A tak Sai čekala za branou, zatímco se k nim kuchař blížil na svých křivých nohách, kýval lucernou a pískal na píšťalku, aby zaplašil šakaly, párek kober a místního zloděje Gobba, který střídavě okrádal všechny obyvatele Kalimpongu a měl bratra u policie, jenž nad ním držel ochrannou ruku.

„Přijelas z Anglie?“ zeptal se Sai, když odemykal těžký zámek na tlustém řetězu chránícím bránu, ačkoliv kdokoliv mohl přelézt vedle přes násep nebo se vyšplhat zezadu roklí.

Sai zavrtěla hlavou.

„Z Ameriky? Tam nemají problémy s vodou ani s elektřinou,“ prohlásil se zbožnou úctou, jež dodala jeho slovům na důrazu, že byla tvrdá a stálá jako měna rozvinutého světa.

„Ne,“ řekla.

„Ne? Vážně?“ Byl zjevně zklamaný. „Z ciziny.“ Teď již bez otazníku, pouhé konstatování zásadního, nepopiratelného faktu. Přikývl, jako by to neřekl on, ale ona.

„Ne. Z Dehradunu.“

„Z Dehradunu! Kamál hae, to je nadělení!“ pronesl zdrceně kuchař. „Obrátili jsme všechno vzhůru nohama, mysleli jsme, že cestuješ z velké dálky. A tys zatím byla celou dobu v Dehradunu. Proč jsi nepřijela dřív?“

Sai neodpověděla a kuchař si povzdychl. „A kde máš rodiče?“

„Zemřeli.“

„Zemřeli!“ Upustil lucernu a plamínek zhasl. „Báp re! Mně se nikdy nic neřekne. Co s tebou ty chudinko bude?“ řekl s lítostí a bezmocí v hlase. „Kde zemřeli?“ Namísto lucerny zalévalo vše tajemné světlo měsíce.

„V Rusku.“

„V Rusku! Ale tam přece není žádná práce.“ Teď to znělo zas jako devalvovaná měna, usmolené peníze třetího světa. „Co tam dělali?“

„Otec byl astronaut.“

„Astronaut. To jsem v životě neslyšel…“ Podezíravě se na ni podíval. S tou dívkou není něco v pořádku, to poznal hned, ale když už tu je. „Tak tu bude muset zůstat,“ uvažoval kuchař. „Kam jinam by šla… je to tak smutné… co se dá dělat…“ Děti si často vymýšlí, nebo se jim něco namluví, aby se zamlčela krutá pravda.

Kuchař a taxikář se lopotili s těžkým lodním kufrem po příjezdové cestě, která byla tak zarostlá, že se po ní nedalo projet autem; jen prostředkem byla vyšlapaná úzká cestička.

Kuchař se ohlédl: „Jak zemřeli?“

Někde nad hlavou jim proletěl vyplašený pták, mával obrovskými křídly a vydával přitom zvuky, jako když se roztáčí vrtule.

 

Jednoho poklidného moskevského odpoledne přecházeli manželé Mistryovi náměstí k budově Společnosti pro meziplanetární lety, kde bydlel Saiin otec od té doby, co byl v indickém vojenském letectvu vybrán coby možný kandidát pro program Interkosmos. Bylo to v poslední fázi milostného vztahu mezi Indií a SSSR, pach usychajícího pugétu visel stále ještě ve vzduchu, pronikal i do diskusí mezi vědci, které se často rozpouštěly v slzách nostalgie po rudých růžích z prvních let námluv mezi oběma státy.

Mistryovi vyrostli v oněch opojných dnech, kdy vzájemné sympatie stvrzoval prodej zbraní, sportovní soutěže, hostující taneční skupiny a obrázkové knížky seznamující celou jednu generaci indických dětí s Babou Jagou, která žila v domku na muřích nohách v temnotě prehistorického ruského lesa, s princem Ivanem a princeznou Ivankou a překážkami, jež museli překonat, než spolu mohli navěky šťastně žít v zámku s cibulovitými věžičkami.

