Druhý svazek nové ediční řady Selections from the Fathers of the Church vydavatelství CUA Press - první byl věnován Augustinovi - lze sice chápat jako "tertullianovský" titul, avšak primárním záměrem editora nebylo pouze předložit široké veřejnosti anglický výbor z Tertullianových spisů, nýbrž na jejich základě přiblížit dnešním čtenářům komplikovanou situaci v římské říši na počátku třetího století, v době, kdy se "pohanská" majorita po počáteční fázi nevšímavosti musela začít vyrovnávat s nepřehlédnutelným a stále více se prosazujícím křesťanským elementem.

Úkolu představit vzájemné působení, potýkání a konfliktní střety pohanství a křesťanství na pozadí oficiálních struktur římské říše, jak je vnímal jeden z exponentů křesťanské strany, Tertullianus z Kartága, se ujal Robert Dick Sider, osoba, nad niž si lze sotva představit povolanější. Byl to právě dnes již emeritní profesor klasických jazyků na Dickinson College, který od sedmdesátých let dvacátého století svými četnými studiemi a zejména svou klasickou prací Ancient Rhetoric and the Art of Tertullian (Oxford 1971) pomáhal rozbíjet zavedený a zavádějící obraz o Tertullianově zaslepené nenávisti k pohanské vzdělanosti a kultuře obecně a který více než kdo jiný upozornil na Tertullianovo spisovatelské a argumentační umění, vycházející z nejlepších tradic antické rétoriky, přispívaje tak k jeho "rehabilitaci". Není tedy divu, že Sider do svého výboru zahrnul texty, které jsou pro splnění záměru, proponovaného hlavním titulem knihy, nanejvýš vhodné, byť nezastírá, že Tertullianovo svědectví je "svědectvím předpojatým, osvětlujícím pouze ty části [pohanského] světa, které byly relevantní pro jeho témata, a to ještě vždy jeho vlastním zabarveným světlem" (str. XII).

Kniha po obecném úvodu (str. XI-XVII) obsahuje šest Tertullianových spisů s výkladovými poznámkami, každému z nich předchází stručné shrnutí hlavních tezí příslušného díla a rovněž jeho začlenění do kontextu Tertullianovy tvorby. Nejrozsáhlejší část (str. 1-70) zabírá Tertullianovo hlavní a rovněž nejznámější apologetické dílo Apologeticum (Obrana víry), z něhož byly vynechány kapitoly 20, 34, 43 a 48-49. Následují překlady spisů De testimonio animae (O svědectví duše; str. 71-79, v překladu kompletní), De spectaculis (O hrách; str. 80-106, vynechány kapitoly 13-14 a 23), Ad martyras (Mučedníkům; str. 107-114, vynechána kapitola 5), De corona (O věnci; str. 115-136, v překladu kompletní) a konečně De fuga in persecutione (O útěku v době pronásledování; str. 137-152, v překladu kompletní). Knihu uzavírá "Apendix" (str. 153-155), obsahující překlad slavného dopisu Plinia Mladšího Traianovi, v němž se zmiňuje o křesťanech, spolu s císařovou odpovědí (Epist. X,96-97), vybraná bibliografie k tématu (str. 157-158) a tři velmi užitečné rejstříky - podrobný "souhrnný" rejstřík (str. 159-170), rejstřík biblických citací (str. 171-173) a index citací z antických a raně křesťanských autorů a děl (str. 174-177).

Hned na počátku je třeba s lítostí konstatovat, že anglické překlady Tertullianových spisů, které se čtenáři dostávají do rukou, nejsou překlady nové, pořízené editorem. Robert Sider pro recenzovaný svazek převzal překlady uveřejněné před padesáti lety v edici Fathers of the Church, přičemž na jejich "obecně volném stylu" (str. XVI) fakticky nic neměnil, pouze "příležitostně převzal čtení z novější kritické edice ...", případně do původního textu překladu "vložil slovo či obrat nezbytné k řádnému svázání dvou pasáží, které by jinak byly spojeny poněkud neobratně..." (tamtéž). To, že byly přejaty již existující anglické překlady Tertullianových děl, editora samozřejmě limitovalo při jejich výběru do "své" knihy, a tak do recenzovaného svazku například není zařazen spis De idololatria (O modloslužbě), který by se do celkové koncepce, kterou Sider sleduje, nejen dobře hodil, ale zároveň by celkový obraz střetů mezi křesťanstvím a pohanstvím na počátku třetího století nepochybně obohatil a rozšířil. Důvodem absence tohoto díla je přitom zřejmě pouze to, že jeho anglický překlad nebyl publikován v řadě The Fathers of the Church.

