„Každá lidská existence je vždy zaručeně civilizovaná, ať už na jakémkoli stupni. Každá civilizace je umělá, to znamená, že není přirozená. V této umělosti příroda bezpodmínečně trpí. Je nutno si položit otázku, zda existuje civilizace, jinými slovy, zda existuje uměle stvořený řád, který přírodu nepotlačuje, nýbrž vše zůstává na svém místě a může se svobodně rozvinout. A konečně: zda si je člověk vědom původního řádu života, který byl v platnosti před spácháním prvotního hříchu. Ví člověk o věrohodné existenci?“

O původním řádu člověk ví – odpovídá si Béla Hamvas sám na svou vlastní otázku a snáší k tomu důkazy nalezené v posvátných knihách. Porovnáváním textů spojených se slavnými jmény starodávných mudrců dochází k názoru, že jejich pravým a jediným obsahem je právě toto vědomí, prastará tradice sdělená kdysi lidstvu, tradice všeobecně známá a uznávaná ve zlatém věku, formulovaná v různých spisech různě, ale obsahově vždy a všude totožná. „Tradice se nerovná mýtu a nerovná se náboženství,“ shrnuje Hamvas. „Tradice je vědění o základním stavu, o hříchu spáchaném na prahu časů a o znovunastolení základního stavu, neboli o odčinění tohoto hříchu.“

Rozhodujícím tématem životního díla Bély Hamvase (1897–1968), maďarského spisovatele a svérázného filozofa s širokým okruhem zájmů, autora črt, úvah, esejí a traktátů blížících se tu kulturně historické analýze, jindy zase teologické rozpravě, je zásadní rozpor mezi autentickým bytím a bezobsažným životem moderního světa. Hamvas se dopracoval k poznání smyslu bytí v tradici, skrze kterou se projevuje „logos“, fundament věčného řádu již z doby před stvořením světa.

Není náhodou, že se Hamvas tolik upíná právě k pojmu „logos“ (nejvyšší rozumový princip), zavedenému, jak známo, Hérakleitem. Neustále zdůrazňovaným ideálem je mu totiž mudrc typu hinduistického brahmana, který v jakémsi bezčasí dokáže stát nad věcmi a neochvějně trvá na věrohodné formuli existence, na tradici. V Hérakleitovi nachází Hamvas právě tyto brahmanské rysy, už proto, že Hérakleitos, potomek královského rodu, tedy basileos, není pro něho filozofem (a to je od Hamvase jednoznačná pocta), nýbrž postavou, ve které „tradičním“ způsobem splývá hodnost krále a velekněze, vedle třeba Lao-ce, Zarathustry, Jeremiáše a Pýthagora jedním z několika posledních duchovních vůdců lidstva, kteří se – ač marně – pokusili odvrátit krizi tradičních hodnot nastávající v šestém století před Kristem a zabránit rozpadu odvěkého řádu, jehož známky se začaly projevovat v celém tehdy známém světě, od Číny až po Sicílii.

V Hérakleitovi vidí Hamvas jakýsi svůj vlastní předobraz: příslušníka skomírající duchovní kasty, který na prahu doby temna znovu shrnuje starobylou tradici, v bláhové naději, že tak odvrátí rýsující se zkázu. V Hamvasově interpretaci hovoří Hérakleitos o proměnlivém a mámivě snovém světě, o světě mlhavém, iluzorním a relativním, rozvlněném, jednou dorůstajícím, jindy ubývajícím – který ovšem není reálný, jeví se tak pouze nezasvěcenému, náměsíčnému člověku, dřímajícímu v síti všedních dnů, života a osudu. Probuzený a zasvěcený člověk vidí to, co je ve světě stabilní a neměnné: logos, smysl, střední oheň. Hluboká jednota všech věcí (hen panta einai), to je úhelný kámen Hérakleitova učení, odpovídající univerzální tradici, nikoli povrchní neustálá změna (panta rhei) – prohlašuje Hamvas, odvolávaje se na svou rekonstrukci předvěké tradice ze starořeckých, hebrejských, egyptských, íránských, čínských a indických pramenů. Tato tradice zná na jedné straně nehybné, neměnné a věčné jsoucno a na druhé straně jakýsi mihotavý přelud, který jako by vznikl jen proto, aby hned zanikl. Obojího je třeba k vytvoření jednoty.

