Druhá sbírka básníka Jakuba Řeháka Past na Brigitu vychází těsně před koncem tohoto roku, a stihne se tak zařadit mezi nejzajímavější básnické sbírky, které letos vyšly. Po tematické stránce je Řehákova poezie charakterizována několika výraznými, i když v kontextu současné poezie nijak výjimečnými rysy. Za prvé jde o soustředěnost na realitu, na svět, který nás obklopuje, na věci, které jej obývají s námi. Záznam každodenních skutečností je v Řehákově případě zakotven v prostoru a v kulisách města, konkrétně Prahy. Město, v jehož útrobách se básník ocitá, vystupuje v básních jako němý aktér, který zásadním způsobem formuje aktuální stav básníkova nitra: „dnes jsi posypán městem / stojíš a jen tak zíráš / ráno odkrývá / první domy / vysypané z košů / dopravní značka se tě neptá / na nic / má jen potměšilý červenobílý kruh / a ten mlčí / tam / v horních tazích ulic“. Praha je ale také místo, kde se odehrál básníkův vztah s Brigitou. Ten je stěžejním motivem celé sbírky. Všechny básně se jej více či méně dotýkají a celou sbírku je možné vnímat jako milostnou elegii, jako dialog milence se svou bývalou milou. Básník na ni vzpomíná, vybavuje si společně prožité chvíle, volá ji, touží po ní. Řehákovy básně jsou velmi vášnivé, ale smyslnost prostupující vztah ke konkrétní ženě se často přelévá v okouzlení ženami jako takovými. V básních často čteme o vyhrnutých sukních, podkolenkách, šíjích, stehnech, lýtkách a kyčlích: „chladivá řeč modrých bazénů / na chvíli slyšených v šustotu tvé blůzky / sukně látka vypnutá k svlečeným nohám / vzdálená chuť rtěnky letí povětřím.“

Výlučnost Řehákovy poezie ale není dána ani tak tematikou, jako spíš způsobem, jakým básník pozoruje a zaznamenává svět okolo sebe, jakým vypráví příběh svojí lásky. Autor kombinuje bohatou imaginaci a asociativnost s neobyčejnou precizností při detailním vnímání, které se děje ve chvílích ztišení, kdy prodlévá u pozorované věci. Každý verš, každé slovo je struna napjatá mezi utkvělým detailem a jeho horečnatým záznamem – a jen díky ukázněnosti, s jakou jsou struny napínány, nepovolí ani neprasknou. Kontrast mezi soustředěností, s níž básník pozoruje, a nespoutaným způsobem zaznamenávání je zdrojem vysoké dynamičnosti básní. Právě v rozvolněné, až neukázněné formě můžeme spatřovat výrazný posun, který v Řehákově tvorbě nastal; pro jeho prvotinu Světla mezi prkny byly příznačné o poznání sevřenější básně.

Pohyb od sevřenosti k rozvolněnosti je patrný i v rámci sbírky Past na Brigitu. Poslední z celkem tří kvalitativně vyrovnaných oddílů je téměř jedním dechem vychrlená báseň o několika částech, v níž jsou koncentrovaná všechna témata rozesetá po celé sbírce: vyznání lásky Brigitě, dialog s ní, hořkost nad nenaplněným vztahem, reflexe vztahu básníkova já ke světu, jeho tápání, otázky, které si klade, reakce na aktuální události společenského života – a to vše v kulisách Prahy, jejíž tvář se proměňuje vlivem ročních období či fází dne. Lyrický subjekt je schopný nejenom vnímat detaily, ale také je aktualizovat vzhledem k době, a bezděčně tak pojmenovávat její symptomy: „Pomazaná hlava poznala olej na olysalých zastávkách, / kde jsem křičel do plexiskla. / Nepotřebuji, aby tu vládla značka, trademark!“ Litaničností a důrazem na aktuálnost se poslední oddíl Pasti na Brigitu blíží básnickým skladbám Víta Janoty Praha zničená deštěm a Jen třídit odpad nestačí. Řehák se však vyvaroval nebezpečí, které se může skrývat ve stále se zrychlujícím tempu a stále bezuzdnější asociativnosti a jemuž se Janota ne vždy dokázal vyhnout: básně neobsahují jediné plané, povrchní, zbytečné slovo. Jednotlivé verše jsou pečlivě vyklenutými tvary, které strhává vír asociativního proudu: „Teď je ale všechno jinak. Ruka přepíná na lesklý vosk. / Déšť prší po šerých svačinách. Čas je pouhý zápis v mizejícím slově. / Městem s dřevěnými palicemi a bramborovými pytli jsem jen prokmitával.“ Je obdivuhodné, jak široký, a zároveň hluboký záběr Řehákovy básně mají. Navzdory širokodechosti neinklinují k bezobsažnému řečnění – a přestože neustále vyžadují pozornost namířenou ke každému slovu, plynou bez zadrhávání.

Taková koncentrovanost významů a obrazů by mohla znesnadňovat čtení a vzbuzovat dojem, že jde o těžkou, zašifrovanou poezii – za předpokladu, že by sklouzla k přesycenosti a přebujelosti. A to se v případě poezie Jakuba Řeháka neděje. Je to poezie, která se otevírá pozvolna, do níž se vchází oklikami. Poezie, jejíž past umí sklapnout i při opakovaném čtení – a pokaždé s pomocí jiné návnady.