Spisovatel a filozof Béla Hamvas se narodil 23. března 1897 v Prešově (maďarsky Eperjes) do rodiny maďarského evangelického duchovního. O rok později se rodina přestěhovala do Bratislavy (tehdejšího Prešporku), kde získal otec místo učitele na Evangelickém lyceu. První světovou válku strávil Hamvas jako dobrovolník v řadách rakousko-uherské armády, v roce 1919 pak celá rodina přesídlila do Budapešti, když otec odmítl složit slib věrnosti Československé republice. Již od útlého věku jevil Hamvas zájem o filozofii, v letech 1919-1923 byl posluchačem oboru maďarština-němčina na Univerzitě Pétera Pázmánye, později pracoval jako novinář a přes dvacet let také jako knihovník v Knihovně hlavního města. Během této doby spolupracoval s více než dvěma desítkami časopisů (mj. Nyugat, Athenaeum) a překládal (např. Lao-c´, starořečtí filozofové, Henoch, Jakob Böhme). Do armády byl Hamvas několikrát povolán i během druhé světové války, v jejímž závěru přišel během obléhání Budapešti o svůj budínský byt s velkou sbírkou knih a se spoustou rukopisů.

Z válečných let pocházejí například Hamvasova díla Láthatatlan történet (Neviditelný příběh) a sbírka esejů Scientia Sacra I. Az őskori emberiség szellemi hagyománya (Scientia Sacra I. Duchovní tradice prehistorického lidstva).

Po válce působil krátce jako redaktor edice Egyetemi Nyomda kis tanulmányai (malé studie Univerzitní tiskárny), shromáždil materiál ke sbírce aforizmů nazvané Anthologia Humana: Ötezer év bölcsessége (Anthologia Humana: Moudrost pěti tisíciletí). V roce 1947 se Hamvas v souvislosti s publikováním díla Forradalom a művészetben: Absztrakció és szürrealizmus Magyarországon (Revoluce v umění: Abstrakce a surrealismus v Maďarsku) dostal do sporu s filozofem Györgyem Lukácsem a následně také na seznam osob, jež měly podle komunistického režimu podezřelou minulost nebo pro něj byly nepohodlné (tzv. seznam B), a byl nuceně penzionován. Následující tři roky strávil v městečku Szentendre poblíž Budapešti, kde se staral o zahradu svého švagra. Právě zde vzniklo jedno z jeho nejvýznamnějších děl, román Karnevál (Karneval) či práce Unicornis (Jednorožec), Silentium nebo Titkos jegyzőkönyv (Tajný protokol), vydané stejně jako ostatní jeho práce až v osmdesátých letech.

V období 1951-1964 pracoval Hamvas na různých místech země jako skladník, současně pokračoval v překládání a v práci na filozofické sbírce Az ősök nagy csarnoka (Velká dvorana předků). Do důchodu odešel v roce 1964 a několik málo zbývajících let věnoval práci na sbírce esejů Scientia Sacra II. A kereszténység (Scientia Sacra II. Křesťanství).

Béla Hamvas zemřel 7. listopadu 1968 v Budapešti.

Veřejná recepce Hamvasova díla mohla v Maďarsku znovu začít až počátkem osmdesátých let, v letech 1990-2005 pak bylo celkem v 21 svazcích vydáno spisovatelovo souborné dílo. Posmrtně byl autor za své dílo vyznamenán nejvyšším maďarským oceněním na poli kultury, Kossuthovou cenou (1990).

Hamvasovým nejoblíbenějším žánrem byla esej. Ve svém díle, jež má pozoruhodný tematický rozsah, Hamvas usiloval o hledání univerzality, která se nedefinuje jako protiklad jiných směrů, nýbrž stojí nad nimi. „Autenticita jakéhokoliv díla může být podle Hamvase dána pouze autentickým životem, jenž stojí v jeho pozadí a jehož základem je totožnost myšlenky, slova a činu. Žil svá díla a ze svého života učinil dílo a v tomto smyslu se v jeho tvorbě slévají v organický celek filosofie, náboženství, umění a život.“ (Antal Dúl) Řada Hamvasových děl se dočkala značné obliby veřejnosti, mimo jiné právě titul A bor filozófiája (Filozofie vína), jenž je zároveň první Hamvasovou prací, která se dostává v překladu do rukou také českým čtenářům.