Nakladatelství Malvern vydalo dílo maďarského filozofa, spisovatele a esejisty Bély Hamvase (1897-1968), který byl dosud českému čtenáři neznámý. Dva kratší texty – Filosofie vína a Průvodce po Onom světě nám ironicky shovívavým způsobem dávají nahlédnout do myšlenkového světa svérázného zastánce starověké vzdělanosti a pevného kosmologického řádu.

V době, kdy se Maďarsko i celá Evropa těžce vzpamatovávaly z hlubokého otřesu po druhé světové válce, napsal Hamvas jakousi modlitbu pro moderního člověka – ateistu, v níž se terapeutickým přístupem snaží pochopit zákonitosti jeho fungování a zároveň nabídnout systematickou a jasně strukturovanou léčbu. Základní holistickou metodou je pochopení filozofie vína, jeho duchovní esence, rituálu pití a průvodních aktivit. Text se skládá z úvodní pasáže a tří částí, které pojednávají o metafyzice vína, jeho přirozenosti a rituálu jeho pití, a uzavřen je závěrečnou modlitbou. Jednotlivé oddíly jsou strukturovány do krátkých kapitol. Základy Hamvasova filozofického přístupu jsou obsaženy v části první, která je též myšlenkově nejbohatší.

Jelikož ateista se rozzuří, jen co „mu padne zrak na slovo Bůh“ a knížku znechuceně odhodí, byl Hamvas dle vlastních slov nucen použít zástupné pojmenování „víno“. Přesto však reflektuje skutečnost, že ateisté nejsou zcela bez víry, dle Hamvase totiž bezbožný člověk neexistuje. Ateista se ve skrytu duše boha bojí, stejně tak jako vína a krásných žen, což plyne i ze tří základních dogmat „ateistické bigotnosti“ zvané materialismus: „není ducha, člověk je zvíře, smrt znamená zánik“. Ateista se domnívá, že pokud bůh neexistuje, není se ho třeba hrozit, opak je však pravdou, bojí se ho ještě víc a celý život se před ním schovává. „Ateista je domýšlivý člověk a ani být jiný nechce, netíhne ani k pokoře, ani k lásce, jinými slovy řečeno je tak bezmocný, že k nim ani tíhnout nedokáže. Setrvává ve svém strachu, jejž zapírá, chvěje se, ukrývá a lže, je čím dál víc nadutý. Z této beznadějné šlichty, v níž se spolu s popíráním vaří strach, lži, skrývání, domýšlivost a bigotnost, vznikl materialismus jako náboženská náhražka“. Strach a bezmoc jsou také základními motivačními faktory ateistova života. Jako by zde Hamvas nepromlouval jen ke svým současníkům, ale skutečně k „dětem našeho věku“, k člověku postmoderní doby. Existenciální strach, který v každodenním životě překonáváme rozličnými formami náhražek a důmyslnou snahou alespoň naoko se pojistit před zánikem a nicotou, se ve větší či menší míře týká každého z nás. Bez pevného řádu světa však jakákoli materiální či rádoby duchovní pojistka přijde vniveč.

Hamvas rozlišuje dva základní přístupy k životu – přímý a abstraktní. Abstraktní člověk „žije pouze očima a ušima, nežije však ústy“, nedůvěřuje sám sobě a vytváří si všelijaké „chiméry“ – „bezbarvé nic bez chuti a zápachu, bez tvaru a hlasu“, z kterého pak dělá „vědu, morálku, zákon a stát.“ Jsou dva hlavní typy abstraktního člověka – „scientista“ a „puritán“, scientista nezná lásku, ale jen pohlavní pud, jeho základní životní činností je konzumace všeho možného a neustále se kontroluje, „nepije víno, nýbrž alkohol, každý týden se váží, a bolí-li jej hlava, pak bere osmery prášky. Pokud jej sužuje průjem z moštu, spěchá hned k lékaři.“ „Puritán je naopak agresivní člověk. Sílu k útoku mu dává myšlenka, že našel jediný správný způsob života. Puritánem může být kdokoliv bez ohledu na to, zda je materialista či idealista, buddhista či talmudista, neboť puritánství není světový názor, ale povaha.“ Puritán si místo Boha našel principy. Ve skutečnosti by ale nejraději zničil záblesk jakéhokoli projevu nefalšované, organické síly života a lidskosti.

