Vítězství mladé indické autorky Kiran Desai v britské Bookerově ceně za rok 2006 by se laikovi mohlo zdát jako něco mimořádného; vyhrála autorka z jiné země než Británie, navíc autorka knihy, která pojednává o životě v odlišné kultuře a na jiném kontinentě, což může britskému čtenáři připadat poměrně vzdálené. Podíváme-li se však na žebříčky prodejnosti britských (ale klidně i amerických) knihkupectví a prozkoumáme-li podrobně seznamy vítězů podobných literárních cen a nominace na ně, zjistíme, že obliba anglicky píšících autorů pocházejících z bývalých britských kolonií trvale stoupá a že vítězství Desai není vůbec nic mimořádného. V. S. Naipaul, jeden z otců postkoloniální literatury, vyhrál již v roce 1971; od té doby se mezi oceněnými objevila nejen známá jména typu Salmana Rushdieho či Arundhatí Royové, ale i mnohá další, českému čtenáři ne až tak známá. Nebylo by těžké hodit všechny tyto prozaiky do jednoho pytle s nálepkou indičtí autoři, kteří píší anglicky. Do jisté míry by to i fungovalo. Mají však kromě jazyka a země původu společného ještě něco? Naipaul se narodil na Trinidadu, Kiran Desai přesídlila do USA podobně jako Salman Rushdie, Arundhatí Royová jako jediná z nich žije v Indii. Co tyto autory spojuje, jak je možné, že navzdory tomu, že pocházejí z různých etnik hovořících různými jazyky, píší anglicky a jejich díla se běžně zařazují do anglického literárního kánonu?

Něco z historie
Abychom lépe porozuměli složitému postavení indické, anglicky psané literatury a vlastně i literatury postkoloniální, je nutné vrátit se hluboko do 19. století.
Britské impérium se zaměřilo na Indii jako na vítaný zdroj surovin a dalších komodit již v 17. století; po bitvě u Plassey (Palásí) pak politický vliv Británie na indickém subkontinentu ještě vzrostl. Rozhodující slovo měla Východoindická společnost, jejímž primárním zájmem byl samozřejmě obchod. Tento přístup se však měl brzy vymstít. Slabé vedení přímo volalo po odporu, a tak se nelze divit, že došlo k několika povstáním, z nichž to největší, Indian Mutiny (Velké povstání) v roce 1857 si následně vyžádalo celou řadu zásadních změn v britské koloniální politice, především ve spojitosti s Indií. Kromě reformy vlády, při níž Indie přešla přímo pod vládu Britské koruny a stala se další z kolonií, se koloniální důstojníci zaměřili i na další reformu – zevnitř. Již od roku 1813 probíhaly první pokusy o vzdělávání místních lidí, avšak díky tomu, že nebyly systematické, byly jejich výsledky mizivé. Úkolem proměnit tvář země jednou provždy byl pověřen lord Thomas Babington Macaulay, vynikající vykonavatel rozkazů, zapálený orientalista a člověk v jádru přesvědčený o kulturní nadřazenosti Evropy. Ve svém nechvalně proslulém projevu „Minute on Indian Education“ (Nóta o indickém vzdělávání), který se stal základním textem transformace Indie v biling­vní zemi, odsoudil šmahem dosavadní indickou a vlastně i celou východní vzdělanost a angličtinu vyzdvihl jakožto jazyk nadřazený všem místním jazykům.

Jedním z prvních kroků bylo zavření většiny škol, které vyučovaly v místních jazycích, a zavedení povinné výuky anglického jazyka a literatury. Jeho cílem bylo vytvořit zcela novou společenskou třídu, jakési prostředníky, kteří by se stali výborným nástrojem v rukou britských úředníků pro styk s místním a většinou negramotným obyvatelstvem. Macaulay doslova řekl: „Musíme se pokusit o maximum, abychom vytvořili třídu lidí, Indy původem a barvou pleti, ale Angličany chováním a způsoby, názory, morálkou a inteligencí. Na nich pak bude, aby očistili místní jazyky od veškerého balastu a obohatili je o západní vzdělanost, která poté bude šířena dál mezi nejširší vrstvy obyvatelstva.“

