Mladý rytíř Gerard Fox to v životě nemá lehké. Sirotek, který kvůli exkomunikaci z církve přišel o rodinné sídlo i majetek, se stále ještě vyrovnává s následky hrozivé bitvy u Kresčaku, v níž ztratil bratra, zatímco ve světě kolem něj doznívá morová rána a stále ještě bublá vleklý konflikt mezi Anglií a Francií (historiky později označovaný jako stoletá válka). Aby toho nebylo málo, při plnění své rytířské povinnosti – tedy zachraňování dámy v nesnázích – přijde o poslední možnost, jak se zbavit cejchu vyvrhele a získat zpět rodovou čest. Stále mu ale zůstává ta osobní, která mu velí ochraňovat krásnou lady Isabel, a proto se ji rozhodne doprovodit na její cestě do Paříže, zatímco mají v patách vojáky Isabelina zhrzeného tyranského snoubence. Záhy se však ukáže, že nejde jenom o zmařenou svatbu a tajemství, které Isabel střeží, má potenciál ovlivnit dějiny.

Boyd Morrison (nar. 1967) není žádným spisovatelským nováčkem, byť do češtiny nebyly přeloženy všechny jeho knihy; ty, které se na pultech českých knihkupců objevily, jsou z větší části výsledkem spolupráce se známějším Clivem Cusslerem, jehož jméno na obálkách zaujímá dominantní pozici. Země bezpráví je nicméně jeho prvním pokusem o historický román a zároveň literárním debutem pro jeho sestru Beth Morrison (nar. 1968), historičku umění. Ať už je na vině průnik do neosahaného literárního žánru, či nová partnerka při psaní, výsledné dílo nelze hodnotit jinak než jako slabý průměr.

Už zkraje románu čtenář pochopí, že nedrží v ruce dílo oplývající originalitou. Dialogy mezi Foxem a Isabelou jsou generické a předvídatelné. Dochází ke klasickému střetu hodnot a názorů drsného válečníka a hýčkané šlechtičny. Ona má naivní a nerealistické požadavky a představy, on je popuzen její nepraktickou tvrdohlavostí. Zároveň ale dívka rytíře ohromuje nečekanou zručností v tradičně mužských disciplínách, jako je jízda na koni či střelba z luku. Autoři také Foxe umanutě nutí neustále se podivovat nad tím, jak úplně jiná Isabel je v porovnání se všemi ostatními ženami, které za svůj život potkal, a když se k tomu přidá její neobyčejná krása – taktéž důsledně připomínaná –, je téměř nemožné vymanit se z pasti klišé.

Rozhárané vypravěčské postupy

Nejsou to ale jen dialogy – místy připomínající strojené a kostrbaté rozhovory z učebnic konverzace v cizím jazyce –, které román drží v mezích průměrnosti. Příběh má předpoklady napínavého čtení, ale autoři jako by nepochopili zadání a všechny dějové prvky, které mohly postupně gradovat k vyvrcholení, zvratu a rozuzlení, vysypali z rukávu tak rychle, že mezi naznačenou záhadou a jejím objasněním čtenář mnohdy nestačí ani mrknout. Styl vyprávění lze připodobnit k Čechovově pušce, která se objeví na scéně a rovnou se z ní vystřelí. Nic nezůstává utajeno, napětí a nečekaná odhalení zcela schází.

Také motivace jednotlivých postav jsou průhledné, nepřekvapivé a černobílé. Neexistuje šedá zóna, román obývají jen hrdinové s ctnostnými vlastnostmi a skrz naskrz zkažení padouchové. A aby opravdu nikdo nebyl na pochybách, jejich zlotřilost je natřikrát potvrzena – Fox o svém nepříteli prohlásí, že je zlý a zkažený, vzápětí nepřítel sám ve vlastním vnitřním monologu uvažuje nad všemi těmi věcmi, které ho dělají zlým a zkaženým, načež následuje flashback, v němž provádí zlé a zkažené činy. Téměř se zdá, jako by se autoři nedokázali rozhodnout, který vypravěčský postup zvolit, a tak jednoduše použili všechny. Flashbacky v románu vesměs slouží jen k zopakování toho, co již bylo sděleno (ať už přímo, či nepřímo), nepřinášejí nic nového a knihu zbytečně natahují.

Ve správný čas na správném místě

Ostatně nadbytečné opakování se v Zemi bezpráví objevuje velmi často, ať už právě ve formě flashbacků, nebo v kombinaci dialogu s popisem. Vyškrtání redundantních pasáží by nepochybně románu přidalo na svižnosti a možná by i čtenáře uchránilo před výřečnými padouchy, kteří nejprve své plány dopodrobna vylíčí, aby je pak přesně podle svých slov uskutečnili.

K naivitě románu, jež má místy až pohádkový nádech, přispívá také prvoplánové posouvání děje. Hrdinové i pronásledovatelé pokaždé natrefí přesně na toho člověka, který je jako jediný dokáže nasměrovat dále, a všichni tak těží ze sledu málo pravděpodobných náhod. Všechny důmyslné lsti jsou okamžitě prokouknuty a Fox i jeho protivníci – ač se před událostmi románu setkali všehovšudy dvakrát a jen letmo – dokáží nahlédnout do způsobu uvažování toho druhého a s naprostou přesností odhadnout jeho další kroky i vnitřní pohnutky, což z celého pronásledování dělá frašku.

Navzdory četným nelogičnostem, občasným překladatelským přešlapům a plochému, uměle natahovanému vyprávění bez hlubších vrstev a rozvoje psychologie postav, lze na románu přeci jen najít i něco pozitivního. Příjemným detailem jsou kupříkladu průběžně vkládané mapky, které čtenáři pomáhají sledovat, kudy hrdinové zrovna putují. Od druhé poloviny román také ztrácí něco ze své jednotvárnosti a přináší trochu bližší pohled na zvyklosti tehdejší doby.

Prokletí doslovů

Země bezpráví je vesměs prostý, nenáročný román, který nebudí dojem díla s vysokou mírou historické přesnosti, podloženého roky bádání a stohy rešerší (vždyť kromě několika všeobecně známých orientačních bodů jsou všechny postavy a události románu smyšlené). O to nešťastnější je fakt, že se kniha nevyhnula nešvaru posledních let, kdy autoři cítí nutkání psát doslovy, v nichž vysvětlují okolnosti vzniku románu, snaží se podtrhnout jeho zamýšlený záměr, či skromně přijímají vinu za případné chyby v odborných reáliích. Je-li nezbytné, aby až doslov vysvětlil, co si má čtenář z díla odnést, zřejmě se nejedná o dobře napsanou knihu. Anebo je čtenářům přinejmenším odpírána svoboda interpretace; vždyť žádné umělecké dílo by nemělo mít jediný správný výklad. Stejně tak preventivní omluva za chyby je u díla fikce zvláštním paradoxem (byť je pravda, že zvláště u historických románů čtenáři snesou jen omezenou míru autorské invence).

Sourozenci Morrisonovi přinesli lehké čtení, které nevyžaduje přílišnou citovou investici či soustředěnou pozornost, a ani doslov snažící se román povznést, na tom nemůže nic změnit. Země bezpráví neměla být žádným průlomovým dílem, ale mohla být zlatým středem dobrodružných historických románů. Autoři však nezvládli základní vypravěčské postupy, a i když se kniha dá vcelku bezbolestně dočíst do konce, promrhaný potenciál sráží celkové hodnocení pod průměr.