Na Slovensku se v roce 2006 objevila nová ediční řada, „Starokresťanská knižnica“, jejíž vznik podpořilo Ministerstvo školství SR (projekt VEGA) a která slovenským – a díky vzájemné jazykové blízkosti samozřejmě i českým – zájemcům o literární památky rané církve zprostředkovává moderní slovenské překlady vybraných patristických spisů. Chvályhodná ediční aktivita je spjata s Teologickou fakultou Trnavské univerzity (TF TU) a oba dosud vydané svazky mají ještě dalšího společného jmenovatele: pod oběma je totiž podepsána Helena Panczová, v současnosti vedoucí Katedry biblických a historických vied TF TU, u prvního svazku, Egeriina cestopisu vydaného pod názvem Púť do Svätej zeme (2006), jako jediná překladatelka i autorka úvodu, v případě recenzovaného druhého svazku pak jako editorka a překladatelka tří ze čtyř obsažených spisů.

Rozsahem nevelká publikace předkládá širokému poli zájemců překlad dvou spisů Tertullianových (De cultu feminarum a De virginibus velandis), jedno dílko Cyprianovo (De habitu virginum) a drobnou skladbu Grégoria z Nazianzu (Adversus mulieres se nimis ornantes), [1] které jsou výborně zvoleny k tomu, aby splnily záměr proponovaný titulem celé publikace: představit jeden z praktických problémů raně křesťanské společnosti postihující především jeho ženský prvek a spočívající v otázce stanovení přiměřené péče a pozornosti, kterou mají křesťanské ženy věnovat svému zevnějšku od oblečení až po kosmetiku, aby se nedostaly do konfliktu se svým náboženstvím, jeho eticko-teologickými normami a jeho oficiálními představiteli.

Právě křesťanský negativní postoj k „nadměrnému krášlení“ nejprve editorka s pomocí citací ze starokřesťanských autorů rekapituluje v kratinkém „Úvodu“ (str. 7-12), přičemž upozorňuje, že týž akcent byl sice patrný již u autorů pohanských, [2] ovšem v křesťanském světě se obohacuje o další fazety: souvisí nejen s klasickou řecko-římskou filozofickou idejí uměřenosti (σωϕροσύνη, modestia, temperantia), ale zejména s přesvědčením o dobrosti a dokonalosti Božího stvoření, jehož „vylepšování“ je v podstatě falšováním a znetvořením člověka jakožto Božího obrazu. Na straně druhé souvisí též s pociťovanou ambivalencí vůči ženské části tohoto dobrého stvoření, které bylo spojováno primárně s tělesností a sexualitou a které bylo třeba do jisté míry desexualizovat, aby pro muže přestalo představovat potenciální zdroj pokušení.

První polovinu svazku tvoří slovenský překlad dvou spisů Tertullianových, jimž jsou – podobně jako i dvěma dílům zbývajícím – předeslány vlastní nestejně rozsáhlé úvody, které probírají dataci jednotlivých děl, letmo informují o obsahu a struktuře spisů a samostatný oddíl je konečně věnován teologickému zamyšlení nad biblickými východisky Tertullianovy argumentace, která je konfrontována s pohledem současné teologie na tentýž problém. O Tertullianovi samém je v úvodu informací jen poskrovnu: jeho plné jméno (byť založené pouze na rukopisné tradici) zní Quintus Septimius Florens Tertullianus (nikoli Florus, srov. s. 17) a jeho životopisná data stejně tak jako datace jeho literární aktivity jsou více než sporné (namísto rozmezí 195-220, které uvádí editorka, moderní bádání omezuje vznik jeho datovatelných zachovaných spisů s velkou opatrností na léta 197-212).[3]