Jedním z klíčových aspektů jeho reformy byl důraz kladený na literaturu. Jak již bylo naznačeno, nic z místních děl nebylo hodno jeho pozornosti. Macaulay byl nekompromisní: „Nikdy jsem nenarazil na jediného (míněno orientalistu), který by si nebyl vědom toho, že jediná polička dobré evropské literatury má větší cenu než všechna literární díla celé Indii a Arábie.“

Spojíme-li jeho záměr vytvořit bilingvní Indii spolu s cílem ustanovit anglickou, popř. evropskou literaturu jako vzor dokonalosti, dostaneme následující produkt: mladý Ind, který po pilných studiích na univerzitě bude umět psát květnatou a vznešenou angličtinou a bude schopen číst, užívat si a kriticky hodnotit kohokoliv ze spisovatelů Chaucerem počínaje a Robertem Browningem a Carlylem konče.

Novinka zvaná román
Bylo by chybou domnívat se pod vlivem literární módy posledních let, že anglicky psaný indický román je něčím novým, že dejme tomu do druhé poloviny 50. let 20. století šlo o cosi výjimečného. Je logické, že vlivem imigrace hlavně do Británie se povědomí o tomto typu literatury značně rozšířilo. Je to dáno tím, že se autoři především druhé generace přistěhovalců trefili do doby, která přála diskusím o identitě a kulturní diverzitě. Indický, anglicky psaný román má však mnohem hlubší kořeny sahající daleko do poloviny 19. století, tedy do období Macaulay­ho reforem. První autoři splňovali přesně Macaulayova kritéria, byli to buď bílí usedlíci – tedy koloniální úředníci, nebo vojáci, kteří podávali čtenářům obrázek o Indii přesně v duchu zakořeněných a značně zkreslených stereotypů, případně první odchovanci Macaulayho reformy, tedy příslušníci nejvyšších indických vrstev, vychovaní a vzdělaní v angličtině. Je jasné, že první anglicky psaná díla byla pod silnou cenzurou vyšších míst, která určovala, co je vhodné a co nežádoucí.

Reakce anglických čtenářů nebyly zrovna vstřícné. Zaprvé už od počátku nevěřili tomu, že by byli místní autoři vůbec schopni sepsat cokoliv kvalitního, natož pak v angličtině, zadruhé se literární móda v Británii značně lišila od toho, čemu se tito autoři věnovali – čtenáři chtěli cestopisy, romantické romány plné dobrodružství a exotiky. Indičtí autoři místo toho popisovali každodenní realitu, která však byla pro tyto čtenáře příliš exotická, nepochopitelná nebo zase příliš poevropštělá, tedy až moc důvěrně známá. Nelze se pak divit tomu, že třeba povídky a romány slavného nositele Nobelovy ceny Rabíndranátha Thákura zcela propadly na rozdíl od jeho vlastních anglických překladů duchovní lyriky. Průlom přinesla až díla, ve kterých indičtí autoři užili i anglické nebo americké hrdiny a v nichž popisovali např. střet kultur, nebo ještě oblíbenější romány o cestách nezkušených indických hrdinů do samého středu impéria. Původně spisovatele k tomuto kroku vedla snaha zatraktivnit knihy pro západní čtenáře, překvapivě to však zapůsobilo i na indické vyšší vrstvy, které si je oblíbily. Do určité míry se dá říci, že obliba tohoto žánru trvá až dodnes – viz například Bůh maličkostí, č. 2001, Arundhatí Royové nebo Ghoshův román The Shadow Lines (Hranice stínu) apod.

Dalším dědictvím kolonialismu je nezvyklá obliba klasické britské literatury mezi obyvateli indického subkontinentu. Miliony místních lidí dodnes s vášní hltají díla Jane Austenové, Charlese Dickense či básnické sbírky viktoriánských autorů, která v domovské Británii čtou studenti jen z donucení. Jako by se v literárním vkusu zastavil čas. I Džémúbháí si v Dědictví ztráty pro přednes na anglické univerzitě vybere báseň Waltera Scotta, Lola a Noni si v knihovně půjčují zašlé viktoriánské svazky a Sai se dojímá nad knihou Austenové. Že by nakonec Macaulay opravdu uspěl?

