Traktát De spectaculis, jehož autorem je první z latinsky píšících křesťanských apologetů, Quintus Septimius Florens Tertullianus, a který zvolil Petr Kitzler pro překlad a k vydání v nakladatelství Oikumene, může zaujmout i širší obec kulturních zájemců; na rozdíl od většiny ostatních spisů svého autora, k nimž by našli vztah spíše teologicky nebo filozoficky orientovaní a v těchto oblastech informovaní čtenáři, se v něm problém praktické  a morální teologie řeší na pozadí zevrubného výkladu o důležitém fenoménu antické kultury - o divadelních a gladiátorských hrách a o podívaných všeho druhu, jak se nabízely v římském prostředí jeho doby, ve 2. století po Kristu. Čtenář se tak leccos dozví o obou konstitutivních prvcích budoucí evropské kultury - o křesťanství i o řecké a zejména ovšem římské antice.

Tertullianus není jediným církevním autorem patristického období, který zanechal cenné zprávy o antických reáliích - studnicí podobných informací je sám slavný Aurelius Augustinus, zejména svým obecně známým a i v češtině dostupným spisem De civitate Dei - O boží obci. Za křesťanské - a tudíž ovšem jednoznačně kritické - zprávy o pozdně římských divadelních i jiných podívaných vděčíme však téměř výlučně právě Tertullianovi, neboť pozdější apologeti (Novatianus, Cyprianus, ale i Jeroným) čerpali v této oblasti právě z něho. Máme samozřejmě i analogické zprávy autorů mimo křesťanskou oblast, křesťanské projevy v tomto směru jsou však o tolik obsažnější, že se badatelé o pozdně římských divadelních a gladiátorských hrách bez Tertullianova spisu a textů z něj odvozených neobejdou.

Z Kitzlerova překladu Tertullianova textu můžeme mít potěšení (snad poněkud zděšené) a získat poučení. Pozorujeme zde a divíme se, jakých ohavností a jaké krutosti byl schopen pozdně antický člověk nebo snad pozdně antické lidské stádo, zaplňující sedadla amfiteátru; a patrně si v té souvislosti položíme otázku, kolik se za dvě tisíciletí změnilo či změnilo-li se co vůbec - zda se nakonec ona žízeň lidí po lidské krvi a utrpení jenom nepřestěhovala z cirku jinam. Můžeme přemýšlet také o tom, zda vyznavači křesťanství, kteří ve druhém století svého náboženství Tertullianovými ústy tak energicky a výmluvně odmítali tuto pohanskou ohavnost, nejednali jen o několik století později nepříliš jinak než dav v antickém cirku, berouce přitom  zajisté nadarmo boží jméno a jméno Kristovo.Ostatně závěrečná pasáž traktátu nás strhne (i díky adekvátní dikci překladatele) k úžasu nad podivně nekřesťanskou mentalitou křesťanského autora, nad krvelačnou touhou po pomstě božského Mstitele na pohanech, kteří budou posledním soudem (nanejvýš milosrdného Boha) uvrženi do trýzní, které nezůstanou v ničem za mukami těch, kdo jsou vystaveni hrůzám cirku, do trýzní, jež Tertullianus líčí, zdá se, s opravdovým gustem. Hle, jak je svůdné zvrátit náboženství lásky v program pomsty a nenávisti a jak historicky brzy se toho lidská křehkost dopouští.

Zdrojem dalšího poučení jsou pak překladatelovy poznámky pod čarou: jsou velmi všestranné, důkladné a systematické, navzájem propojené odkazy, čerpají ze snad veškeré dosavadní tertullianovské a jinak relevantní odborné literatury (její seznam i seznam dalších titulů najdeme v závěru publikace) a z dobré orientace v antické literatuře a v reáliích. A kdo chce získat z této knížky opravdový a hlubší užitek, ať nepohrdne četbou úvodní studie (nejprve čtenáře provede vývojem názorů na hlavní body Tertullianova životopisu a podá výklad o jeho literární tvorbě, odborník pak ocení Kitzlerovo hodnocení Tertullianova jazyka a jeho stylu a pokus o postižení jevu zvaného "křesťanská latina"), zejména nechť věnuje pozornost kapitole, "Křesťané, pohané a hry" a "Obsah a struktura spisu". - Ještě hlubší a opravdovější užitek ovšem najde ten, kdo bude s to sledovat spolu s Kitzlerovým překladem zrcadlově vytištěný latinský text moderní edice (Sources chrétiennes, Paris 1986, ed. M. Turcan) Tertullianova spisu, ani nelatiník ale nepřijde zkrátka: Kitzlerův překlad ve všem dostojí originálu, netrpí častou vadou překladů z antických jazyků, totiž archaizací a nadměrnou monumentalizací textu, překladatel umí rozlišit stylistické roviny uvnitř textu, dokáže sáhnout k hovorovému jazyku a, kde je třeba (což u Tertulliana třeba je), nerezignuje ani na pathos. Totéž ostatně mohu říci i o předchozím překladovém svazku této řady, o překladu Jeronýmových životů poustevníků, který pořídil Jiří Šubrt: "Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty", v jehož rámci byly tyto publikace (a řada dalších v jiných edičních řadách) připraveny, nebylo tedy zřízeno nadarmo.