Román Igora Štikse Elijášovo křeslo je bezesporu zajímavý a značně vyčnívá nad současnou románovou tvorbou Bosny a Hercegoviny či Chorvatska. Co vás na této knize upoutá ze všeho nejvíc je její „dokonalost“. Igor Štiks vytvořil vskutku perfektní román. Vše je přesně, jak má ve správném románu být, postavy se chovají, jak se mají chovat, zápletka se zaplete a rozplete tak, jak se to ve správném románu sluší a patří. Jinými slovy, samotné struktuře nelze vytknout naprosto nic, dokonce došlo i na řadu literárních citací a místy až polemik s vybranými díly, která oslovila Igora Štikse nejvíce (kniha Maxe Frische Homo Faber, díla Michela Foucaulta a řada dalších).

Co ale románu citelně chybí, je alespoň kus “života“. Celý příběh je tak skvěle vymyšlen, až postrádá lidský rozměr. Všechny postavy se chovají mechanicky, místy zcela předvídavě. Dialogy jsou značně neživotné, plně frází a umělých konstrukcí. Štiksovi se naprosto nedaří proniknout do myšlení a motivací většiny postav, proto vše vypadá velmi odtažitě. V okamžicích, kdy hlavní hrdina odhaluje nejzásadnější překvapení svého života (a je jich na jednu knihu až až), zjišťujeme, že je nám to vlastně jedno… Umístění podstatné části příběhu do Sarajeva v prvním období občanské války v roce 1992 je patrně vedeno autorovou snahou „posadit hlavní postavu – Eliáše – na stolici a vrátit ho obřízkou k bohu.“ Vypadá to spíše jen jako autorova manýra… Richard Richter si mohl klidně zajet třeba do Prahy a válku k tomu nepotřeboval.

Štiks tedy neopakuje poměrně časté chyby chorvatsky píšících autorů a umí příběh dovést k logickému konci, oprošťuje se od většiny ex-jugoslávských schémat, ale upadl do druhého extrému. Vše podřídil struktuře a zapomněl na člověka. Štiks také v tomto románu honí příliš mnoho zajíců najednou (2. světová válka a odboj, občanská válka v Bosně, holocaust, nechápavý „Západ“ a Sarajevo jako oběť…), a ač je vše umně propojeno, není vám na konci jasné, proč se to či ono vlastně vůbec zmiňuje.

Překlad Dušana Karpatského je jako obvykle na vysoké úrovni, nicméně se překladatel občas neubrání užívání slov a slovních spojení, která lze dnes označit již za zastaralá, ne-li archaická (často užívané slovo "charvátský" např. v "Doslovu" je již zastaralé a navíc na záložkách obálky je užíván platný termín "chorvatský", "Najisto jsem počítal, že si Ingrid přichvátne...", s. 36, "Ale kdež.", s. 92, "Bloumal jsem trochu kolem", s. 126, atd. Také překlady některých názvů jsou poněkud nepatřičné (např. název ostrova Goli otok přeložit jako Holý ostrov je sice přesné, ale nikdo netuší, o co se jedná, neboť v češtině takovéto pojmenování neexistuje). A také sám název románu je přeložen poněkud zvláštně. Elijahova stolica znamená, jak jsme výše naznačili, spíše židli či stolici, na níž se provádí rituální obřízka, slovo křeslo je tedy poněkud matoucí.

Štiksův talent je nesporný, otázkou je, zda u něj nepřeváží modely a schémata naučená během studií srovnávacích literatur.