Literatura má však rovněž nesmírnou moc: formuje představy čtenářů o zemi, kterou popisuje, v tomto případě spíše deformuje. Většina Indů díky literatuře 19. století žije v klamné iluzi o zemi zelených pastvin, malebných panských sídel a důstojných obyvatel a Británii si idealizuje. O to větší bývá pak jejich šok, když do Británie přijedou a zjistí, že má stejné problémy jako jakákoliv jiná země. Přesně taková je i Džémúova osobní zkušenost s Anglií:

„Žasl i nad tím, co ho na místě uvítalo. Ta Anglie, ve které hledal pokoj k podnájmu, se skládala z maličkých šedivých domků v šedivých uličkách přilepených k sobě a k zemi jako k mu­cholapce. Překvapilo ho to, protože očekával okázalost, vůbec ho nenapadlo, že i tady mohou být lidé chudí a vést přízemní život.“

Proč vlastně angličtina?
To, že britské impérium nepřálo zrovna místní kultuře, natož literatuře, je logické. Angličtina a anglická literatura byly prezentovány jako vzor dokonalosti a obyvatelé (především ti movitější a hlavně gramotní) byli již od útlého dětství zpracováváni důmyslným vzdělávacím systémem. Může se zdát nepochopitelné, že i dnes, šedesát let od vyhlášení nezávislosti Indie v roce 1947, tyto praktiky stále ještě přetrvávají. Mnozí současní autoři záměrně dávají přednost angličtině jako literárnímu jazyku, čímž si vysloužili kritiku ze strany domácích nacionalistů. Jaké jsou důvody, že se autoři staví na stranu bývalých kolonizátorů a šíří dál jeho kulturní produkt, román, který sice v Indii zapustil hluboké kořeny, ale rozhodně není žánrem původním?

Prvním důvodem je skutečnost, že ať se to někomu líbí nebo ne, angličtina je dnes spolu s hindštinou jedním ze dvou úředních jazyků. Angličtina v Indii, kde se kromě těchto dvou jazyků mluví ještě dalšími jedenadvaceti (a to nepočítáme-li 1652 zaznamenaných dialektů), slouží jako bezpříznakový, obsahově neutrální jazyk – lingua franca, kterým se dá krásně popsat životní realita hindského nebo urdského hrdiny, aniž by nějak utrpěla národnostní hrdost jednoho nebo druhého. Navíc je to jazyk, který dokáže spojit autory nejen různých jazykových, ale i zeměpisných oblastí (viz výše Naipaul, Rushdie, Royová a mnozí další). S tím souvisí také ekonomická stránka věci, psát pro jedno nebo druhé etnikum vždy znamená připravit se o možnost oslovit širší čtenářstvo, nehledě na nemožnost prodat knihu do zahraničí.

Krom toho, jak tvrdí mnozí autoři včetně samotného Rushdieho, nejsou místní jazyky dost flexibilní na to, aby dokázaly zachytit složitou realitu současné Indie a jejích obyvatel. Tyto jazyky jsou mnohem formálnější, chybí jim mnohé jazykové pro­středky, třeba k vyjádření intimních prožitků. Proto bylo a je jednodušší použít angličtinu, která takovými prostředky disponuje, a ušetřit si tím pádem práci. Takový postup však skýtal i mnohá nebezpečí. Při přijetí západního modelu literatury bylo nutné změnit se i po duševní stránce. Jak říká indický teoretik C. Chaudhuri: „Nebylo možné psát anglicky bez takové změny, nešlo pouze přidat do jazyka trochu té máty a kmínu a zapomenout třeba na změnu postoje k ženám a manželům, samozřejmě s povýšením manželek a degradováním manželů.“ Díky tomu angličtina a an­glická literatura nejen vstoupila do životů obyvatel, ale také ho navždy proměnila.

Britský, nebo indický román
Po osvětlení některých historických souvislostí a kulturních dopadů britského kolonialismu v Indii je možno vrátit se k prvotní otázce nastolené ve spojitosti s Kiran Desai, ale také mnohými jejími literárními kolegy. Jak již bylo vysvětleno výše, díky značné různorodosti autorů selhává označení indičtí autoři, případně anglicky psaný román. Kam tedy zařadit díla anglicky píšících autorů pocházejících jednak přímo z indického subkontinentu, ale také díky diaspoře z nejrůznějších konců světa?

