Světla mezi prkny

bloumání po zablácených dvorcích a zchátralých, peřím a slepičinci zanesených kurnících
Petr Král

1.

Město, tenká čára prsti a kamenů,
propouští na svět odpolední hlasy,
vlajky, plné suchého větru,
který se točí kolem temen.
Jdeš-li, ulice lapají po vzduchu,
v těle jim blouzní spodní vody.
Zář na protějších domech ucpává
pláty oken a střech.
Běž a vyprávěj. Nasaď oči, nos.
Ukaž, že inkoust teče z očí.
Ubíhají roky. Skákání z prken
na hromady písku není už stejné jako dřív.
Králičí kožky nevisí na prkenných latích,
ztratit se za hromadou uhlí z půd
už nejde. Drť dřeva, sladkých vlasů
nemá vztah k dnešnímu horku, září jen
podlitina na kůži spěchajících učnic.
Jsi tam, kde ony, nezastíráš důvod,
jen vhodnou příležitost si ceníš stejně
jako kapes i roztřepených látek v nich.

2.

Pomalu zamykáš svůj byt a jen letmo
míjíš lesk vypasených popelnic,
jejich cín jak svítí v hustém brlohu
tújí, vlhkých od večerní pršky.
S křupáním podrážek vstupuješ
na štěrkovité dno dvorku za činžáky.
Kurníky černají, vítr ti do tváří
rozvíří škváru a prach.
Ty pěkné černovlasé holky
s rovnátky v ústech,
s droleným štěrkem při okrajích
paží, jsou tu.
Kolena v prachu rdí se jim jako rty
o zábavě, je ale příliš brzy,
dech zavíraných vrat posílá je zpátky
do peřin.
Noc fouká do měděného potrubí,
dál čpavek z prádla na topení
stoupá k večeru, dál k nádražnímu
stánku Pod Lipami.
Pomalu roztáčíš svůj stroj,
zpěv o oblých hýždích.
Kurníky černají.
Je čas jít k plným hrncům.

3.

Holky lapají po vzduchu, v těle jim
blouzní spodní vody, nechají vejce
klouzat do pohozených košíků,
vlasy v proudech zaprášené slámy.
Dotýkat se prsty jemného bahna,
co ulpělo na květovaných šatech,
je zakázáno. Piliny v kurníku
jak čáry na ztemnělém nebi
Objevují se světla mezi prkny.
Zatímco holky, navštívené mlhou,
skákají na hřbet, ty pokračuješ v práci.
Podél stěn koryta vosku a vody.
Zbývá jen dychtění po smrdutých místech,
po odpoledních čajích, saješ jim
z úst, z paží a v krku cítíš uhlí.
Ruce odlupují kůru zpoza sukní
dál za nakloněné rty.
Jsou ale jiné způsoby, jiné věci.
Usni. Usni. Usni.
Scény plné lesů před tebou.

4.

Město, tenká čára prsti a kamenů
mezi propadlými kurníky.
Z města mizí struktura zdí.
Králičí kožky nevisí na prkenných latích
Plaňky, vyztužené divokým plevelem,
o něco dál přecházejí za hřmotu zvonů
ve volná pole.

5.

Posloucháš rachot padajícího plechu.
Polibky přes zvuk cirkulárky.
Zrcadla na plesnivé zdi plní oči
žlutými oplatkami.
Pomalu děvčata se vrací
od dvorku za činžáky a režnou nití
sešívají z pytlů na brambory prádlo
pro noční výpravy kolem ohrad.
Možná je za nimi voda, možná jen
šaty nacpané vatou, na kterou
už všichni dávno zapomněli,
a možná jsi jen ty se šťovíkem v ústech.
Zatím jen tušíš, kdy skončí návraty hořka
na patro jazyka, který ti před tím
byl tolik drahý, čekáš už jenom na setkání
mezi vrkajícími slepicemi.
Holky přesto ráno v pět hodin
svlékají nátělník z froté látky,
a než odejdou na vlak, zkoušíte
hrát fasovanou s čepicemi.
Je to však čím dál těžší, a nikdo,
nikdo neví proč. Běž a vyprávěj.
Nasaď oči, nos. Ukaž, že inkoust
teče z očí, že ubíhají roky.