá stereotypní. Nejen tady v horách, ale i ve vsi, nudí se tady i tam. Říkala, že by chtěla ještě jedno dítě, a vyprávěla, že napoprvé nemohla dlouho otěhotnět. Pomohla jí až nějaká senzibilka. Mluvili jsme pak ještě chvíli o důvěryhodnosti senzibilů, dokud naši rozmluvu nepřerušil Kosťa, který přišel s tím, že potřebuje obvázat ruku. Při vyřezávání ornamentu do hole pro pohánění sobů si ji probodl skrz naskrz.
Měl při vší své smůle štěstí, že na druhý den projížděli kolem na koních lidé směřující do vsi. Vzali Kosťu s sebou. Když odjížděl, sliboval, že až se mu ruka zahojí, vezme svého koně a přijede za námi. Z nebe na něj chlístala studená voda a on nám na rozloučenou vesele mával probodnutou rukou jako vítěz v rytířském turnaji.
„Myslíš, že opravdu přijede?“ zeptal jsem se Nasti.
„Leda na koloběžce,“ smála se. „Vždyť žádného koně nemá.“
„Tak proč to říká?“
„Asi chce vypadat zajímavě před holkama.“
„Copak holky nevědí, že nemá koně?“
„Vědí.“
„A vrátí se tedy vůbec?“
„To víš, že nevrátí.“
Někteří lidé jsou jak naprogramovaní. Je jim úplně jedno, co o nich kdo ví nebo neví, jak se jednou rozhodli pro nějakou roli, budou ji hrát bez ohledu na to, že ani nemají pořádnou masku. Hlavně když ve vlastních očích neztrácí prestiž. Můžou tak vesele procházet životem jako slepí šašci, od jednoho domnělého vítězství ke druhému. Don Quijote to aspoň dělal pro vysoký ideál, ale Kosťovi stačil pocit, že je za vesnického frajera.
A lilo a lilo, až do půlky června. Pak začalo pro změnu sněžit. Modřínové jehličí namrzlo a zežloutlo. Maria Jegorovna říkala, že takové letos bude celou sezónu. Mohl jsem ale aspoň postavit svého prvního červnového sněhuláka, na hlavu jsem mu upevnil beraní růžky a děti se s ním fotografovaly. Potom jsme všichni společně chytali ryby. Děda Grigorij vysekal další tři díry do ledu, ženy i děti si vzaly udičky a tahaly z vody jednu rybu za druhou. Mohl jsem si je při tom natočit, byl by to krásný obraz rodinného štěstí a pospolitosti, ale nechtělo se mi, raději jsem chytal ryby s nimi. Hecoval jsem se s Nasťou, komu líp berou, a vůbec jsem netoužil zaujímat osamělé stanoviště za kamerovým hledáčkem.
Den před plánovaným přesunem zpátky k soutoku Tara Saly a Keriske jsem si měnil starý pár kontaktních čoček za nový, a pohled do zrcadla, který jsem při té příležitosti musel podstoupit, mě sklíčil. Po roce, kdy jsem se vystavoval mrazu, suchému větru a horskému slunci, byly moje tváře nebývale vrásčité a seschlé. Tady to utíká rychle, uvědomil jsem si. Za rok se tu dá zestárnout o deset let. Ale aspoň každý vidí, co jsem doopravdy zač. Vždyť jsem starší než Nasťa, Tichon i Zojka, tak bych měl vypadat podle toho.
Kočování se mi líbilo, měl jsem tentokrát dobrého učacha i dobré sedlo. Na místech, kde děda a Žeňa před časem vypálili starou trávu, se už objevovala nová, a čím víc jsme se blížili k ústí Keriske, tím jí přibývalo. Vypouklé ledové plotny v údolí se zmenšovaly a přejíždět přes ně začalo být nebezpečné. Ne že by pod nimi hrozila nějaká hlubina, vždyť jen ležely na trávě, sob se ale v případě proboření mohl poranit. Tak jsme je složitě objížděli, ale mně to nevadilo, nejraději bych kočoval pořád dál a dál.
Když jsme na staronovém tábořišti postavili stany, popadl jsem kameru a běžel k řece. V obrovitých krách už si voda prorazila několik cest, sevřených mezi ledové stěny. Běžela jimi najednou rychlá a hluboká, podemílala je a vytvářela v nich dutiny. Projít v holinách na druhý břeh Tara Saly se v těch místech už nedalo. Voda měla sytě modrou barvu, jak se v ní odráželo nebe, a led se ve slunci blýskal duhovými reflexy. Občas se větší kus podemleté kry uvolnil, spadl do proudu a byl unášen do údolí. Většinou se ale kry rozpadaly na malé tenké jehličky, které tiše chrastily. Nevím, jak a proč vzniká struktura, kterou měly kry v těch místech, znám led jen jako kompaktní blok zmrzlé vody. Tady ale byly ledové stěny složené ze spousty vertikálně orientovaných krystalků. Ty se během tání uvolňovaly a led se potom sypal jako zpuchřelé dřevo. Seděl jsem na břehu dlouhé minuty a čekal s kamerou na okamžiky, kdy se nějaký kus udrolí a krystalky proplavou kolem mě.