V poválečné éře, během níž došlo k rozpadu impéria a postupnému vyhlášení nezávislosti v jednotlivých zemích, se vžilo označení „literatura Commonwealthu“. Do jisté míry tento termín fungoval, sdružoval bývalé anglicky mluvící kolonie a napomáhal svým způsobem i jejich cestě na britský literární trh. Vykazoval však také zásadní nedostatky: běžně označoval i anglicky psanou literaturu zemí, které v Commonwealthu v té době vůbec nebyly, např. Pákistánu a Jihoafrické republiky. Stále tu navíc existovalo velmi jasné rozdělení na literaturu spadající do této oblasti a literaturu britskou, která byla přirozeně brána jako nadřazená kategorie, tudíž pod nálepku Commonwealth vůbec nespadající. Tím pádem bylo možné pojem chápat jako jakési ghetto, kam bylo uzavřeno vše, co nesplňovalo kritéria „britskosti“ (překvapivě i díla britských občanů, kteří měli tu smůlu, že byli z jiného etnika než anglosaského). Po logických námitkách a dlouholetých bojích se od tohoto termínu postupně ustoupilo, ale i tak nebyl problém, jak nazvat specifický typ anglicky psané literatury, dodnes uspokojivě dořešen. Používá se buď termín „nová literatura“, který však v sobě implikuje opozici proti jakési „staré“ literatuře (opět míněno britská klasika), případně mnohými zatracované, ale dnes asi nejrozšířenější označení postkoloniální literatura. To i přes značnou míru generalizace alespoň neodsouvá autory rovnou na pomyslnou kulturní periferii.

Kiran Desai
V souvislosti s Kiran Desai se rozhodně o žádné kulturní periferii mluvit nedá. Svými dvěma romány se vyšvihla mezi literární celebrity a to, zda je více autorkou britskou, americkou nebo indickou, evidentně její čtenáře „nepálí“. Narodila se 3. září 1971 v Novém Dillí jako dcera uznávané a na Bookerovu cenu třikrát nominované spisovatelky Anity Desai. V Indii žila do svých čtrnácti let, kdy spolu s matkou odjela na jeden rok do Británie a následně se přesunula dál na západ do USA, kde navštěvovala kurzy tvůrčího psaní na Bennington College, posléze studovala na Hollins University a nakonec i na newyorské Columbia University.

Jak říká v jednom z rozhovorů, její debut, román Hullabaloo in the Guava Orchard (Povyk v guávové zahradě, 1998), byl přímým produktem amerických kurzů tvůrčího psaní, které nutí autory psát tak, aby bylo možno jejich díla předčítat v půlhodinových sekvencích, tedy aby psali v uzavřených blocích. Povyk v guávové zahradě je i v rámci postkoloniálního románu vcelku nezvyklým úkazem. Byť byla tato kniha mnohými recenzenty přirovnávána k literárnímu debutu Arundhatí Royové Bůh maličkostí, má s ním společného opravdu málo. Jde o satirický román, který zachycuje poněkud bizarní události v jednom ospalém indickém městečku uvězněném na půli cesty kdesi mezi moderností a zkostnatělou tradicí. Hlavní hrdina, všemi hýčkaný, ale poněkud neschopný mladík Sampath Chawla, jednoho dne rezignuje na veškeré snahy plnit přání rodičů a začlenit se do běžné společnosti, uteče z rodného města a v nedalekém guávovém sadu vyleze na strom. To, co vypadá zpočátku jako pouhá klukovina a krátkodobý vzdor, přeroste v otevřený odpor. Vše se zcela v duchu rázovitého indického venkova zvrtne ve sled neuvěřitelných událostí. Pověrčiví místní obyvatelé si celou událost vyloží jako znamení, ze Sampatha se v jejich očích stane svatý muž a z jeho guávového stromu vyhledávané poutní místo.

Po relativním úspěchu prvního románu se Kiran Desai na dlouhých sedm let odmlčela. Předně se dle vlastních slov chtěla vydat zcela odlišnou cestou než v případě debutu. Bylo třeba začít úplně od nuly, přepisovat již napsané, krátit a upravovat (z původních 1500 stran rukopisu nakonec po škrtech zbylo dnešních cca 400 stran). Jestliže první kniha byla o všem, co měla na Indii ráda a co se bála, že svým dlouhodobým pobytem v cizině ztratila, ve své druhé knize Dědictví ztráty se zaměřila na to, jaké to je být uvězněn mezi dvěma světy, co se stane, když východní země začlení do svého života západní hodnoty a paralelně též jaký dopad má na chudé lidi, když se dostanou z takové země do země bohaté. Celý román je o tom, jak propast mezi dvěma světy ovlivňuje myšlení a pocity lidí, kterých se to přímo dotýká.