Seznámili se ve veřejném parku v Dillí. Nynější paní Mistryová byla tehdy vysokoškolačkou, bydlela na dívčí koleji a chodila studovat a sušit si vlasy do klidu a stínu pod zederachem, kam dozorkyně dovolila dívkám vycházet. Jednoho dne běžel kolem při tréninku pan Mistry, už tehdy pilot vojenského letectva, vysoký a svalnatý, s pečlivě přistřiženým knírkem. Běžci se tato neobyčejně hezká studentka s napůl drzým a napůl líbezným výrazem tak zalíbila, že zůstal stát a zíral. Spřátelili se na tom kusu trávníku, kde se krávy zapřažené do obrovských sekaček trávy pomalu ploužily sem a tam před rozpadávající se mogulskou hrobkou. Neuplynul ani rok a hluboko v chladném nitru hrobky pod nepřímým nazlátlým světlem, tlumeným vyřezávanými výplněmi, které zalévalo jeden ztichlý výklenek za druhým a tvořilo na zemi krajky střídavě s květinovým a hvězdicovým vzorem, se pan Mistry studentky zeptal, nechtěla-li by se stát jeho ženou. Dlouho se nerozmýšlela. Její poměr s panem Mistrym jí pomáhal uniknout od smutného dětství i nudy života svobodné dívky. V určitém okamžiku chce být každý dospělý. Řekla ano. Pilot a studentka, zoroastrovec a hinduistka se vynořili z hrobky mogulského prince vědomi si toho, že jejich velkou sekulární láskou nebude kromě nich nikdo nadšený. Přesto považovali za štěstí, že se našli; oba byli stejně sami a stejně nenaplnění, jejich odlišnost je fascinovala, jak to bývá mezi cizinci; díky vzdělání byli oba orientováni na Západ, takže spolu docela ladili, nejen, když se brnkalo na kytaru. Cítili se svobodní a odvážní, těšilo je, že jsou součástí moderního národa v moderním světě.

 

Již v roce 1955 Chruščov navštívil Kašmír a prohlásil ho jednou provždy za nedílnou součást Indie, o pár let později uvedl v Dillí Balšoj Těatr Labutí jezero před obecenstvem, které se pro tu příležitost nastrojilo do sárí z nejjemnějšího hedvábí a navěsilo na sebe ty nejluxusnější šperky.

Byla to samozřejmě i doba prvních letů do vesmíru. Ve Sputniku II. byl k nebi vyslán pes jménem Lajka. V roce 1961 podstoupil stejnou cestu šimpanz jménem Ham. A po něm, ve stejném roce, Jurij Gagarin. Během dalších let vylétli vzhůru kromě Američanů a Sovětů, psů a šimpanzů, i Vietnamec, Mongol, Kubánec, jedna žena a jeden černoch. Satelity a kosmické lodi kroužily kolem Země a Měsíce; sondy přistály na Marsu, byly vystřeleny k Venuši a oblétly Saturn. Právě tehdy dorazil do Indie tým sovětských leteckých expertů pověřených vládou pátrat po vhodných kandidátech letů do vesmíru. Při návštěvě základny vojenského letectva v hlavním městě upoutal jejich pozornost letec Mistry nejen svými schopnostmi, ale i nezměrným odhodláním, které mu čišelo z očí.

Odjel i s manželkou do Moskvy, kde se přidal k několika dalším kandidátům, a šestiletá Sai byla svěřena do péče stejného kláštera, ve kterém kdysi vyrůstala její matka.

Konkurence byla tvrdá. A právě když se pan Mistry své ženě svěřil s pocitem, že ze všech kandidátů to bude právě on, kdo se stane prvním Indem, který se oprostí od zemské tíže, rozhodl osud jinak; místo toho, aby proletěl stratosférou ještě v tomto životě a ve svém těle a aby pohlédl na svět tak, jak na něj asi shlížejí bohové, byl odeslán na věčnost jinak, než si to představoval. Jeho i manželku rozdrtila kola místního autobusu naloženého třiceti nezdolnými venkovskými ženami, které už byly dva dny na cestě, aby směnily nebo prodaly své zboží na trhu.

