Podzim a zima, jež v Tomáškově druhé sbírce Málo slov (tou první byla samizdatová Banalita z roku 1987, reeditovaná v Triádě 1999) převládají, jsou úsporná, střídmá roční období. Spolu s tím, jak na podzim ubývá světla a listí na stromech, zůstává také čím dál tím méně slov, která je nutné či možné vyslovit.
Jan Havlíček
Každá báseň vytváří a vyplňuje určitý prostor, jenž je jí vlastní. Pomocí slov uspořádaných na papíře či vyslovených se básník snaží o překlad viditelného ve vypověditelné...
Kdo anebo co je autentický kulovátor? Odpověď se nabízí sama: autor jako básnický stroj.
Nová sbírka Violy Fischerové, Domek na vinici, je z převážné části rozhovorem s těmi, kdo již nejsou mezi námi, a střetáváním s tím, co již pominulo.
Jedna z nejlepších básní Placákovy sbírky Procházka sadem patří zároveň mezi básně nejkratší: „Vodní meloun snězen / nastal studený podzim.“
I v nové autorově sbírce Rok krysy se básně často obracejí do minulosti, popřípadě jsou do značné míry sebereflexivní.
Proměna, s níž se setkáváme v loni vydaném Zimním derviši, je překvapivým způsobem radikální. Stručnost zůstává, avšak namísto obraznosti hraje nyní dominantní roli zaříkávání.
Slova nejsou zdaleka tak poddajná, jak by se mohlo z běžné řeči zdát. Jejich materie klade básníkovi odpor nemenší než kámen sochaři.
Několik výrazných témat a rysů této sbírky: podobnost rozkoše, kterou přinášejí ženy a knihy; vzájemný vztah mezi pozorováním a popisem; plynutí času zachycené v jednotlivých básních; jistá spřízněnost se surrealismem.
Autorova poetika i kvalita jeho veršů zůstává zjevně konstantní. Charakteristický volný verš formovaný výraznými přeryvy, průrvami v řeči i v grafickém záznamu básně, se již dlouhá léta vyznačuje především hláskovou instrumentací, která, zdá se, nemá v současné české poezii obdoby.
Básník je sběratelem zlomků minulosti, archivářem zmizelého světa; pečlivě vybírá předměty a události, třídí je a shromažďuje do sbírky; dává dohromady katalog, jehož slova se střetávají s naší obrazotvorností.
Zpráva o místech tak není atlasem ani průvodcem, ale spíše cestopisem odhalujícím hloubku ukrytou na povrchu, prázdno za fasádou světa, zárodkem románu promlouvajícím o provizorních příbytcích, nemožných úkrytech, zklamáních, jež jsou svým vlastním naplněním, a touze po tajemství.
Příroda, která člověka obklopuje, rozpouští lidský smutek a tlumí bolest, již přináší ztráta.
Je-li báseň krystalem, v němž se kondenzuje a odráží okolní svět, pak si nelze nevšimnout její podobnosti s automobilem či benzínovou pumpou.
Krystalicky čisté, strohé verše, uspořádané do krátkých strof formálně navazují na předchozí Fischerové sbírky. Skutečná novost tak spočívá v anachronismu lásky přicházející v době, kdy už ji nikdo nečeká.
Průvodcem básníka je samota. Úzkostlivě střežená, žárlivě střežící. Jejím živlem je noc.
Výhled do skály nám dává nahlédnout „do vnitřních věcí“, obrazů v mysli umožňujících zachytit i nepostřehnutelné změny a neviditelné diference.