V obecném úvodu Sider s přiměřenou skepsí podává základní informace o Tertullianově životě, vycházeje ze zásadní a dosud nepřekonané studie T. D. Barnese, a osvětluje Tertullianovy argumentační principy, přičemž zdůrazňuje především vlivy rétoriky a filosofie. Upozorňuje také na fundamentální úlohu rozumu v Tertullianově myšlení a jeho teologii.

Následující překlady Tertullianových děl pak již dávají nahlédnout do tehdejší společensko-náboženské situace. Ve fingované soudní řeči, strukturované podle pravidel forenzního řečnictví, jakou je Apologeticum, Tertullianus vyvrací rozšířené pomluvy na adresu křesťanů (kanibalismus, incest, podvracení římské státní moci) a popisuje fungování křesťanského společenství. V apologetickém spisku De testimonio animae vyzývá pohany, aby přijali křesťanskou víru, která je vlastně i (jedinou správnou) vírou jich samých, což podle něj v určitých životních momentech dosvědčuje i každá (byť nepokřtěná či hříchem poskvrněná) duše - v bezprostřední návaznosti na stoiky jí totiž Tertullianus přiznává přímý božský původ, a tedy i "vrozené" vědomí boží pravdy (srv. str. 72 n.).

Spis De spectaculis je stejně jako všechny spisy následující určen křesťanům, resp. katechumenům. Tertullianus zde poukazuje na problém účasti věřících na pohanských slavnostech všeho druhu, které jsou díky svému původu samozřejmě poskvrněny modloslužbou a navíc se neslučují s křesťanským morálním kodexem. Z hlediska římské moci byly však právě hry jedním z nejúčinnějších mocenských prostředků, jimiž byli občané-poddaní ovládáni, a neúčastnit se jich tedy mohlo být chápáno jako pokus o podkopávání státní autority. Požadavek naprostého zavržení veškerých pohanských her a slavností, které vyplňovaly více než polovinu roku, byl nepochopitelný rovněž pro křesťany, kteří je považovali za neškodnou zábavu a navštěvovali je i nadále, o čemž svědčí i samotná existence tohoto spisu.

Tertullianovo nejkratší dílko Ad martyras čtenáře informuje nejen o péči o "nastávající mučedníky" ze strany církve i jednotlivých křesťanů a o jejich výjimečném statutu, ale rovněž velmi dobře demonstruje, "v jakém smyslu tvořilo křesťanství a pohanství dva protikladné světy" (str. 108) - Tertullianus zde uvězněným křesťanům připomíná výhody vězení, z něhož si mohou učinit vlastní, křesťanský svět, prostý modloslužby i všech jejích projevů.

Závěrečné dva spisy, De corona a De fuga in persecutione, spadají do Tertullianova pozdějšího, montanistického období (ohledně Tertullianova rozchodu s katolickou církví srv. str. 139, pozn. 5, kde Sider, aniž by sám dával najevo svou preferenci, poukazuje na nové bádání, které podstatně zpochybnilo obraz Tertulliana-schismatika). V prvním z nich Tertullianus křesťanům zakazuje nošení pohanských věnců, neboť jsou spojeny s modloslužbou, a vyslovuje své negativní stanovisko ke službě křesťanů v armádě. V De fuga pak v souladu se svým mravním rigorismem odmítá možnost, aby se křesťan útěkem zachránil před pronásledováním. V posledním jmenovaném spise nám Tertullianus opět dává zahlédnout praktické problémy, jimž křesťané, obklopeni polyteistickou společností, museli čelit: zmiňuje se o praxi "vydírání" ze strany jednotlivých pohanů, kteří křesťanům nabízeli možnost "koupit si své bezpečí"; jak připomíná Sider (s odkazem na Cypriana), lehce modifikovaná praxe tohoto druhu se rozmohla přibližně padesát let po Tertullianově smrti, kdy byly křesťanům nabízeny falešné "certifikáty" o jejich veřejné oběti pohanským bohům (srv. str. 137 n.).

Obecně lze říci, že svůj hlavní záměr, daný názvem celé publikace, Sider úspěšně splnil: při četbě zařazených spisů, doprovozených vydavatelovými komentáři, se před námi velmi plasticky "objevuje ... obraz křesťanské společnosti, která zápasí o svoji identitu ve vztahu ke světu a která se snaží stanovit hranice kompromisu s obklopujícím pohanstvím" (str. XIV). Za velký přínos pro čtenáře lze rovněž považovat zmíněné Siderovy výkladové poznámky, které osvětlují nejen základní reálie, případně upozorňují na paralely k jiným Tertullianovým či raně křesťanským spisům, ale odkazují i na základní moderní sekundární literaturu k vybraným problémům.

