Anne Hultsch v krátkém textu na zadní straně obálky prvotiny Jakuba Řeháka Světla mezi prkny (autor doposud publikoval zejména na internetovém portálu www.totem.cz a v časopisech Tvar, Weles, Souvislosti, Pandora aj.) výstižně charakterizuje několik výrazných témat a rysů této sbírky: podobnost rozkoše, kterou přinášejí ženy a knihy; vzájemný vztah mezi pozorováním a popisem; plynutí času zachycené v jednotlivých básních; a jistou spřízněnost se surrealismem. Pokusme se tyto body alespoň v náznacích rozvést.

„Čteš až do půlnoci. / Sníš mezi zadrobenými knihami / o všem možném. / (...) / Zbývají stezky těla, přes které špína / plaví cizí dech.“ Ženy i knihy v sobě ukrývají světy, jejichž odhalování nám skýtá nebývalou slast. Uzavřenost těchto světů vyvolává neutěšitelnou touhu je poznat a probouzí v nás myšlení. Nutí nás opustit sebe sama a setkat se s jiným. V obou případech se jedná o stejnou cestu: odpoutání mysli od těla. Její směřování je však dvojí. Na jedné straně naše mysl při čtení opouští tělo a vydává se na cestu k neznámému. Na straně druhé se tělo střetává s druhým v okamžiku dosud nepoznané blízkosti. Avšak zatímco v případě tělesného setkání vzápětí ztrácíme svět, do nějž jsme mohli nahlédnout, myšlení nám dává možnost tento svět podržet a uchovat jej v sobě. „Ležíte / ve vlhkých peřinách. / (...) / Z regálu vypadne kniha // Na stránkách těla / s mnoha nákresy, / plánky a polohami. // Probouzejí stesk.“

„Dům sám přežvykuje slova, neznámé věty / sune po různých bodech prostoru.“ Věci k nám samy promlouvají. Jejich řeč vyvstává v textu, jenž je vpisován pohledem do prostoru rozmístění těchto věcí. Pohled již v sobě nese zárodek popisu, ulpívá na povrchu věcí a vylupuje z nich slova, tkáň světa proměňuje v gramatiku textu; to, co vidíme, tak nelze oddělit od způsobu, jakým to popisujme. „Je den, větve se svažují z těžkých okrajů / až tam, kde končí pohled a začíná popis.“

Ačkoli se Řehákovy básně odehrávají především ve městě, přítomnost přírody v nich intenzivně pociťujeme skrze proměny počasí a střídání denních i ročních dob. Ústředním motivem je zde sníh, s nímž se opakovaně setkáváme v nejrůznějších podobách; sníh jako obraz pomíjivosti a uplývajícího času (Ačkoli v „Nocích na gymnáziu“, kde je jeho přítomnost obzvlášť stěžejní, čteme: „Nebylo třeba jej odívat významy. / Nebyl jakkoli symbolický.“). Padající sníh nejen že zviditelňuje prázdnotu (srov. K. Thein, Rychlost a slzy. Prostor, Praha 2002, str. 291), ale rovněž nám připomíná víření prachu, v nějž se rozpadají věci našeho světa. Stopy, které pak zanecháme v čerstvě napadané pokrývce, jsou záhy zaváty anebo roztávají. Podobně se postupně vytrácí i město v titulní básni sbírky, mizí prkna v ohradách a zbývají pouze „světla mezi prkny“.

Ozvuky surrealismu jsou pravděpodobně jedním z nejoriginálnějších rysů Řehákovy sbírky (spolu s oživováním vzpomínek na léta strávená na gymnáziu), neboť s jeho dědictvím pracuje způsobem nikoli banálním. Nejedná se o pouhé vršení efektních asociací, jež ve skutečnosti drží pohromadě jen díky tomu, že jsou vytištěny na stejném kusu papíru, ale o „čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno (...) reálné fungování myšlení“ (André Breton, Manifest surrealismu, 1924). Takto lze ovšem nahlížet jen některé básně sbírky, nicméně především v již zmíněné evokaci gymnaziálních let autor dosahuje tím, že se částečně přibližuje surrealistickým postupům, nebývalých účinků a v čtenářově mysli velmi silně vyvstávají i dávno zasuté vzpomínky. „Kamarádky, vylouplé z šustících kombinéz, / mají fernetové oči. V hovorech / mezi polibky sklenic poletuje sníh. / Zrcadlo nad umyvadlem protahuje rysy. / Třídy se zamykají.“ Je však otázkou, zda se nakonec nejedná o pouhý popis; to jest nakolik má realita surrealistickou povahu, resp. není-li jistý surrealistický ráz vlastní každému popisu. „Naše kuchařky skrývají dřevo / pod sukněmi. Lze se polaskat, i objevit / něco vypadlých pilin za podvazky, / když pochodují podle hudby k nám.“

Na místo shrnutí a závěru odcitujme poslední verše sbírky, jež jsou zároveň jistou výzvou ke čtenáři: „Běž a vyprávěj. / Nasaď oči, nos. Ukaž, že inkoust / teče z očí, že ubíhají roky.“