Spis De cultu feminarum, jehož titul H. Panczová výstižně přeložila jako „O pestování ženskej krásy“, zaujímá mezi Tertullianovými opera v jednom ohledu specifické místo: právě on totiž obsahuje neslavně proslulou pasáž, na jejímž základě byl Tertullianus prohlášen za fanatického misogyna (v tomto kontextu na ni upozorňuje již Simone de Beauvoir ve své knize Le deuxième sexe). Jeho rétorické hřímání na adresu ženy „Ty jsi branou ďáblovou“ (tu es diaboli ianua)[4] se stalo podobně okřídleným a stejně často dezinterpretovaným jako jím nikdy nevyřčené credo quia absurdum, či Quid ergo Athenis et Hierosolymis? [5] Je škoda, že tomuto velmi zajímavému aspektu není v úvodu věnován prakticky žádný prostor, ačkoli problematika Tertullianova vztahu k ženám je častým předmětem tertullianovského bádání, které ukazuje, že Tertullianova misogynie je spíše novodobou konstrukcí, která nepostihuje jádro věci. [6] Z tohoto pohledu rovněž kapitolka věnovaná teologickému rozboru Tertullianových argumentů, kterými se podle P. Dubovského autor snaží dokázat „hriešnost [žen] a z toho vyplývajúcu povinnosť zaujímať podriadené postavenie v spoločnosti“ (s. 20), nepostihuje zcela Tertullianovo myšlení. Přinejmenším ambivalentní postoj k ženám charakterizoval bez rozdílu klasickou i raně křesťanskou společnost a Tertullianovi jistě nešlo o to, aby na základě Písma obvinil ženu z prvotního hříchu. Jeho argumentace vyplývá spíše z rétorické tradice, jejíž schémata Tertullianova díla odrážejí a jejímž prvotním cílem je argumentačně anihilovat protivníka za použití veškerých dostupných prostředků a přesvědčit ho o své pravdě. [7]

Pokud jde o spis De virginibus velandis, i zde jsou informace předcházející vlastnímu textu omezeny na minimum: při pokusech o přesnější dataci se H. Panczová podobně jako u předchozího dílka snaží volit – u Tertulliana často jedinou možnou – metodu relativní chronologie, přičemž ze zmínek o Paraklétu správně vysuzuje jeho montanistické naladění. Přesto však její odstavec o montanismu působí mírně anachronicky – moderní bádání dostatečně jasně zpochybnilo představu Tertulliana – heretika, který se svým montanistickým „schismatem“ oddělil od většinové církve, [8] a v důsledku toho není udržitelné „hereziologické“ rozlišení mezi Tertullianovými ortodoxními a heretickými (protože montanistickými spisy). Geoffrey D. Dunn, autor dosud posledního anglického překladu několika Tertullianových děl (mezi nimi rovněž spisu De virginibus velandis) proto takové dělení přímo zavrhuje. [9] Podobně jako u překladu spisu De cultu feminarum i zde zkoumá P. Dubovský biblická východiska Tertullianovy argumentace ve prospěch zahalování panen a instruktivně ukazuje typický rys Tertullianovy argumentační metody: Písmo vykládá za použití všech rétorických prostředků vždy takovým způsobem, aby mu posloužil k potvrzení závěrů, o nichž chce přesvědčit své publikum.

Tu část publikace, kterou připravila H. Panczová, uzavírá překlad Cyprianova spisu De habitu virginum, který lze na rozdíl od děl Tertullianových, polemicky zaměřených na jednotlivé aspekty v životě křesťanů, chápat jako jakýsi správný návod k životu, jejž mají panny – tato skutečná chlouba církve, kterou kupříkladu Hieronymus staví nad manželství v takové míře, že to pobouřilo nejen jeho pohanské, ale i křesťanské současníky – zachovávat; právě u Cypriana se tak setkáváme poprvé ve větší míře s myšlenkou „větší hodnoty“ zasvěceného života. Posledním přeloženým textem, v recenzované publikaci obsaženým, je skladba Grégoria z Nazianzu v elegickém distichu, kterou do slovenštiny převedla a úvodem opatřila Erika Brodňanská, jež se Grégoriovou veršovanou tvorbou zabývala již v několika teoretických článcích. [10] Na konci knihy jsou připojeny dva resjtříky – předmětový a index biblických citací.

Slovenský překlad je zdařilý, dobře čitelný, nearchaizuje a, jak ukázalo letmé porovnání vybraných pasáží s Tertullianových spisů s originálem, také přesný (poněkud zavádějící je snad převod latinského slova conserva v De cultu feminarum II,1 jako „spoločníčky v otroctve“, s. 36; tento doslovný význam ustupuje v křesťanském užívání do pozadí – v původním významu serva eiusdem familiae ho nacházíme například v Passio Perpetuae et Felicitatis 2,1– , a slovo tak označuje křesťanské souvěrce ženského pohlaví, „sestry v Kristu“).[11]

Závěrem lze shrnout, že slovenskému i českému publiku je v předkládaném svazku, jehož jednotícím prvkem je přitažlivé, „ženské“ téma, k dispozici kvalitní a čtivý překlad autorů, kteří jsou u nás stále ještě málo známí. Úvody ani poznámky sice nesplňují ta nejpřísnější vědecká kritéria (absence poznatků načerpaných z moderní odborné literatury, která je v případě Tertulliana i Cypriana obrovská, a jejich kritická interpretace je zřetelná), ale to zřejmě nebylo primárním cílem publikace, kterou tak mohou ocenit i neodborní čtenáři, kteří do světa literárních památek rané církve teprve vstupují.