Tak ti dva zahynuli pod koly autobusu v cizí zemi a mezi bednami panenek matrjošek. Jestli jejich poslední myšlenky patřily dceři ve sv. Augustýnu, to už se nikdo nedozví.

 

Moskva nebyla součástí učebních osnov kláštera. Sai v duchu viděla pochmurnou, masivní architekturu, těžkopádnou, bytelnou, s buldočím výrazem, v odstínech sovětské šedi, pod šedí sovětského nebe, šedivé sovětské občany konzumující šedivou sovětskou stravu. Maskulinní město bez ozdob či zženstilosti, bez cimbuří či odvážných úhlů. A před tímto pozadím si představila pomalu se rozlévající rudou skvrnu.

„Je mi to moc líto, Sai,“ řekla sestra Karolína, „moc lituji to­ho, co se stalo. Musíš být statečná.“

„Jsem sirotek,“ řekla si potichu Sai, když se zotavovala na ošetřovně. „Moji rodiče jsou mrtví. Jsem sirotek.“

Život v klášteře nenáviděla, ale jiný neznala.

„Drahá Sai,“ psala jí matka, „blíží se další zima a zase jsme vytáhli tlusté svetry. Hráli jsme bridž se Šarmovými a tvůj tatínek mi jako obvykle koukal do karet. Pochutnáváme si na herincích, ty pikantní rybičky budeš muset také jednou ochutnat.“

Při hodinách, kdy měly za dozoru psát dopisy, jim odpovídala:

„Drahá maminko a tatínku, jak se máte? Já se mám dobře. U nás jsou velká horka. Včera jsme měli zkoušku z dějepisu a Arlene Macedová ode mě jako obvykle opisovala.“

Dopisy pro ni byly totéž jako domácí úkoly. Rodiče neviděla dva roky a hmatatelná vzpomínka na ně dávno vybledla. Pokoušela se plakat, ale nedařilo se jí to.

 

Ve sborovně, pod Kristem v dhótí připíchnutým na dvou nalakovaných dřívkách, se jeptišky znepokojeně radily. Příští měsíc nepřijde do klášterní kasy od Mistrových žádná platba, žádný povinný dar na fond oprav ani poplatek za autobus či příspěvek na slavnostní a sváteční dny.

„Chudinka,“ pokyvovaly jeptišky hlavou, protože věděly, že Sai je zvláštní případ, „ale co jiného nám zbývá?“ Ty starší si pamatovaly její matku a že soudce platil za její pobyt, ale nikdy ji nenavštívil. Celý příběh už nikdo nikdy nedá dohromady, protože část se ho ztratila a na část se záměrně zapomnělo. O otci Sai bylo známo jen to, že byl vychován v dobročinném zoroastrovském sirotčinci a že mu štědrý mecenáš umožnil jít ze školy na vysokou a nakonec ho dostal do vojenského letectva. Když s ním matka Sai utekla, její rodina v Gudžarátu se cítila zneuctěna a zřekla se jí.

V zemi s nadbytkem příbuzných trpěla Sai jejich nedostatkem.

V jejím přijímacím formuláři do kláštera byl v rubrice „V případě nutnosti kontaktujte“ jediný zápis: jméno dědečka, tedy téhož člověka, který platíval školné za její matku:

 

Jméno: Soudce Džémúbháí Patel
Rodinný vztah: dědeček z matčiny strany
Zaměstnání: vrchní soudce (na odpoč.)
Náboženské vyznání: Hinduista
Kasta: Patidar

 

Tento dědeček, kterého Sai nikdy neviděla, se v roce 1957 seznámil se Skotem, který si dal postavit Čo Oju.