Nazítří ráno jsem se vysílačkou spojil s Afoňkou a požádal ho, aby pro mě přijel, až se mu to bude hodit. Že už mám na čase vrátit se do vsi. Slíbil, že se staví, ale až tak za týden.
„Do vsi jsou to tři dny cesty na koni, zvládneš to?“ zeptal se mě.
„No jasně,“ smál jsem se do éteru. „Žádné zuby k vyražení už nemám, tak čeho se bát?“
Strach jsem ale měl, tak jsem si řekl, že bych měl jízdu na koni potrénovat. Děti už jezdily za stádem jedině koňmo a mě napadlo, že se k nim přidám. Oznámil jsem to náčelnici a ona řekla, že si můžu půjčovat jejího hřebce. Potom se rozhodla, že bude dobré přehnat soby na vzdálené pastviště vysoko do hor. Důvody k tomu byly dva: nedostatek trávy v údolí a vlci. Nicholson v noci zadávil váženku a vypadalo to, že si jeho družka už našla nové doupě pro příští mláďata. Hned při prvním letošním kontaktu s koněm mě tedy čekala dlouhá cesta, ale já si umiňoval, že se nebudu bát a nespadnu, i kdyby se mé zvíře stavělo na hlavu.
„Já mu ukážu, kdo je tady pán,“ sliboval jsem u oběda Nastě.
„Představ si, dneska jsem tě viděla ve snu,“ řekla mi nato. „Byl jsi v nějakém obchodě, stál jsi u pultu se dvěma stařenkami. Jedna byla zrzavá s šedinami, druhá měla brýle. Mluvily cizím jazykem, ale já jsem jim rozuměla.“
„A co říkaly?“
„Loučily se s tebou. Vyprovázely tě na cestu k nějaké hoře. A já tě taky vyprovázela. Na tu horu jsi už pak musel vylézt sám.“
„No jo. Tak doufám, že to zvládnu.“
Chvíli jsme mlčeli, pak se Nasťa zasmála a povídá: „Můj dědeček říkal, že prý se někde tady v horách jednou za čas otevírají dveře do ráje. Kdo tu chvíli vystihne, může tam vejít rovnýma nohama.“
„Ani nevím, jestli bych o něco takového stál.“
„Proč?“ zeptala se Nasťa.
Nalil jsem si čaj a převyprávěl jsem jí pohádku o tlampači Pazderovi.
„Když se vracím domů ze Sibiře, mívám podobný pocit jako on,“ řekl jsem nakonec. „Vždycky mi připadá, jako bych se vrátil do jiné země, než ze které jsem odjel. Ty skoky v čase mi poslední dobou nejsou příjemné. Proto já bych jako Pazdera do ráje nikdy nešel. A když, tak bych tam radši už zůstal.“
„A dělal bys tam kameramana!“ vyhrkla Nasťa a začala se smát.
Představil jsem si sochu takového světce, jehož atributem by byla kamera, jak stojí na Karlově mostě, a přišlo mi to taky k smíchu. Možná bych i v ráji byl s hledáčkem u oka srozumitelný a případný, říkal jsem si. A jelikož v ráji se dají točit jedině filmy dokonalé, má kamera by neustále běžela a svaté podoby by skrz ni procházely, aniž by cokoli ztrácely ze své svatosti. Světlo za mými zády by už nevrhalo žádný stín před můj objektiv a libovolná projekce rajských krajin by byla jejich úplným zpřítomněním. Mé oči by se nasytily, těžké boty byly by shledány lehkými a andělé by se mi rojili nad hlavou jak velcí bílí komáři.
Zatímco jsme s Nasťou klábosili, Ňurgujanka mi nasedlala koně. Jmenoval Aldžas, což v překladu znamená Dědek. Starý nebyl, říkali mu tak proto, že měl prověšený hřbet a byl celkově nevzhledný. Ale Ňurgujanka tvrdila, že má dobrou povahu a běhá rychle, a radila mi, ať ho držím zkrátka.
