Kdo je Igor Štiks? Údaj, že se narodil roku 1977 v Sarajevu, nebude možná českému čtenáři příliš k užitku. Nanejvýš mu připomene Gavrila Principa, který v tomto bosenském městě dávného roku 1914 zavraždil rakouskouherského následníka trůnu Františka Ferdinanda, a zažehl tak plamen, který rozpoutal první světovou válku. Ve válce, jež vzplála na sklonku 20. století po pádu berlínské zdi a rozpadu komunistického bloku na troskách někdejší Jugoslávie, bylo Sarajevo proměněno v obležené město, město mučednické, jež svou obětí nejdoslovnějším a nejkrvavějším způsobem ztělesnilo etnické a náboženské protiklady Balkánského poloostrova. Takzvaný velký svět se jen těžko orientoval v rozšifrovávání toho, co se tu dělo, a jeho potíže se časově shodovaly s jeho nevalnými znalostmi tvorby spisovatelů z tohoto okruhu. Při pokusu stručně portrétovat Igora Štikse bude možná nejvhodnější vyjít z pojmu „terorismus malého kontextu“, k němuž se přiklonil Milan Kundera ve sbírce esejů Opona (2005). Jako spisovatele, který na vlastní kůži zakusil represe komunistického režimu a emigroval z někdejšího Československa do Francie, Kunderu trvale zajímá otázka vztahu velkých a malých národů či, jinými slovy, velkých a malých kultur.

Slavný romanopisec vysvětluje, že velké národy se vzpírají Goethově představě světové literatury, neboť jim jejich vlastní připadá dost bohatá, a pokračuje: „Malé národy jsou nedůvěřivé vůči velkému kontextu právě z opačných důvodů: hluboce si váží světové kultury, ale připadá jim jako cosi cizího, jako nebe nad nimi, jako něco vzdáleného a nedostupného, jako jakási ideální skutečnost, s níž jejich národní literatura nemá nic moc společného. Malý národ vtiskl svému spisovateli přesvědčení, že patří pouze jemu. Vrhnout pohled z vnější strany hranic vlasti, připojit se ke kolegům v nadnárodním terénu umění se považuje vůči krajanům za domýšlivé a pohrdavé. Jelikož se malé národy často dostávají do situací, kdy je ohroženo přímo jejich bytí, snadno se jim daří tento svůj postoj vydávat za mravně oprávněný.“ Bez ohledu na Kunderovu neochotu komukoli a kdykoli podlézat, k jeho v zásadě přesné definici postavení příslušníka malé kultury nelze nic dodat ani z ní ubrat. Štiksův případ je zajímavý, protože se liší od stereotypů, jimž se v Kunderově knize dostalo věrohodné interpretace, nicméně jsou v lecčem vlastní jiné éře než dnešní globalistické.

Jestliže místo určuje čin (locus regit actum!), pak sarajevský životopis usměrnil Štiksovu životní i autorskou cestu, třebaže se jeho příslušnost k malému národu z možného handicapu, který ve svém eseji sugeruje Kundera, obrátila v zisk. Místem svého narození je Štiks prostě sarajevský autor, rozličnými styčnými body a literárními idejemi je dědicem evropské tradice, a jelikož své prózy publikuje především v Charvátsku, v Záhřebu, přísluší do charvátské literatury. Už fakty svého životopisu podněcuje četné otázky, tak určovací pro charvátský, bosenský a balkánský terén, ale ještě důležitější je, že je podněcuje a ospravedlňuje svým literárním uměním. Vichry poslední války jej z rodného Sarajeva odvály do Záhřebu a pak do Francie a Spojených států. Už prvním románem Zámek v Romagni (2000) vzbudil zájem kritiky i čtenářů a představil se jako vyzrálý autor suverénně zacházející s literárními konvencemi. Druhý román, Eliášovo křeslo (2006), vyšel v rekordním čase v druhém vydání a zahraničním překladům se dostalo dodatečného zadostiučinění řadou cen. Máme před sebou autora, který se neštítí velkých témat, jako jsou láska, zrada a krvesmilství vnořené do kráteru historických bouří, jež křehké dráhy jeho protagonistů učiní ještě osudovějšími a nejistějšími.