„Stojí na velmi opuštěném místě,“ upozornil soudce Skot, než odcestoval zpět do Aberdeenu, „ale dá se tam pěstovat chinin, bourec morušový, kardamon a orchideje.“ O zemědělské využití pozemku se soudce nezajímal, ale navzdory všemu dal na jeho slovo – to známé slovo džentlmena – a jel se tam podívat. Vyjel nahoru na koni, otevřel dveře do toho sporého prostoru, který svým osvětlením, jehož kvalita se měnila podle slunečního světla venku, připomínal klášter. Zdálo se mu, že spíše než do domu vstoupil do pocitu. Podlaha byla z tmavých, téměř černých širokých prken, strop připomínal hrudní koš velryby a trámy dosud nesly stopy po sekeře. Krb postavený ze stříbřitého říčního kamene se třpytil jako písek. Do oken se dralo svými spirálovitými výhonky obsypanými spórami a ochlupenými bronzovým chmýřím přerostlé kapradí. Uvědomil si, že zde by mohl pochopit hloubku, šířku, výšku i další těžko postižitelné dimenze. Venku s pištěním poletovali ohnivě zbarvení ptáci, Himálaj se v terasách zvedal až k lesklým vrcholkům, jež dávaly člověku pocítit, že je hrozně malinký a že by se měl všeho vzdát, ode všeho se oprostit. Zde mohl soudce žít, v této skořápce, v této sluji, a užívat si to­ho, že je cizinec ve vlastní zemi, aniž by se musel učit nové řeči.

K soudu se již nikdy nevrátil.

Sai dala sbohem podivnostem kláštera, malovaným andělům v přeslazených pastelových barvách a zkrvavenému Kristu, kteří se k sobě vzájemně nehodili. Dala sbohem uniformě, která křehkou dívenku tolik tížila, blejzru mužského střihu s vycpanými rameny i kravatě, černým botám připomínajícím kravská kopyta. Sbohem kamarádce, Arleně Macedové, jež byla jediná také nekonvenčního původu. Arlene tvrdila, že jejím otcem je portugalský námořník, který přijel a zase odjel. Ne za moře šeptaly si ostatní dívky, ale za čínskou kadeřnicí v hotelu Claridge v Dillí. Sbohem čtyřem rokům, během nichž se naučila snášet tíhu ponížení, klamat ze strachu před odhalením detektivy v černých hábitech a třást se před diktaturou předpisů, které každodenní drobné přestupky a omyly trestaly s přísností odpovídající zločinům prvního stupně. Sbohem trestům jako:

a.
stát v koši na odpadky v oslovské čepici

b.
stát venku na jedné noze a se vzpaženýma rukama, což mělo za následek úžeh

c.
vyznávat se z hříchů před ranním shromážděním

d.
být bita rákoskou do ruda až modrofialova

 

„Že se nestydíš!“ zařvala na ni sestra Karolína, když Sai ­jednou neměla domácí úkol, a seřezala ji, až měla zadek jako pavián; před tím nevěděla, co je to stydět se, ale rychle se tomu naučila.

Klášterní řád sice úzkostlivě dbal na zachovávání čistoty, ale zároveň se překonával v líčení hříšných svodů. Sai zjistila, že zkoumat moc touhy a viny a nechat se dráždit výsledky s sebou nese příjemné vzrušení. To vše se skrývalo pod povrchem; navrch byla absolutní víra, že dort je lepší než laddú, příborylepší než prsty, upíjet Kristovu krev a polykat oplatky jeho těla je civilizovanější než věšet girlandy z měsíčků lékařských kolem falického symbolu. Že je angličtina lepší než hindština.

 

Jestli Sai kdy učili něčemu smysluplnému, ztratilo se to při srovnávání hodnot, a jedině to jí utkvělo v paměti. Scottův „Lochinvar“ versus Thákur, ekonomika versus morálka, skotský tanec v tartanových kiltech versus paňdžábský dožínkový tanec v dhótí, národní hymna v bengálštině versus nesrozumitelné latinské motto na emblémech vyšitých na kapsičkách sak a na oblouku nad vchodem: Pisci tisci episculum basculum. Nebo něco podobného.