Vyrazili jsme západním směrem. Sobí stádo se před námi shluklo do houfu a my ho hnali přes ledové plotny a drnoviště až k ústí jedné z horských říček, která vtékala do Tara Saly nedaleko od našeho posledního tábořiště. Tam jsme odbočili a pokračovali proti proudu říčky až do míst, kde mělo stádo pár dnů zůstat. Chvílemi jsme jeli krokem, chvílemi klusem, podle toho jak spořádaně se stádo přesunovalo a jak často bylo třeba popohánět línější kusy. Byl jsem z toho úplně u vytržení, během prvního kilometru jsem zapomněl na strach a docela jsem propadl kouzlu kovbojského řemesla. Držel jsem svého koně na levém křídle jezdecké rojnice, snažil se reagovat na změny tempa, vracel jsem se pro zaostávající tuguty a pořád si uvědomoval, jak mě ta souhra mezi lidmi, koňmi a soby fascinuje. Aldžas mě poslouchal, stačilo přeložit uzdu ze strany na stranu a už reagoval. Když jsem ho kopl, rozběhl se, když jsem přitáhl opratě, zastavil. Zpočátku se sice párkrát pokusil vzepřít se mi, škubal hlavou a měnil směr, jenže já ho uzdou a kopanci vždycky donutil udělat to, co jsem chtěl.
Následovaly dlouhé kilometry v sedle, během kterých jsem celý šťastný přehlížel tři sta padesát parohatých hlav a tři sta padesát houpajících se sobích zadků před sebou. Hlavou mi táhly vzpomínky na všechny tátovy vymyšlené historky o tom, jak v mládí dělal kovboje, a silně jsem si uvědomoval, že to, co právě zažívám, vymyšlené není. Opravdu se to všechno hýbalo a valilo vpřed, klouby praskaly, nozdry frkaly, honáci ječeli a hvízdali, vítr foukal, mraky táhly po nebi a já s otlačeným zadkem na hřbetě zpoceného jakutského božstva jsem byl toho součástí. Tak to bychom měli, říkal jsem si a měl jsem radost, kam až jsem to v životě dotáhl. Občas jsem přitom pokukoval po ostatních a připadalo mi, že mají z jízdy stejné potěšení jako já. Vaska se chvílemi předváděl a honil koně tryskem sem a tam. Ňurgujanka a Máša si jakutsky něco říkaly, ukazovaly na mě a chichotaly se. Tak jsme putovali, já a ty tři děti, které mě dostaly na starost.
Když jsme dorazili k místu, kde začalo být koryto říčky příliš kamenité a další postup vpřed namáhavý, chvíli jsme si odpočali a vydali se na zpáteční cestu. Sobi se už pásli na úbočí, ani se za námi neohlédli.
Cestou k táboru bylo stále obtížnější udržet Aldžase v kroku. Chtěl být v čele a chtěl být první doma a já mu v tom po jisté době přestal bránit. Rozběhl se cvalem a já už se jen modlil, aby nezakopl. Dolina v okolí tábořiště je sice široká a rovná, ale porostlá vysokými tuhými drny, mezi kterými zívají hluboké proluky, kam může koňská noha snadno zapadnout. „Ty drny jsou čupřiny na hlavách zakopaných obrů,“ řekla o nich jednou Máša. Já sám přes ně pěšky prošel mockrát a vždycky jsem tu zakopával. Aldžase jsem ale nezpomalil, naopak, pobízel jsem ho do trysku. Jeden špatný krok a zlomím si vaz, uvědomoval jsem si, ale v tu chvíli mi to stálo za to. Vítr mi fičel okolo uší, Vasku, Mášu i Ňurgujanku jsem nechal daleko za sebou a řítil se vpřed, až k první velké ledové plotně. Přes tu se Aldžasovi nechtělo, ale donutil jsem ho, šel, musel. Opatrným krokem jsme led překonali a ostatní nás zatím dohonili. Do tábora jsme dorazili společně.
Spal jsem té noci tvrdě a dlouho, a když jsem se probudil, cítil jsem ještě včerejší jízdu v kostech. Všechno jsem si to znovu přehrával v hlavě a zastavil jsem se u vzpomínky, jak si Ňurgujanka chvíli před tím, než se vyhoupla do sedla, postěžovala, že jí ve škole pořád nejde sčítání trojmístných sčítanců, pak na místě otočila koně o sto osmdesát stupňů, kopla ho do slabin a stala se vládkyní stáda. Líbila se mi velice, i když vypadala trochu jako chlap. Ale krásně se smála a každý den dávala najevo, že ve svých třinácti letech ví přesně, co v životě chce: strávit pokud možno co nejvíc času v horách a v sedle. Zalitoval jsem, že Anžela není jako ona, rázem bych věděl, co dál se životem. Jen bych si musel pořádně osvojit jízdu na koni a orientaci v terénu a ostatní už by se poddalo. Nechal bych si z města posílat knihy jako otec Míši Kolesova a naučil bych svou ženu nejen sčítat, ale i násobit. Do penze bychom to dotáhli až ke zlomkům. A každé ráno by nás budilo chrchlání sobů, jako dneska…