Čeho lze litovat, je skutečnost, že vybrané texty nejsou v knize obsaženy v úplnosti; oněch několik kapitol, které byly ze spisů vypuštěny, by celkový rozsah knihy rozhodně neúměrně nezvětšilo a čtenář by nebyl o nic ochuzen. Daleko větší problém však představuje sám Siderův editorský přístup: zatímco zmíněné vynechání kapitol lze s ohledem na název ediční řady, v níž kniha vyšla - "Selections from the Fathers of the Church" -, pochopit, Sider Tertullianovy texty edičně krátí i v rámci jednotlivých kapitol spisů, takže jsou bez vyznačení či vydavatelovy poznámky často vynechána slova, slovní spojení, ale i celé věty. Vezměme kupříkladu samý začátek anglického překladu De spectaculis (str. 83), kde čteme: "Learn, you servants of God who are just now entering upon his service, and you who have already affirmed a professed him, recall what principle of faith, what reason inherent in truth, what rule in our way of life forbid the pleasures of the spectacle. Some may perhaps be allured..." Při srovnání s latinským originálem vyjde najevo, že byla vynechána celá věta a půl.[[1]] Rovněž v první kapitole téhož spisu chybí dále celé dva paragrafy, tedy Spec.1,5-6. Podobných příkladů lze najít v celé knize mnoho, aniž by na to byl čtenář jakkoli upozorněn.

Ospravedlnění a vysvětlení tohoto postupu se Sider věnuje v jednom odstavci obecného úvodu (str. XV), kde poukazuje na složitost Tertullianova jazyka i stylu a doufá, že tím, "že byly vypuštěny digrese a byly radikálně zredukovány příklady i ilustrativní materiál [...] se Tertullianova díla stanou přístupnější pro ty čtenáře, kteří [...] dosud možná nezískali intelektuální kontext nebo metodologické nástroje, aby dokázali proniknout a pochopit literaturu, která se nejenom zdá cizí, ale která, není-li upravena, je ve skutečnosti značně komplikovaná a často velmi obtížná." Právě tento přístup je však u autora, jakým je Tertullianus, vysoce rizikový (čehož si Sider musel být vědom jako málokdo jiný): Tertullianovy spisy se vyznačují pevnou rétorickou strukturou, nerozlučně spjatou se strukturou obsahovou (teologickou), v níž má pro sled autorových argumentů nezastupitelné místo nejen každá věta, ale v podstatě i každé slovo. Právě tento Tertullianův zhuštěný, místy obtížně proniknutelný, ale do nejmenších detailů vybroušený a promyšlený styl odlišuje svého autora od autorů jiných a propůjčuje mu jeho kouzlo, dráždivost a nezaměnitelnost. Výstižně to v předmluvě ke svému novému anglickému překladu několika Tertullianových spisů shrnuje G. D. Dunn: "Pouze je-li Tertullianův text úplný, lze ocenit aspekty, které jsou zásadní pro jeho pochopení jakožto spisovatele - jeho rétorické umění při vytváření, rozvíjení a prezentování argumentů."[[2]]

Byť se tedy veřejnosti včetně studentů dějin rané církve dostává do rukou velice užitečná publikace (zejména díky Siderovým teoretickým výkladům a jeho poznámkám), která skutečně představuje život "pohanů a křesťanů v římské říši", proklamované "Tertullianovo svědectví" je zkreslené nejen Tertullianovým křesťanským pohledem, ale především Siderovou editorskou snahou, která namísto Tertullianovy jazykové a spisovatelské "bachovské fugy" dává zaznít "výchovnému koncertu" ad usum Delphini.

POZNÁMKY:
[[1]] Srv. TERT. Spec.1,1 n.: Qui status fidei, quae ratio veritatis, quod praescriptum disciplinae inter cetera saecularium errorum etiam spectaculorum voluptates adimat, Dei servi cognoscite, qui cum maxime ad Deum acceditis, recognoscite, qui iam accessisse vos testificati et confessi estis, ne aut ignorando aut dissimulando quis peccet. Tanta est enim vis voluptatum ut et ignorantiam protelet in occasionem et conscientiam corrumpat in dissimulationem. Ad utrumque adhuc forsan alicui...
[[2]] Geoffrey D. Dunn, Tertullian, London - New York 2004 (Early Church Fathers), str. 61.