 

Naposledy prošla pod tím nápisem doprovázena hostující jeptiškou, která studovala klášterní financování a která teď měla namířeno do Dárdžilingu. Z okna vlaku, mezi Dehradunem a Dil­lí, mezi Dillí a Siliguri, sledovaly spolu vesnické dění, Indie byla stejná jako před sto lety. Kolem kráčely s otýpkami dřeva na hlavě ženy, tak chudé, že neměly pod sárí blůzu. „Tvé jméno je hanba,“ pronesla jeptiška v dobré náladě. Pak ji však dobrá nálada přešla. Bylo brzy ráno a koleje lemovala řada holých zadků. Z bezprostřední blízkosti mohly sledovat desítky lidí, jak kálí na násep a omývají si řitě vodou z plechovky. „Sprosťáci,“ prohlásila, „chudoba neomlouvá, ani náhodou, to mi neříkej. Proč to musí dělat zrovna tady?“

„Kvůli spádu,“ odpověděl jí seriózně vyhlížející obrýlený student na sedadle vedle ní, „zem se tu svažuje ke kolejím, proto je to vhodné místo.“ Jeptiška mu neodpověděla. Kálejícím byli lidé ve vlaku ukradení – jako by ani nepatřili do stejného živočišného druhu – to, že nějací pasažéři vidí jejich tlačící zadky, jim vadilo stejně málo, jako kdyby na ně koukali vrabčáci.

Vlak je unášel dál.

 

Sai byla zamlklá… pod dojmem, že jede vstříc svému osudu, v předtuše Čo Oju.

„Ničeho se neboj, holčičko,“ řekla jeptiška.

Sai dále mlčela a jeptišku to naštvalo.

Přesedly do taxíku, který skřípěl a kymácel se pod nárazy větru a deště a vezl je narezlou zelenou krajinou kolem čajových stánků na kůlech, kolem kulatých rákosových nůší s kuřaty na prodej, přístřešků, v nichž se právě připravovaly sošky bohyň na slavnost Durga Púdža. Míjely rýžová políčka a sklady, které byly sice na spadnutí, ale pořád nesly jména známých čajových společností: Rungli Rungliot, Ghoom, Goenkas.

„Tak už se přestaň litovat! Myslíš, že má Bůh čas na sebelítost? Při tom, jak je zaměstnaný?“

Vpravo se mezi břehy z bílého písku náhle objevila řeka Teesta. Oknem dovnitř vtrhla krajina a slunce. Světlo bylo umocněné zrcadlením v řece; násobilo se a nabývalo na nových úhlech a barvách. Sai si uvědomila, jak obrovský je prostor, do kterého vstupuje.

Rozloučily se na břehu divoce tekoucí vody, v pozdní záři zapadajícího slunce, které k nim dopadalo škvírami v korunách. Na východ ležel Kalimpong, který měl co dělat, aby se udržel v sedle mezi vrchy Deolo a Ringkingpong, na západ Dárdžiling, klouzající dolů ze singalilskýchstrání. Jeptiška chtěla dát Sai poslední rady, ale její hlas zanikl v hukotu. Tak ji na rozloučenou jen štípla do tváře. V džípu sester řádu Svatého Josefa z Cluny se vydala do výšek nad 1 800 m, do kraje čajových plantáží a do města, černého a ulepeného, ve kterém jako houby po dešti vyrašily desítky klášterů.

 

Po západu slunce se okamžitě setmělo. Vůz ve strmém svahu mířil předkem k nebi a šplhal se vzhůru ostrými zatáčkami – sebemenší nepozornost a zřítili by se. Jak stoupali stále výše, smrt šeptala Sai do ucha, život jí tepal v zápěstích, srdce jí bilo až v kalhotách. V Kalimpongunebyla ani jedna pouliční svítilna a lampy v domech byly tak ztlumené, že když jste míjeli nějaké okno, sotva jste jejich světlo zahlédli; náhle se objevilo a okamžitě zas zmizelo. Lidé kráčející tmou neměli baterky ani lucerny, vynořovali se nečekaně ve světle reflektorů a uskakovali projíždějícímu vozu z cesty. Řidič odbočil z vyasfaltované silnice na prašnou cestu a konečně zastavil uprostřed hlubokého lesa před branou zavěšenou na kamenných sloupech. Motor ztichl a světla zhasla. Bylo slyšet jen šumění lesa.