Kiran Desai přiznává, že v případě Dědictví ztráty jde z velké míry o autobiografii. V knize zachycuje vzpomínky na dětství, které trávila u tety, lékařky na bazaru v podhimálajském Kalimpongu, v jejím domě Čo Oju. Třináctiletá Kiran se tam setkala s nejrozmanitějšími místními figurkami, jež se pak staly předobrazem postav románu, vyposlechla si historky z dob zlaté éry britského impéria i zažila na vlastní kůži první náznaky nepo­kojů konce osmdesátých let, které vyústily v nepálské povstání. Zajímavé osudy lidí v jejím okolí, afghánských princezen ve vyhnanství, švýcarského mlékaře, místního zloděje a dalších, v ní probudily zájem o otázky identity, o to, do jaké míry se na těchto lidech podepsala staletí nadvlády jiné kultury i následné roky hledání cesty zpět ke kořenům. Snažila se vžít do pocitů lidí potácejících se mezi euforií danou veselou různorodostí kultur žijících mnoho generací na jednom místě a všudypřítomnou tíživou melancholií a apatií, proti nimž jedni bojují se zbraní v ruce, jiní je řeší útěkem na západ.

Desai si je velmi dobře vědoma výhody, kterou má jako Indka žijící trvale v zahraničí. Dědictví ztráty by podle ní nebylo možno napsat bez přímé osobní zkušenosti s místy, která popisuje, avšak ani bez zkušenosti zvenku, tedy let prožitých v USA. Desai není sentimentální, není pohlcena minulostí a tradicí, ale dokáže se na citlivá témata dívat s nutným odstupem a nadhledem, mnohdy velmi krutým. Ne jako třeba Naipaul, kterého přímo jedna z hrdinek knihy Lola kritizuje: „Mně se ten Naipaul zdá divný. Zaměřený na minulost… nijak nepokročil. Nikdy se nezbavil koloniální neurózy. Teď je všechno jinak.“

Tři ztráty
„Angréz kí tarah. Vypadáme jako Angličani.“
„Angréz kí tarah. Angréz džaise. Jsme Angličani.“
Sai vystrčila hlavu z kuchyně. „Dědečku, hele,“ volala vesele, „vypadám jako Angličanka.“

Třebaže je Dědictví ztráty obydleno značným množstvím postav a postaviček, dají se mezi nimi a jejich konkrétními osudy nalézt mnohé styčné body a lze je při troše zjednodušení rozdělit do několika hlavních skupin Jedním z kritérií, podle nichž je můžeme posuzovat, je jejich vztah k západu a západní kultuře, reprezentovaný mj. jazykem, jímž hovoří. Na samém vrcholu pomyslné pyramidy stojí soudce Džémúbháí Popatlal Patel, dědeček Sai, který se ze všech postav nejvíce snažil oprostit od minulosti a dělal možné i nemožné proto, aby se z něj stal vzor dokonalosti: anglický gentleman s buřinkou, který popíjí o páté čaj, hraje tenis a chodí na lov.

Ani on, ani jeho vnučka Sai, rovněž maximálně poevropštělá, si při svých snahách odvrhnout minulost neuvědomili, že tímto úsilím nejenže nikdy splnění svého snu na sto procent nedosáhnou, ale že sklidí posměch a opovržení na obou stranách. Přesně to vyčítá při jedné hádce Gyan Sai: „Otročíte Západu, otrocky ho napodobujete a jen se tím zesměšňujete. Lidi jako vy můžou za to, že to nikdy nikam nedotáhneme.“ Tito lidé nikdy nebudou skutečnými Angličany (pokud tedy zůstanou v Indii), zároveň se navěky vyčlení ze společnosti ostatních Indů. Anglickost je možná kýženým ideálem, vždyť i nevěsty bývají hodnoceny podle úrovně angličtiny, ale stejně tak je břemenem, které vyžaduje nutnou rezignaci na minulost a mnohdy na rodinné vztahy (jako v případě Džémúa) a zaměření na nejistou budoucnost.

