Vedle jmen parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, patří mezi nejznámější jména československého druhoválečného odboje trojice Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Jejich odbojová skupina se zabývala širokou škálou odbojové činnosti, od sběru a předávání zpravodajských informací přes pomoc při opouštění protektorátu, provádění sabotáží, shromažďování zbraní až k sestavování seznamů kolaborantů a spolupráci na vydávání ilegálního časopisu V boj. V obecném povědomí široké veřejnosti tato trojice odvážných mužů dodnes figuruje pod označením Tři králové, ačkoliv historici již prokázali, že se jedná o označení, které svým protivníkům přiřkli pracovníci německých bezpečnostních úřadů a sami odbojáři se raději přirovnávali k Dumasovým třem mušketýrům (název Tři králové nese nejen seriál České televize z roku 1998, ale i píseň kapely Epydemye z roku 2015 a ještě o dva roky mladší komiks Zdeňka Ležáka a Michala Kociána). Nejnovějším literárním přírůstkem k tomuto tématu je románová prvotina Pavla Černého (nar. 1967) s názvem Morávkova zpověď, která letos vyšla v nakladatelství Euromedia Group pod značkou Kalibr. Autor knihy se dosud profiloval jako publicista specializující se na palné zbraně a jejich používání, což má určitým způsobem k Morávkově životu blízko, na svém románu spolupracoval s několika odborníky na vojenskou historii a zjevně i sám věnoval rešerším po různých archivech velmi mnoho času a energie.

Děj románu, vyprávěného v ich-formě samotným Morávkem, začíná v okamžiku, kdy Balabán s Mašínem osloví o poznání mladšího štábního kapitána s nabídkou spolupráce v odbojovém hnutí. Autor podrobně vykresluje proměnu, jakou Morávek postupně prochází, zpočátku pro něj není snadné si osvojit základy konspirační činnosti a poměrně dlouho se cítí jako jakýsi učedník, ale nakonec se stane svým přátelům rovnocenným partnerem.

Jednotlivé kapitoly svou formou připomínají deníkové záznamy, jsou nadepsány konkrétním datem, přičemž mezi nimi zejí i poměrně velké rozestupy. To se změní až po dramatické přestřelce v ulici Pod Terebkou, kdy gestapu padl do rukou Josef Mašín, zatímco Morávek se spolu s radiotelegrafistou Františkem Peltánem spustili po drátě antény z mnohametrové výšky na zem, Morávek přitom přišel o kus prstu a Peltán si poranil obě nohy. Od tohoto okamžiku je Morávek posledním ze slavné trojice, kdo ještě zůstal na svobodě (Josef Balabán padl do léčky gestapa již dříve), což je v Černého podání onen přelomový iniciační moment; od tohoto okamžiku se tempo děje výrazně zpomalí a autor se hlouběji zabývá i Morávkovou psychikou. Před čtenářem vykresluje portrét muže, kterému nechybí odvaha a určité sklony k fanfarónství, ale zároveň se potýká s běžnými lidskými slabostmi. Morávek se nevyhýbá stykům se ženami, při některých příležitostech ani alkoholu, zároveň se potýká i s mnoha praktickými problémy – jako člověk žijící několik let v ilegalitě má ztížený přístup ke shánění potravin, ale i hygienických potřeb, rovněž oblečení a obuv může obměňovat jen s obtížemi, které navíc stále narůstají úměrně tomu, jak sílí tlak okupační správy na obyvatelstvo a tresty za spolupráci s odbojem se drakonicky zvyšují. Černého Morávek však neztrácí vůli k aktivnímu odporu a vlastní smrtelnost si připouští jen minimálně, v kontrastu s pojetím stejné postavy v nedávném románu Dalibora Váchy M+B+M (Argo 2021), kde si osamělý Morávek stále častěji klade otázku, zda vůbec bude schopen v poválečném světě normálně fungovat, a zahrává si s myšlenkami na sebevraždu, ačkoliv ta je mu jako věřícímu člověku zapovězena.

