Na sklonku léta Vladimir Sorokin (1955) vydal pokračování nebo spíše doplněk ke svému románu Opričníkův den (Děň opričnika, 2006) – soubor povídek s názvem Kreml z cukru (Sacharnyj Kremľ, 2008). Děj obou textů se odehrává ve velmi blízké budoucnosti, od níž nás dělí již pouhých dvacet let – v Obrozené Svaté Rusi roku 2028, jejíž (a Panovníkovu) bezpečnost bedlivě chrání zvnovuzavedená opričnina – osobní carova tajná policie, zřízená Ivanem Hrozným v roce 1565 –, sídlící již tradičně na Lubjance, v budově někdejší KGB a dnešní FSB. Bezpečnostní otázka nového impéria, v němž se snoubí výdobytky moderní techniky s tradičními národními hodnotami jako je ruská pícka, ruský sýr či tulský perník, je jednou z nejpodstatnějších – celý národ se usilovně podílí na státním programu Velká ruská zeď, žáci dokonce i o vánočních prázdninách nadšeně plácají z hlíny cihly, aby její stavba byla co nejdříve dokončena, aby se jejich velmoc konečně izolovala od prohnilého okolního světa, obývaného „kiberpunky zpropadenými, kteří nezákonně vysávají náš plyn, katolíky pokryteckými, protestanty nestoudnými, buddhisty bláznivými, muslimy zlomyslnými nebo zkrátka bezbožníky zatrolenými, satanisty, kteří se v doprovodu hudby proklaté na náměstích natřásají, narkomany zamrzlými, sodomity nenasytnými, kteří si navzájem zadky ve tmě provrtávají, vlkodlaky zlověstnými, kteří podobu svou Bohem danou mění, plutokraty chamtivými, virtuály zlomyslnými a technokraty bezohlednými i sadisty a fašisty a megaonanisty.“ (s. 19)  Tito vnější ale i vnitřní protivníci zeď pochopitelně neustále nabourávají, avšak státní aparát se s nimi ruku v ruce s ruským lidem úspěšně vypořádává.

Zatímco v románě Sorokin popisoval jediný den ze života ochránce takto nastoleného pořádku, opričníka Andreje Daniloviče Komjagy, v povídkách představuje hned několik osudů jednotlivých obyvatel Osvobozené Svaté Rusi, kteří pocházejí z nejrůznějších sociálních vrstev – od školačky Marfuši, přes skupinku bezdomovců, vyšetřovatele Lubjanky a jeho vězně souzeného za protistátní agitaci, Panovníkovu manželku, obyvatele pracovního lágru budující Velkou ruskou zeď, liliputa z estrády, disidenty a další až opět ke Komjagovi. Všech šestnáct příběhů je propojeno leitmotivem detailního modelu Kremlu z cukru – sladkostí, která se nakonec blaženě rozpouští v ústech všech aktérů a v duchu normalizační praxe – najez se a mlč – jim dovoluje zapomenout na totalitní skutečnost. Marfuša spolu se všemi dětmi Osvobozené Svaté Rusi dostává svůj Kreml o štědrovečerní noci na Rudém náměstí, doma ho porcuje na jednotlivé věže a rozdává svým blízkým. Bezdomovci si jednou z věží osladí jakousi narkotickou polévku. Kapitán státní bezpečnosti Sevastjanov po náročném ale úspěšném výslechu podrývače režimu nahmatá v kapse dvouhlavého orla z kremelské věže, kterého mu o Vánocích věnovala dcera, a zajídá jím pachuť násilného donucovacího vyšetřování. Panovníkově manželce se zdá sen o sněhobílém Kremlu nikoli z cukru, ale z kokainu. Vězni se v lágru za povedené politické vtipy dělí o jednu sladkou věž. Liliput vyčerpaný estrádním vystoupením spokojeně chroustá kremelské věže. Dvojice spořádaných občanů stojí v nekonečné frontě na svůj příděl Kremlů z cukru pro své potomky. Na hromadě kazových Kremlů z cukru souloží vedoucí fabriky na jejich výrobu se svou zaměstnankyní. Filmový štáb natáčející film o západních agentech zapíjí dobře vykonanou práci whisky s kousky sladkých kremelských věží. A jako poslední si svůj Kreml z cukru sní Komjagův vrah.

Andrej Danilovič byl zabit, protože chtěl vědět více, než mu bylo dovoleno. Sen o šťastném státě, který své občany chrání před jakýmikoli svody, předložený Sorokinem v Opričníkově dni, a už tehdy málo důvěryhodný, se rozplynul. Opričník, bezmezně důvěřující státu a v této slepé víře poctivě vykonávající svou práci, je mrtev, vězeňské cely ve sklepeních Lubjanky jsou přeplněné zatčenými škůdci režimu, hlavní metodou výslechu je mučení, liliputova přítelkyně je souzena v zinscenovaném procesu s liliputy a jedinou postavou, která neztrácí víru v silný stát může být jedenáctiletá Marfuša, která „se učí na trojky, s šikovnou mašinou si tyká, na klávesnici píše poslepu, zná už spousty čínských slov, mámě pomáhá, vyšívá do kříže i korálky, zpívá v kostele, modlitby se snadno učí nazpaměť, lepí pelmeně, vytírá podlahu, pere.“ (s. 13)

Jestliže po Opričníkově dni kritika jednohlasně zajásala nad tím, že se Sorokin propracoval ke klasickému románu, k lineárnímu vyprávění s bohatou dějovou osnovou, měla by nyní upadnout do hlubokých rozpaků, neboť jí Sorokin opět ukázal, kdo je pánem situace. Kreml z cukru je přiznaným pokračováním jeho konceptuálních hrátek, ve kterých se už autor ani nesnaží vynalézat nové postupy, a naschvál okatě kopíruje ty staré, jež zaručeně fungují. Jedna z povídek nese název Fronta (Očereď) a nejen svým titulem se hlásí k Sorokinově stejnojmennému románu z roku 1983 (česky 2003). Stejně jako román je záznamem rozhovorů lidí stojících ve frontě na nedostatkové zboží, stejně jako v románu se jejich životy odvíjejí v rozhovorech, jimiž si krátí dlouhé čekání. Povídka Dopis (Pismo), je psaním sestře, jež s manželem opustila svou sestru dvojče, která zůstala ve starém dobře známém světě, v němž nyní chybí její část. Popisování každodenního života se prolíná s výčitkami a vrcholí popisem vzpomínky z dětství, návštěvy běloskvoucího Kremlu, který jako by měl v mantrickém opakování několika málo vět na několika stránkách zajistit všem šťastnou budoucnost.

Sorokin se zde vrátil k technice slepování jednotlivých útržků skutečnosti – středověké reálie se mísí se sovětskými, součastnými i těm, které jsou zatím jen součástí vědecko-fantastické literatury. Bez předcházejícího románu by tato hrubá mozaika s příliš viditelnými švy sotva obstála. A přece Sorokinem nabídnutá vize Ruska roku 2028 neztrácí na své přesvědčivosti. Snad proto, že se někdy zdá více než současnou.