Je logické, že pomyslná hranice mezi západně orientovanými hrdiny a těmi tradičně zaměřenými se kryje s jejich sociálním postavením. Chudí nikdy nedosáhnou takového vzdělání jako bohatí, nemají takové možnosti a jejich jedinou šancí, jak změnit život svůj a svých blízkých, je emigrace, jako v případě kuchařova syna Bidžua. Proto se mnozí bouří právě proti západnímu stylu života jako třeba Gyan – představuje pro ně jednoduše pojmenovatelné zlo, které odcizuje lidi a zvětšuje propasti mezi jednotlivými třídami.

Kromě ztráty minulosti, jíž se hrdinové vědomě zříkají svým zaměřením na západ a jeho kulturu, se v mnoha případech stejným mechanismem připravují o budoucnost. Budou navždy na pomezí mezi dvěma světy, z nichž ani jeden nebude jejich domovem.

Následkem zcela přirozeným, ale o to závažnějším je ztráta identity, neschopnost zařadit se do společnosti ostatních lidí. Kdo jsem? Kým chci být? Přijímá mě mé okolí? Takové otázky si dnes a denně kladou lidé, kteří se ocitli na pomezí mezi dvěma kulturami. Přicházejí o rodiče, odcizují se jim děti vyznávající jiné hodnoty než oni sami. Sen, kterému obětovali vše, jim uniká mezi prsty a jsou stejně jako Kureishiho Karim v úvodním citátu zahořklí a znechucení. Nepatří nikam.

Dvě cesty
Jedním ze stěžejních témat postkoloniální literatury je už od samého počátku cesta, většinou ve směru kolonie (vnímaná po všech stránkách jako periferie) – centrum impéria (tedy Británie). Nehledě na to, zda má tato cesta trvalý ráz ve smyslu emigrace, nebo jde jako v případě Džémúa o dočasný studijní pobyt, probíhá vždy podle úplně stejného scénáře. Vybaveni mylnými představami z četby přicházejí hrdinové do Anglie s velkými ideály, s očekáváním lepšího života, poté, když vnitřně odvrhli to, co jim bylo nejdražší. Následuje nutné zklamání a rozčarování ještě umocněné v případě, že se hrdinové musí vrátit domů a po­stavit se tváří v tvář vlastní minulosti.

Desai však v Dědictví ztráty obohatila toto dnes již málem klišé o nový typ cesty, kterou postavila do přímého protikladu k tradiční sebezničující cestě soudce Džémúa. Bidžu, chudý syn kuchaře, se vydává do Ameriky hledat štěstí a vydělat si peníze, aby zabezpečil rodinu. Nejede tam s tím, aby se z něj stal Američan, lepší člověk, který by se pak doma mohl „vytahovat“ fotografiemi aut, vil a bílé manželky jako mnozí jeho krajané. Chce si pro sebe urvat alespoň malý kousek pověstného amerického snu. Naráží však na stejný problém jako jeho předchůdce Džémú, jen z opačné strany. V jeho případě je asimilace nutná; aby v Americe uspěl, musí zapadnout, zapomenout na to, co je doma, že je Ind, nejí hovězí a nesnáší se s Pákistánci. Bidžu odmítne na něco takového přistoupit a právě proto neuspěje. Nedokáže být jako kamarád Saíd Saíd, který s lehkostí proplouvá zaměstnáními, vztahy, etniky a vyjde za všeho jako vítěz. Bidžu prohrává, protože je až příliš uvězněn v minulosti.

Trnité anglické růže
Dědictví ztráty je především román o mnoha podobách současné Indie. O svérázných obyvatelích horských úbočí posetých čajovými plantážemi, o prostých snech místních lidí, kteří neváhají kvůli jejich splnění obětovat i to nejcennější, co mají, sami sebe. Především je to však dílo o přetrvávajícím vlivu koloniální éry, ať již reprezentovaném bývalou „mateřskou“ zemí Británií, či dnes mnohem vlivnějšími Spojenými státy. Je to kniha o identitě, o životě mezi dvěma světy, o pachtění se za nedostižným ideálem. O honbě se za anglickými růžemi, které jsou však v konečném důsledku velmi trnité, brzy zvadnou a ve váze po nich zbude jen páchnoucí voda.