Morávkovo náboženské zakotvení představuje jeden z motivů, který jej v rámci slavné trojice odlišoval od obou Josefů. Se slavným výrokem „Věřím v Boha a ve své pistole“ se patrně setkal každý, kdo se o problematiku českého odboje alespoň trochu zajímá, stejného znění je koneckonců i podtitul recenzovaného románu. Černý se s tímto aspektem Morávkovy osobnosti vyrovnal vkládáním biblických citátů do sledu Morávkových myšlenek, kromě toho ho nechává projevovat lítost nad občasným braním jména Božího nadarmo, když jej přemůžou vypjaté emoce. Což je ovšem obojí popis víry dosti povrchní, snad by bylo bývalo přesvědčivější, kdyby autor nechal Morávka alespoň v nejvypjatějších chvílích, jako například během zmíněného útěku z ilegálního bytu Pod Terebkou, v duchu pronést nějakou rychlou modlitbu. Poněkud překvapivě Černý vynechal jakoukoliv zmínku o tom, jak Morávek, ať už sám, nebo ještě se svými dvěma spolupracovníky, prožíval emočně jistě nelehkou dobu vánočních svátků (zde se opět nabízí srovnání s Váchovým románem, ve kterém autor položil kontrast mezi Štědrým večerem, který ještě strávili Morávek, Mašín a Balabán pohromadě, se stejným dnem o rok později, kdy se Morávek sám utápí v trudných úvahách).

Protože celý román je vyprávěn z pohledu Morávka, o většině událostí se čtenář dozvídá až zpětně a jen ve velmi zkráceném podání. Čtenář tak může lépe proniknout do myšlení člověka, který neví, co se s jeho přáteli děje a zda se každá návštěva konspirační adresy nemůže stát smrtelnou pastí i pro něj samotného. V důsledku tohoto autorského přístupu je román poměrně skoupý i na vysloveně akční scény, byť by obálka knihy slibovala něco jiného – jako příklad lze opět zmínit útěk z bytu Pod Terebkou, kdy veškerou střelbu proti gestapákům obstaral Mašín, zatímco Morávek a s ním i čtenář vše prožívá jen zdálky a soustředí se na dramatický a bolestivý útěk po tenkém lanku.

Aby autor mohl čtenáři předat informace, které Morávek znát nemohl, je kniha na román dosti nezvykle vybavena rozsáhlým poznámkovým aparátem, čítajícím přes šest set poznámek pod čarou. Z nich se zájemci dozví širší okolnosti určitých událostí, osudy postav, které v románu vystupují, a další informace. Zde je opět nutné ocenit hloubku autorových rešerší, neboť v tomto ohledu kniha přináší množství málo známých a nejspíše i dosud neznámých informací. Poněkud překvapivě autor knihu nezakončil Morávkovou smrtí, ale v neutrálním vypravěčském pásmu přidal několik dalších kapitol, v nichž sleduje osudy Morávkovy tělesné schránky, zdůrazňuje význam zbraní, které odbojáři hned na začátku okupace ukryli, pro úspěšný průběh pražského povstání a celý román zakončil odplatou českých emigrantů na Morávkově úhlavním protivníkovi, komisaři Oskaru Fleischerovi (zde se ale jedná o přiznanou autorskou licenci). Bez zajímavosti není ani bohatá obrazová příloha na konci knihy.

Dalším specifikem románu jsou poměrně dlouhé pasáže, v nichž autor Morávkovýma očima popisuje nejrůznější aspekty života v okupovaném protektorátu – náhodné setkání s párem Židů tak uvozuje dvoustránkovou pasáž na téma jejich perzekuce, jinde hladový Morávek přibližuje v několika odstavcích ceny na černém trhu a jejich poměr k tehdejším mzdám apod. Tyto pasáže na jednu stranu snižují tempo děje, na druhou stranu přibližují dobu, v níž Morávek a jeho spolupracovníci žili a prováděli svou činnost.

Vzhledem k těmto zmíněným „encyklopedickým“ pasážím i k tomu, že autor, ať již přímo Morávkovými ústy, nebo v poznámkách pod čarou, poměrně podrobně popisuje jednotlivé spolupracovníky i jejich roli v odboji, může Morávkova zpověď představovat vhodnou četbu pro čtenáře, kteří se s tematikou odboje teprve seznamují. Opět je na místě porovnání s románem M+B+M, v němž Vácha bez jakéhokoli vysvětlení pro čtenáře nechává Morávka i další postavy vystupovat pod jejich leckdy se i střídajícími krycími jmény a stejně tak užívá odbojářských výrazů pro určité předměty, jako „mlátička“ (= vysílačka), „železa“ (= pistole) nebo „cukroví“ (= výbušniny) a předpokládá, že čtenář již tato označení zná. Těmto výrazům se nevyhýbá ani Černý, nechává je však Morávka nejprve vysvětlit.

Tímto nemá být řečeno, aby se čtenáři s tématem obeznámení knize vyhnuli. I pro ně budou málo známé osobní informace o Morávkovi bezesporu zajímavé. Černého Morávek, vykreslený jako člověk s vlastními slabostmi, pochybnostmi a obavami, a nikoli jako bezchybný hrdina stojící na piedestalu, umožní i jim hlouběji pochopit rozměr hrdinství tohoto i mnoha dalších odbojářů, jimž dodnes vděčíme za mnohé.