„Bez duchovní kasty žije člověk ve společnosti, jež nemá hlavu“ – kritizuje Béla Hamvas onu temnou epochu, jejímuž nástupu v 6. stol. př. n. l. se nepodařilo zabránit a která trvá dodnes. Jako náhražku ducha si prý Řekové vytvořili filozofii, středověk náboženství a novověk vědu. „Filozofie, náboženství, věda, to není duch, není to status absolutus, nestojí nad věcmi a nad časem, nýbrž je to produkt historický, není to věrohodná formule bytí, nýbrž v úprku časů chvilkový experiment, improvizace, dočasná, nespolehlivá, labilní, nesolidní avantýra. Série evropských krizí (historie), rozvrat, chaos, války, masakry, násilí a nakonec krize celosvětového dopadu – to vše pramení z jediné příčiny, totiž že nemáme duchovní kastu, nemáme tudíž spolehlivého vůdce.“

Tak je člověk vydán na pospas všelijakým dobrodruhům, od prvních řeckých přírodních filozofů po rozličné originální a pronikavé individuality všech dob, kteří jakožto podněcovatelé pofidérního aktivního života, jenž k ničemu dobrému nevede, mají na svědomí tristní tvář dnešní Evropy...

Béla Hamvas měl s „historickým žitím“ své osobní zkušenosti. Znal fronty obou světových válek a za studené války zakusil na vlastní kůži, jaké to je, když knihovník a spisovatel ztratí zaměstnání i možnost publikovat a musí se živit jako nádeník, pomocný dělník na stavbě nebo skladník. Avšak právě tehdy se začal zároveň v roli Mistra postupně blížit svému oblíbenému Pýthagorovi, Hérakleitovi a dalším starověkým „strážcům tradice“. V době silencia se Hamvasovy práce rozšiřovaly potají a v kruzích jeho stoupenců se pomalu začal vytvářet hamvasovský kult. Mnoho mladých lidí se vzdělávalo z Hamvase, v lepším případě z jeho popudu. V kolujících rukopisech nacházeli zájemci informace, které by pro ně jinak byly nedostupné. Na druhé straně to ovšem znamenalo, že tyto informace získávali zprostředkovaně, že se jim otvíral svět – viděný brýlemi Bély Hamvase. Cokoli napsal, považovali mnozí za nezpochybnitelnou pravdu. Hamvas, zejména v osmdesátých letech minulého století, neznamenal pro své skalní stoupence pouze četbu, ale zároveň i přijetí tradicionalismu jako určité představy o světě a hodnotového systému. Být „hamvasistou“ se stalo v Maďarsku určitým druhem reakce na stagnaci charakterizující sklonek éry reálného socialismu. Hamvas přece poskytoval jak záplavu lexikálních vědomostí, tak ucelený kosmologický systém, který vnášel do světa řád a přehlednost a pro všechno měl vysvětlení. Aristokratický postoj „mimo tento svět“ navíc mnohé hamvasisty naplňoval pocitem příslušnosti k jakési duchovní elitě. Svádělo to k iluzi, že člověk chápe veškeré dění ve světě, a co případně nechápe, s tím ani nemá cenu ztrácet čas...

Taková duchovní elita má však i své povinnosti. Těžce vybojovanou duchovní dokonalost si nesmí nechávat pro sebe, nesmí se radovat ze spásy a svého vlastního osvobození, nýbrž se musí vrátit z ráje zpátky na svět a dát se se vším svým věděním k dispozici a k službám těm, kteří se dosud neosvobodili, upozorňuje Béla Hamvas. Celé lidstvo se osvobodí najednou, a dokud bude na světě jediný nevykoupený, do té doby ničí osvobození nelze uskutečnit. Znovudosažení základního stavu v duchu tradice označuje Hamvas výrazem renormalizace a vytváří renormalizační program, jehož součástí je i houževnatá a všestranná osvětová činnost. Sám ji pojímá tak, že píše i pro čtenáře, kteří mu možná nebudou a priori nakloněni a které by tón a rozsah jeho stěžejních spisů mohl odradit, přičemž se nikterak nestraní ironie, humoru ani satiry. Filozofii vína předkládá jako ilustraci teze, že „všechno je obsaženo v jednom“, a tak můžeme psát o vínu či o ženských vnadách, a přesto bude v pozadí prosvítat všudypřítomný Bůh, neřkuli logos, ovšem v přitažlivém, sympaticky konkrétním zbarvení propůjčeném mu prvoplánovým tématem. Průvodce po Onom světě je zase satirou „gulliverovského“ typu, kde mátožnost a neuspořádanost Onoho světa je zřejmou karikaturou základních rysů světa Tohoto, nahlíženého z perspektivy Hamvasova „autentického bytí“. Zvolená forma autorovi umožňuje, aby si po libosti utahoval jak ze společenských jevů a konvencí meziválečného Maďarska, tak obecněji z dobové filozofie, vědy, politiky a mnoha dalších, v Hamvasově díle důsledně znevažovaných projevů života odtrženého od „spásonosné“ tradice.