„Fuj Dešković!“

„Fuj Vojnovič!“

a poslanec Dešković, který se bránil před křiklouny zvednutou jednou rukou s taškou (která byla plná spisů) a slaměným kloboukem ve druhé ruce, křičel skoro prosíkem:

„Pánové! Lidé! Spoluobčané! Sněm je společný, dalmatský, náš, i chorvatský i italský…“

Ale protože tolerance je jiný výraz pro moudrost, nestihl doříct ani větu a v tom ho přerušily výkřiky v italštině:

„Pryč s Chorvaty z Dalmatského sněmu!“

„Ve sněmu není místo pro gusle a frule!“*

A v té samé chvíli na něj začala padat hovna, do té doby zabalená v šátcích.

„Ať žije autonomní Dalmácie!“

Bratři Vojnovičové se chránili před výkaly klobouky, ale rukávy jejich plátěných obleků v barvě khaki byly až po lokty od hoven. Pokoušeli se pomoci Deškovićovi (který se na nábřeží ukázal první a teď stál tak tři čtyři kroky před nimi a křiklouni už mu vytrhli klobouk z ruky, který hodili na zem a rozcupovali při vyslovování slabik pokřiku: - Cis-laj-tán-ská je Dal-má-ci-e! -). Kosta Vojnovič se sklopenou hlavou vrazil do nejblíže stojících křiklounů, celou svou vahou se do nich opřel a silnou šíjí pokračoval v tlaku, dokud se ta hradba těl, do té doby pevná a navzájem propletená rukama, nakonec nerozpadla. Gjuro Vojnovič vletěl do těch funících lidských hlenů, rukama a nohama kolem sebe mlátil jako nějaký hmyz, který se brání žihadlem, když se snaží dostat pryč, a jako první z té trojice skočil na můstek.

Ale hradba, která se pod tlakem Kostovi šíje uvolnila a propustila i jeho bratra Gjuru, se zase uzavřela jako boxerská stěna kolem holohlavého Deškoviće. Výkaly zmizely, zůstalo jen nekonečné množství nenávisti a bláznovství: psaly se dějiny.

První rána pěstí, vnímaná očima poslance, který sice stále vnímal všechno, co viděl, ale příliš pomalu na to, aby utekl, trefila oběť do bránice. Druhá rána – která byla mířena do břicha, ale minula, neboť poslanec Dešković se po první ráně do bránice a ztráceje dech i pevnou půdu pod nohama, náhle zhroutil – ho trefila do krku. Oslepilo ho do té doby nikdy neviděné bílo, které ho zcela obstoupilo a znehybnělo předsmrtným chladem. Viděl sám sebe jak v zrcadle, kterak stojí jako vytesaný s rukou napřaženou před sebe, jako by byl slepý. Jestli ustoupí, a to byl už zahnán na samu hranu nábřeží, tak spadne do mezery mezi molem a lodí a utopí se. Dýchal přerývaně široce otevřenými ústy, čímž do sebe nasával životodárný hladný a slaný mořský vzduch, podíval se kolem sebe vykulenýma rybíma očima, ztuhnul a umlčel okolí dlouhou nehybností, do níž se takto dostal.

Pak náhle vytáhl revolver.

Ti, co k němu stáli nejblíže, ucukli první a po nich, trochu zdráhavě, i všichni ostatní.

Lodní posádka, sama vystrašená z napřaženého revolveru, rychle vytáhla můstek a lana, kterými byla loď přivázaná k molu, a loď rychle vyrazila na moře. Lodní stroj zesílil otáčky a těch několik křiklounů, kteří se pověsili na lodní zábradlí, aby lépe viděli chystanou pomstu, teď rychle naskákalo zpátky na molo.

„Do novin, všechno to dáme do novin!“

„Do „Neue Presse“, a všechno!“

„Nám nebudou vyhrožovat ozbrojení poslanci! To je ta jejich chorvatská kultura! Že se nestyděj!“

Tohle autonomisté vykřikovali a první hvizdy, které se ozývaly jako potvrzení jejich a podobných výkřiku, opět sjednotily jejich řady.

Julius pocítil na tváři závan nových, brzkých nešťastných událostí, a tak se opatrně začal z toho velkého množství lidí vzdalovat, ale nespouštěl oči z poslance, který stále držel v ruce revolver.

A v tom Dešković na poslední chvíli přeskočil stále se zvětšující mezeru mezi lodí a břehem a dopadl na lodní palubu, která vyrazila směrem na Zadar.

Ale, když se pomocí loktů a ramen snažil projít na volný vzduch, protože kolem něj už nebylo místo ani za mák, přičemž neustále po očku sledoval vše kolem sebe, aby ho náhodou někdo nepřekvapil zezadu, ocitl se najednou přímo u jednoho z křiklounů, který hulákal, div ne jemu do ucha, a nadával na Bajamonta, hulákal na všechny protivníky kolem sebe, kteří se již chystali, že mu dají pěstí, křičel jim všem do obličejů i do těch přilétajících pěstí:

„…chorvatští odrodilci, který věřej Bajamontovi a jeho nohsledům jako nějakýmu prorokovi, dneska jemu a zítra jinýmu. Protože on vás umí obalamutit, zaslepit a vodit za sebou svýma medovýma řečičkama. Dneska on a zítra někdo druhej, ale ten druhej vás v ten samej čas zaprodá Italům. Tahá za nos vás i s vašima bolístkami a vaším milým jazykem, mým i tvým…Iškarioti, ano Iškarioti…“

Najedno na Julia začaly dopadat těžké, naslepo vypálené pěsti, musel se sehnout, klopýtl a klesl před výpraskem až na kamennou dlažbu…

*hudební nástroje jižních Slovanů

s.184–187