Při užití prosté rovnice by se dalo sečíst: osudová láska + válečná pohroma = skvělý román. Zúžený do přímočaré linie zdá se návod lehce uskutečnitelný, jenže od ziskové kombinace ke knižní realizaci neboli k příběhu, který má hlavu a patu, je cesta těžší a nejistější, než se zprvu zdá. Štiks je autor, který má dost vědomostí a kondice, aby si poradil s výzvami, jež před něj klade takový složitý žánr, jako je román. Stejně rozhodující byl možná i odtup od vlastního prostředí: ten v něm na jedné straně vyburcoval dodatečné množství produktivní nostalgie, zatímco na druhé straně jej zbavil frustrací a provinční sebelítosti, jíž spisovatelé s takovým životopisným zázemím občas podléhají. Literatura je živa vášní a talentem, ale právě tak i věděním a kalkulací, a rovnováha všech těchto prvků vede k případným vrcholům. Jak v tomto smyslu působí Eliášovo křeslo? Jako příjemná klubovka, v níž se čtenář zprvu protahuje, libuje si a zapomíná, kde je, a pak cítí bolesti v kříži, třebaže ty nakonec vyústí do pocitu anastatičnosti, jaký konec konců vyvolává každá seriozní literatura. Fyzické změny zesílené četbou jsou nicméně snesitelnější než četba vedoucí k nudě, ale to je stav, který Štiks nevyvolává ani na okamžik.

Křeslo z titulního slovního spojení má funkci symbolickou a odstraňující: je to prostor rituální obřízky, v němž spočine hlavní hrdina, jen částečně si vědom situace a svého zatajeného židovství. Na Eliášově křesle se provádí obřízka, jež nikterak neovlivňuje reprodukční funkci mužského pohlavního orgánu, třebaže Židé věří, že sám akt napomáhá tomu, aby náklonnost k Všemohoucímu nabyla vrchu nad uspokojením tělesného chtíče. Leč Eliášovo křeslo, na němž se octne Štiksův ústřední hrdina, je jen epizoda, v níž se setrvačník otáčí ke svému těžko vyhnutelnému finále a v níž se ukazuje, že syn může utéci svým předkům jen tolik jako svému stínu. Nejstručněji řečeno, Štiksův román je variací oidipovského příběhu situovaného do balkánské spouště a impregnovaného střepy hrdinova vídeňsko-pařížského životopisu. Řečeno Heideggerovým slovníkem by se dalo shrnout, že katastrofa se již odehrála, respektive odehrála se na prvních stránkách, na nichž autor s využitím metody reverzibility odmotává klubko v lecčem paradigmatické, ale i tolikrát opakované a recyklované historie. O skutečnosti zvané věčný návrat se málokdo tak přesně vyjádřil jako Nietzsche. Za slovy německého filozofa jako by bylo slyšet ponurou ozvěnu démona, té neviditelné, leč vždypřítomné bytosti (božstva?), jež v konečné linii vytyčila osud Štiksova protagonisty: „Tento život, jak jej teď žiješ a jaks jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového, nýbrž musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo ve tvém životě nevýslovně malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu – a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí – a ty s nimi, zrnko prachu!“ (Nietzsche: Radostná věda) Právě ten fatalismus, o němž se tak jasnozřivě a tak bezohledně v mnoha textech Nietzsche vyslovil, je podstatným hybatelem toho, co se odehrává v románě Eliášovo křeslo. Právě vědomí, že si zopakuje svou dávno zakreslenou křivku a že jej cestou po jejích okrajích čekají okamžiky radosti i bolesti, touha překonat geneticky daný osud hnala Štiksova hrdinu do posledního dobrodružství a nakonec jej přivedla k trpkému poznání, že není nic víc než již citované „zrnko prachu“. V střetu minulosti, současnosti a budoucnosti, v neodkladné směsici času, signalizované Nietzschovými přesýpacími hodinami (po nichž sáhl už Kiš a po něm Štiks), je souvztažnost mezi hlavními hrdiny dovedena do krajních důsledků.

