Román Berenikina kosa patří mezi nejzajímavější knihy, které za posledních 20 let v Chorvatsku vznikly. Rozsáhlá rodinná sága, Fabrio používá termín familienfuge, nám přibližuje složité osudy dalmatských rodin Ziani a Gorma na pozadí národní emancipace dalmatských Chorvatů ve 2. polovině 19. století. Fabrio při líčení životních zápletek užívá metodu dvou časových rovin, které střídavě řadí za sebou. Máme tu tedy v kontrastu snahu o návrat Lucie na počátku 50. let 20. stol. z Itálie do jugoslávské Rijeky, tedy opačným směrem, než bylo v té době běžné, a boje o politické směřování rakouské Dalmácie ve 2. polovině 19. století. Časové roviny se postupně přibližují a v závěru knihy se spojují. Šíře témat, jimiž se Fabrio v románu zabývá, je velmi široká. Podařilo se poměrně dobře navázat na tradici rozsáhlých epických příběhů velikých rodin na pozadí dějinných zvratů, jejichž největší sláva v chorvatské literatuře pochází ještě z dob Miroslava Krleži (rodina Glembay), tedy z doby mezi 1. a 2. světovou válkou.

Dozvídáme se tu tak mnohé o téměř bratrovražedných sporech kolem snah dalmatských Italů a příznivců bývalé Benátské republiky o italizaci Dalmácie. Dalmatští Chorvaté se oproti tomu snažili obnovit trojjediné království Chorvatsko (Dalmácie, Slavonie a Bánské Chorvatsko), byť v rámci Zalitavska. Každodenní hádky a naschvály přerostly do násilného vylučování a fyzického napadání příznivců chorvatské strany při volbách do uherského sněmu. Velmi to připomíná poměry a česko-rakouskoněmecké spory v českých zemích před rokem 1918. Rodina hlavních hrdinů se raději stěhuje ze Splitu do Rijeky a čtenáři s ní prožívají i velmi vzrušená léta 1918–1924, kdy se jednalo o budoucím statutu Rijeky-Fiume. Nakonec většina města připadla Itálii a tento stav se změnil až v roce 1945. V jedné z dalších kapitol, v rámci posunu na časové ose, se zase dostáváme do Černé Hory v průběhu 2. světové války, kde jeden z hrdinů románu, který bojuje na italské straně, zažívá pád Itálie a následné boje s bývalými spojenci-Němci. Velmi silný je již zmíněný popis návratu jedné z hrdinek románu z Itálie do Jugoslávie v nákladním vagónu, v němž shodou okolností potká tajemného muže.

Text románu je doplněn přepisy historických článků z novin (19.–20. století) a zpráv tiskových agentur (po roce 1945), které nějakým způsobem s dějem románu souvisejí.

Ač je narativní struktura velmi jednoduchá, vše se vypráví ve třetí osobě, kniha je velmi ozvláštněna užitím oněch různých časových rovin. Fabriovi se tak podařilo velmi plasticky vyvolat svět 19. i 1. poloviny 20. století, aniž by nudil či se propadal do nějaké národovecké propagandy. Jako podoba záznamu „mrtvého času“ je kniha i velmi dobrým zdrojem informací pro lepší pochopení okolností vzniku novodobé Jugoslávie (v letech 1918–29 Království SHS).

Kniha je doplněna slovníčkem historických událostí a osobností, jenž je hlavně v případech regionálních politiků 19. století velmi důležitý. Dále je připojen druhý slovníček, tentokrát cizích a zastaralých slov, jedná se často o italismy.