Kmenovému autorovi nakladatelství Fra, který je mimo jiné držitelem Litery za poezii (2013), vychází letos v pořadí čtvrtá sbírka Obyvatelé. Jak už jsme u Jakuba Řeháka zvyklí, jeho styl je znovu nabitý mimořádně energickým jazykem, jímž vykresluje na první pohled neviditelnou syrovost všední reality.

Hned na úvodních stránkách knihy se jeho básnické hledí zaostřuje na topos města, které (aby vzbudilo autorovu pozornost) musí být enormně jiskřivé a pulsující. „Do tramvají pasažéři přichází / Potkáváš cestovatelky s náušnicemi / Možná z nich nezbude víc než sníh / Za rozžhavenými pneumatikami,“ píše Řehák v básni Zima tě překvapila, jako by zaznamenával, s absolutností a osudovostí sobě vlastní, vše rezonující v dosahu jeho smyslů. Autorův jazyk doslova žhne asociativní obrazností, jež opisuje zejména ony obyvatele města, kteří se energicky pohybují po rušných stezkách a křižovatkách: „Spatříš kuchaře zajíždět výtahem do podzemí / Teplota stoupá a stěhuje se po dlouhé kůži / Ústa mumlají nad teploměry / Zvuky pracují v nadmořských výškách.“ (s. 26)

Město Řehák vidí jako spletitou síť, tepající, vzrušující a zintenzivňující vše viděné: „Město proniká / skrz pohyb lidí / Až k jejich / nejtemnějším podstatám.“ Zaznamenávané je přitom fatálně pomíjivé: řidička tramvaje sráží chodce, smrtelných dech cigarety je popsán užasle krásným slovníkem a obyčejná nedělní procházka se mění v „pochod procházejících mrtvých“. A stejně jako ostatní autorovy sbírky i Obyvatelé jsou prorostlí intelektuálními výzvami a aluzemi, odkazujícími např. na slavný verš Gertrudy Stein „Růže je růže je růže.“ V Řehákově básnickém univerzu se navíc propojuje vzdálené a blízké do jakéhosi transcendentního průzoru, v němž se prostor a čas stávají pojmy velice dynamickými a proměnlivými: „Během jízdy zahlédneš, jak se na opačné polokouli / ulice / do výšky zvedá tropická vegetace.“ (s. 20)

„Moderní báseň se nikdy nesnaží vyprávět určitý příběh, ale vypráví průběh básníkova vědomí. Důležité je, aby předem nevěděla, kam čtenáře dovede,“ řekl Řehák v rozhovoru pro ČRo Vltava https://vltava.rozhlas.cz/jakub-rehak-styl-je-vyrazem-temperamentu-a-o-ten-se-mel-basnik-starat-8141766. Jednak tím interpretuje procesuální motivy své tvorby (blíže se s nimi čtenář může seznámit v autorově doprovodném eseji), jednak svým básním přisuzuje neuzavřenost a na ni napojenou silnou emocionální svůdnost: „Voněla benzínem a garáží / Během rezavého léta / Sůl jí zářila z pórů v dlani / V pokoji si rozvlnila vlasy.“ (s. 103)

I ve sbírce Obyvatelé hrají významnou roli vůně a chutě, které podtrhují těkavost, nestálost a tím pádem i nedefinitivnost poetických obrazů. „Není básně bez nehody, není básně, která by se neotevírala jako zranění,“ napsal Jacques Derrida ve svém eseji Co je to poezie, což lze bezezbytku vztáhnout i na Řehákovu poetiku. I jeho básně se totiž ve světě vystavují riziku. Jsou extrémně obnažené, chtějí pomocí senzibility co nejsilněji absorbovat okolní esenci předmětů: „Do bledých paží vtahuješ den.“ (s. 33)

V tomto bodě ale zároveň spočívá i možné úskalí Řehákovy poetiky, která se emocionální obrazností (či v návaznosti na skupinu Fantasía – jejímž členem ale Jakub Řehák nikdy nebyl – „novým patosem“) mnohdy opíjí a působí až programově. Čtenář by se tak měl namísto na detailní analýzu Řehákova tvůrčího autorského gesta spíše zaměřit na jeho postranní, podvědomé vibrace či rovnou na jeho fyziologickou potřebu – jeho vlastními slovy – „ochutnávat básně jako pokrmy a nechat je působit“ (viz rozhovor výše).

Ač by se této tezi autor zřejmě bránil, lze ho právem považovat za následníka české surrealistické větve, jejíž páteří jsou velcí básníci jako Vratislav Effenberger, Stanislav Dvorský a Petr Král. Jistě ne náhodou je posledním dvěma jmenovaným (a nedávno zesnulým) tato sbírka věnována. A nejde ani tak o příbuznost s jejich tvorbou jako spíše o spřízněný náhled na samu podstatu básnění, která se nezdráhá poezii přisuzovat ty nejvznešenější atributy a zároveň přiznává, že právě ona bude vždy tou nejvíce ohroženou, okrajovou a samotářskou.