JH

Jan Havlíček

Podzim a zima, jež v Tomáškově druhé sbírce Málo slov (tou první byla samizdatová Banalita z roku 1987, reeditovaná v Triádě 1999) převládají, jsou úsporná, střídmá roční období. Spolu s tím, jak na podzim ubývá světla a listí na stromech, zůstává také čím dál tím méně slov, která je nutné či možné vyslovit.

Každá báseň vytváří a vyplňuje určitý prostor, jenž je jí vlastní. Pomocí slov uspořádaných na papíře či vyslovených se básník snaží o překlad viditelného ve vypověditelné...

Několik výrazných témat a rysů této sbírky: podobnost rozkoše, kterou přinášejí ženy a knihy; vzájemný vztah mezi pozorováním a popisem; plynutí času zachycené v jednotlivých básních; jistá spřízněnost se surrealismem.

Autorova poetika i kvalita jeho veršů zůstává zjevně konstantní. Charakteristický volný verš formovaný výraznými přeryvy, průrvami v řeči i v grafickém záznamu básně, se již dlouhá léta vyznačuje především hláskovou instrumentací, která, zdá se, nemá v současné české poezii obdoby.

Básník je sběratelem zlomků minulosti, archivářem zmizelého světa; pečlivě vybírá předměty a události, třídí je a shromažďuje do sbírky; dává dohromady katalog, jehož slova se střetávají s naší obrazotvorností.

Zpráva o místech tak není atlasem ani průvodcem, ale spíše cestopisem odhalujícím hloubku ukrytou na povrchu, prázdno za fasádou světa, zárodkem románu promlouvajícím o provizorních příbytcích, nemožných úkrytech, zklamáních, jež jsou svým vlastním naplněním, a touze po tajemství.