Není mnoho autorů, o kterých by se dalo se stejnou lehkostí jako o Kiran Desai říct, že jsou skutečným produktem moderní „globalizované“ doby.

Narodila se 3. září 1971 v Novém Dillí jako dcerou uznávané a na Bookerovu cenu třikrát nominované spisovatelky Anity Desai. V Indii žila do svých čtrnácti let, kdy spolu s matkou odjela na jeden rok do Británie, následně se přesunula dál na západ do USA, kde navštěvovala kurzy tvůrčího psaní na Bennington College, a posléze studovala na Hollins University a nakonec i na newyorské Columbia University. Získala sice trvalý pobyt, ale, jak sama říká, nikdy se nechtěla vzdát indické identity. Žije tedy, podobně jako mnoho krajanů, na pomezí mezi dvěma (a svým způsobem i třemi) světy, původní vlastí, vnímanou mnohými jako exotická periferie, a uspěchaným západem (Británie, USA), který však není ani zdaleka tak idylický a báječný, jak se to může mnohým krajanům Kiran Desai v Indii zdát.

Do světa literatury vstoupila relativně úspěšným románem Hullabaloo in the Guava Orchard (Povyk v guávové zahradě, 1998). Sama tvrdí, že s jeho finální podobou nebyla nikdy spokojená: byl příliš ovlivněn západními literárními zvyklostmi, potřebou vypointovat každou kapitolu a zaměřit se na jednu hlavní dějovou linku. I přes tyto autorčiny výhrady sklidil její debut slušné ovace, mimo jiné i od neoficiálního guru postkoloniální literatury, Salmana Rushdieho. A po právu. Na rozdíl od tisíců nevýrazných knih, které indický subkontinent dennodenně chrlí, byla kniha Kiran Desai neotřelá, vykazovala na tak mladou autorku neobvyklý nadhled a především nevídaný smysl pro humor. Její hlavní protagonista, rozmazlený a o to víc beznadějný mladík Sampath Chawla, jednoho rezignuje na veškeré snahy zapojit se do běžného pracovního procesu, sebere se a v nedalekém guávovém sadu vyleze na strom. Tento čin, který by se dal bez problémů vykládat jako klasický pubertální vzdor, převrátí ospalé indické maloměsto vzhůru nohama. Jeho obyvatelé si Sampathův odpor vyloží po svém – vidí v něm znamení, Sampath se v jejich očích promění ve svatého muže a z guávového sadu se rázem stane posvátný háj. V duchu magického realismu následuje celý řetězec příhod, bizarních a těžko uvěřitelných, které, podle mnohých kritiků, zcela věrně vystihují některé z rysů současného indického venkova.

Po tomto úspěchu by se logicky čekalo, že se Kiran Desai vrhne na psaní a stane se profesionální spisovatelkou. Desai se však vydala mnohem náročnější cestou. Odvrhla vše, co se jí v případě debutu povedlo, a pro svou druhou knihu si zvolila jinou formu, jiné prostředí, jiný tvůrčí postup. I proto musel druhý román čekat dlouhých sedm let, než spatřil světlo světa (a to k jeho vydání přiměly spisovatelku pouze existenční potíže a nátlak rodiny, aby si už konečně našla pořádnou práci a nechala kočovného, studentského života). Že se nezvyklý postup vyplatil, nemůže být pochyb. The Inheritance of Loss (Dědictví ztráty, 2006) je výjimečný román, který po zásluze v roce 2006 získal i ocenění nejvýznamnější, britskou Bookerovu cenu. Kiran Desai jím dokázala, že není autorkou jediné knihy. Že umí psát, a že má především o čem psát.

Hlavním tématem Dědictví ztráty je, jak již u podobných autorů bývá zvykem, identita. Rozpor mezi životním stylem západu a východu, odlišné hodnotové systémy a především sny, jež jen málokdy dojdou naplnění. V Dědictví ztráty se prolínají tři světy, někdejší koloniální, který do dnešních dní ovlivňuje nejen starší generaci, ale všechny obyvatele subkontinentu, chudý podhimálajský venkov, který je sice neskutečně krásný a romantický, ale který skrývá pod povrchem mnohé tajné vášně a nenávist, a v neposlední řadě současný New York, pro mnohé Indy země zaslíbená, kde může každý dojít svého štěstí. Za jakou cenu však, tuší jen málokdo. Román Dědictví ztráty není v žádném případě jen dalším z opusů na věčné téma emigrace a ztráty kořenů. Především je to velmi důmyslně poskládaný portrét současné Indie plný divukrásných scenérií, ale také pohnutých lidských osudů. Jeho autorka si jím vydobyla místo na výsluní mezi renomovanými autory nejen ve své vlasti, ale i v kontextu moderní anglicky psané literatury, a zařadila se tak po bok takových veličin, jako jsou Salman Rushdie, Hanif Kureishi, Hari Kunzru, Amitav Ghosh nebo Arundhatí Royová.

Česky vyšlo: Dědictví ztráty, Euromedia Group k.s., 2008.