Hamvas však není pesimista, věří, že i puritána by mohl zachránit všemocný lék: víno. Každý „srdeční invalida“ totiž již v sobě od narození nese schopnost uzdravení. V tomto ohledu si Hamvas nezadá s prestižními západními terapeuty, kteří věří, že schopnost uzdravení a lásky k sobě je dána do vínku každému z nás, je třeba k ní jen uvolnit cestu. „Všichni se rodí s celou duší, která svou zdravou celistvost nikdy neztrácí. Z duchovní bídy se mohou všichni uzdravit. A není k tomu třeba ani zázraku.“ Uzdravit se může nejen člověk, ale i celá společnost. Víno souvisí se Saturnem – planetou zlatého věku, éry, „v níž každá věc a každá živoucí bytost zaujímala své místo, a žila proto v nerušené radosti“. Zlatý věk však není historická epocha, nýbrž stav, a proto je přítomen v každé době. Víno člověka dokáže pozvednout ze zmatků světa, aby jej znovu uvedlo v řád zlatého věku.

Ve druhé části Hamvas čtenáře seznamuje s přirozeností vína, druhy hroznů, odrůdami atd., ve třetí se věnuje samotnému rituálu pití, poměru práce a vína, vína a koupele, vína a spánku, vína a lásky. Nabádá čtenáře k opojení a bezprostřednímu vztahu k životu, k tomu, aby si dokázal plně vychutnat kouzlo okamžiku, chuť vína i krásu ženského těla. Víno je totiž tekutou podobou lásky a žena jejím „živým zážitkem“. Láska je kořením všeho opojení a dýchá na nás nejen z druhého člověka, ale též z jevů a předmětů kolem nás, z košatého stromu, z jezera, ze západu slunce i z dobrého pokrmu, „ třpytí se v barvách, zpívá, voní a žije a dá se jíst i pít.“ Aby se ateista naučil tuto živoucí energii proudící ve světě kolem vnímat, prožívat a torzo svého srdce opět vzkřísil k životu, má pro něho Hamvas jednoduchou radu: „Pij – ostatní už zařídí víno.“

Druhý, kratší text Průvodce po Onom světě je vtipnou satirou, v níž Hamvas popisuje, jak to chodí na Onom světě. Ráj přirovnává k luxusnímu pozemskému letovisku, do něhož je možno se dostat jen v případě řádného vyplnění předtištěného blanketu a v němž se lidé živí ztuchlou, žluklou manou, Očistec zase připodobňuje k nemocnici či sanatoriu, v němž vládne kult chorobomyslnosti a tvrdá ruka ošetřovatelek trpících hygienickou hysterií. Ráj, Očistec a Peklo však ve skutečnosti tvoří jen nepatrný zlomek Onoho světa, který je mnohem více diferenciovaný. Po vzoru dobových průvodců Hamvas nastiňuje humorný obraz tohoto podivného světa, seznamuje nás s chováním tamější společnosti, rozdělené na kasty, informuje nás o tom, jaká se na Onom světě používá měna, jakým se tam mluví jazykem, jak to chodí v lázních atd. S patřičnou dávkou ironie tak zesměšňuje různé společenské jevy v meziválečném Maďarsku i celou moderní civilizaci.

Oba texty jsou příjemnou, oddechovou četbou, nabitou poezií i reflexí. Filosofie vína probouzí ve čtenáři neodolatelnou chuť na různé odrůdy vína a života a bez jedné či více sklenek ji zřejmě bude číst jen abstinent puritán, u Průvodce se ale pravděpodobně zasměje i on.