Východisko bylo pouze ve smrti a Štiksovu protagonistovi a zároveň vypravěči nezbylo nic jiného než sebevražda. Román Eliášovo křeslo je zasvěcen dvojímu zrození jednoho a téhož člověka. Padesátiletý romanopisec Richard Richter, se poprvé narodil roku 1942 ve Vídni a podruhé o půl století později ve válkou rozbořeném Sarajevu. Text, jejž čtenář bere do rukou, napsal Richard Richter a je třeba jej chápat jako pokus o vykoupení nebo závětní román o kruté hře tří bohyň osudu Moir, jež jeho život zacílily těžko předvídatelným směrem. Jelikož se rozhodl psát román jako závěť a nakonec si vzal život, mohl být jeho osud odhalen až posmrtně. Po letech strávených v Paříži, po neúspěšném manželství a ztracených iluzích se Richard vrátil do Vídně, do bytu své tety Ingrid Müllerové, „jediné ženy, která jej bezpodmínečně milovala“, třebaže se nakonec i tato láska ukáže jako pochybná. Richardova matka zemřela záhy po porodu a otec spáchal sebevraždu po skončení druhé světové války. S nimbem slavného rakouského spisovatele a nomáda putujícího celým světem hledal Štiksův hrdina v rodném městě tolik vytoužený klid. Místo míru našel peklo: nitky nikdy až do konce nerozšifrovaného životopisu se začnou rozplétat netušenou rychlostí a v spleti všech prvků se promění v jeho smrtonosnou oprátku. Inventura ve vídeňském příbytku jej přivede ke schránce, v níž jeho matka Paula Müllerová, provdaná Richterová, uložila dopis Jakobu Schneiderovi. Že dotyčný byl komunista a Žid z Jugoslávie, je méně podstatné než to, že zvěčnělá paní Paula odhalila, že Richard je jeho syn. Tak jako rodiče Danila Kiše v dobách fašistického Maďarska dali svého nezletilého syna pokřtít, aby ho zachránili před nacistickým terorem Horthyho soldatesky, tak se Paule zdálo vhodné vdát se za časů Hitlerovy strachovlády za katolíka Heinricha Richtera, který adoptoval její dítě. Jenže dopis, který vyděšená matka adresovala Židu Jakobu Schneiderovi, jedinému člověku, jehož opravdově milovala, od základu změní život padesátiletého Richarda: torpéduje ho do Sarajeva, do dramatu vlastní identity, umocněného nečekaným milostným dobrodružstvím a rozhodnutím, že po otčímově sebevraždě i on ukončí dobrovolně svůj život. To je fabulační rámec, do nějž Štiks vložil román o lásce a vášni, o utrpení a predestinaci, román o lidských osudech, jež se zdají výjimečné a mimořádné, ale konec konců jsou jen miliontou či kdoví kolikátou replikou jednou dané a vytyčené cesty.

Mnohokrát opakovaná teze o spisovateli, který vždy znovu píše svůj (vlastní) životopis, dostala v Eliášově křesle své nejnovější potvrzení. Postup zdvojování, ztrojování a zmnohonásobení či, jinak řečeno, ideu vměstnání příběhu do ramen doširoka rozvětvené delty, zdůraznil autor neustálým srovnáváním a připomínáním literárních stereotypů; od mytologických hrdinů, jako jsou Oidipús a Odysseus, po text z Le Mondu, v němž francouzský kněz v zralém věku poznává, že je synem židovských rodičů, respektive příběhu v příběhu, v matrjošce v matrjošce, jímž jeden z aktérů románu (Simon), jako legendární věštec Teirésiás, radí Richardu Richterovi. Nicméně příběh vídeňského romanopisce odjíždějícího do válečného Sarajeva, aby vyřešil záhadu vlastní identity, se nejvíce opírá o Frischův román Homo faber. Ten působí jako matrice pro Eliášovo křeslo, s čímž se Štiks ani netají: ba co víc, když Richard Richter přijede do Sarajeva, stane se svědkem divadelní adaptace slavného Frischova díla, stane se divákem představení, v němž bude hlavní roli hrát Alma Filipovićová, jeho milenka, a jak se záhy ukáže, i jeho nevlastní sestra. Tak Štiks využil dnes tolik oblíbené metody palimpsestování, když v klasických předlohách našel východisko k novým a naší době přiměřeným interpretacím. Alma Filipovićová sehraje na scéně postavu Frischovy Sabeth, aniž tuší, že hraje svůj vlastní osud, a Richard posléze napíše román o jejich incestní lásce, vědom si, že sepisuje vlastní ortel či svůj neodvolatelný testament. Frischův i Štiksův hrdina jsou ve stejném věku. Rozdíl je pouze v tom, že první je inženýr a technokrat, a druhý spisovatel a tulák. Faber na cestě k Evropě poznal dvacetiletou Sabeth, Richter se v Sarajevu při pátrání po svém otci zamiloval do třicetileté Almy. Nakonec se ukáže, že Faber se miloval s vlastní dcerou a Richter se svou sestrou, a osudové finále bylo stejně jako v klasických řeckých předlohách nevyhnutelné. Sabeth zahynula v Athénách, Alma přišla o život při dopravní nehodě na dálnici mezi Normandií a Paříží. Jak mohla skončit jinak, když v lůně chovala dítě Richarda Richtera a ani ve chvíli smrti nevěděla, že ten dotyčný je její bratr? A zatímco Frisch vyprávění o osudu Waltera Fabera prohlásil za „zprávu“ (jak v podtitulu označil svůj román), Štiks čtenáři podsunul rukopis Richarda Richtera, z něhož vyvěrá nová a zároveň stará a pro obecenstvo stále svůdná fabule. Oba autoři se odvolávají na mýtus o Oidipovi, ale liší se ve vztahu k pocitu viny.