POZNÁMKY
[1] Jedná se o Carmen 29 z Grégoriových Carmina moralia, PG 37, sl. 884-908. Vzhledem k tomu, že recenzovaná publikace neobsahuje žádnou zmínku o existujících slovenských překladech některého z obsažených spisů, jde zřejmě o překlad první. Ani do češtiny díla převedena nebyla; výjimkou je spisek Cyprianův, který byl zčeštěn Janem Nepomukem Stárkem a byl vydán jako Spis o kázni panenské, in: Časopis pro katolické duchovenstvo 11, 1838, s. 29-52, a byl také obsažen ve Stárkově cyprianovské antologii: Svatého Th. Caecilia Cypriana, biskupa karthaginského a mučedlníka, věk a spisy vybrané, Praha 1844.
[2] Vliv Seneky a jeho spisu De beneficiis na Tertullianovo dílo De cultu feminarum předpokládá např. Stefania Sernicola, Seneca e Tertulliano contro la cosmetica: un nuovo contributo sulla presenza del filosofo latino negli autori cristiani, Firenze 1996.
[3] Srov. Hermann Tränkle, Q. Septimius Florens Tertullianus, in: Handbuch der lateinischen Literatur der Antike, IV: Die Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117-284 n. Chr., (hrsg.) Klaus Sallmann, München 1998, § 474, s. 441-443, kde jsou rovněž odkazy na příslušnou literaturu, která se pokusem o sestavení chronologie Tertullianových děl zabývala.
[4] Srov. Tertullianus, De cultu feminarum, I,1,2 (s. 25 n. recenzované publikace).
[5] Srov. Tertullianus, De carne Christi, 5,4; De praescriptione haereticorum, 7,9. Srov. k tomu i Petr Kitzler, Tertullianus: Demytizace osobnosti a protipohanská polemika v De spectaculis, in: Tertullianus, O hrách – De spectaculis, Praha 2004, s. 30-32, 34 n. s pozn. 109.
[6] Srov. alespoň Barbara Finlay, Was Tertullian a Misogynist? A Reconsideration, in: The Journal of The Historical Society 3, No. 3-4, Summer / Fall 2003, s. 503-525; F. Forrester Church, Sex and Salvation in Tertullian, in: Harvard Theological Review 68, 1975, s. 83-101; Eva Schulz-Flügel, Tertullian und das „Zweite Geschlecht“, in: Revue des éudes augustiniennes 42, 1996, s. 3-19.
[7] Srov. k tomu alespoň základní studii Roberta Dicka Sidera, Ancient Rhetoric and the Art of Tertullian, Oxford 1972. Jak ostatně připomíná již zmíněná F. Forrester Church, Sex and Slavation, s. 85 nn., toto místo ze spisu De cultu feminarum je jediným passem, kde je Eva prohlášena zodpovědnou za prvotní hřích, všude jinde je jako viník označen Adam.
[8] Přehled bádání na toto téma jsem shrnul v již zmiňované předmluvě Tertullianus: Demytizace osobnosti, zde s. 17 nn.; z další literatury zmiňme alespoň práci Davida Rankina, Tertullian and the Curch, Cambridge 1995, která je dostupná i v českém překladu (Tertullianus a církev, přel. Tomáš Suchomel, Brno 2002).
[9] Geoffrey D. Dunn, Tertullian, London – New York 2004, s. 9 (viz také mou recenzi in: Listy filologické 128, 2005, s. 200-204).
[10] Srov. kupř. Členenie daktylského hexametra v poézii Gregora z Nazianzu, in: Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 45, 2003, s. 5-19; Hiát v daktylských hexametroch Gregora Nazianzského, in: Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 46, 2004, s. 16-24.
[11] Srov. např. Stephan W. J. Teeuwen, Sprachlicher Bedeutungswandel bei Tertullian. Ein Beitrag zum Studium der christlichen Sondersprache, Paderborn 1926, s. 127 n.