Jako inženýr, povahou své profese vzdálený abstraktním spekulacím, je Faber zastáncem náhody, na rozdíl od Richtera, který přijímá odpovědnost a sám sebe odsuzuje k smrti. „Nenapsal jsem svůj příběh, neřídil jsem každou jeho část, nedohrabala se moje ruka matčina sešitu, nesáhla po Almině těle?“ Štiksův román znovu aktualizuje případ hrdiny, předurčeného neúprosným osudem, který svůj život prožil v omylu a za hledání pravdy a osobních kořenů zaplatil nejvyšší možnou cenu, a tak vykoupil svůj hřích a hříchy svých předků. Je rozhodně příznačné, že Richter svůj život i literární dílo založil na výslovné vzpouře proti etablovanému světu. Jeho revolta vyplývala z přesvědčení, že ho na svět přivedli pronásledovatelé, a ne pronásledovaní; když odhalil pravdu, nedalo se už nic podniknout nebo změnit, aby se kola jeho intimních dějin dotočila jiným směrem. Proti tragické tíži tématu postavil Štiks lehkost a brilantnost vyprávění, když nitky příběhu vázal jako nitě vlámské tapiserie. „Střezme se některých přání,“ varuje autor prostřednictvím svého hrdiny, protože když člověk sáhne do hadího pelechu, těžko se vzepře tomu, co následuje.

Román Eliášovo křeslo znovu aktualizuje příběh archetypálního hrdiny, který byl natolik moudrý, že dokázal uhodnout hádanku Sfingy, ale nedokázal vyřešit záhadu vlastní existence; alespoň ne mimo rámec klasické řecké dramatiky, která zpravidla předpokládá tragický epilog. Tak jako Oidipús odjel z Korintu, prchaje před proroctvím, že zabije otce a ožení se s vlastní matkou, aby pak nevědomky přece jen otce zabil a nevědomky se oženil s vlastní matkou, tak Richard Richter po odjezdu z Vídně a při pátrání po tajemství vlastní identity nepřímo zabil svého biologického otce a nevědomky se miloval se sestrou. Mýtus o Oidipovi zpracovali po svém Sofoklés, Seneca, André Gide, Jean Cocteau a mnozí další; vzhledem k fenoménu krvesmilství je do jisté míry srovnatelný i s mýtem o Faidře, druhé Théseově ženě, jež se vášnivě zamilovala do svého pastorka Hippolyta a pak téhož Hippolyta nařkla před jeho otcem. Problém všech zmíněných hrdinů, a tudíž i toho, jehož uvádějí v život stránky Štiksova románu, se zrcadlí v nemožnosti vyrovnat se s krvesmilnou vášní, třebaže je zároveň zřejmé, že ani jejich život bez té vášnivé lásky by neměl žádný smysl. Štiks tím, že nalezl výchozí bod ve svém rodném městě, vyšel ze současnosti a obrátil se k vzdálené minulosti, opsal svůj vypravěčský a proporcionálně upravený kruh; kruh simulující celistvost času a homogennost románu, jemuž se v Eliášově křesle dostalo impozantního naplnění.