V osvíceném 18. století učenci postupně ztráceli ostych a úctu před silami přírody a postupně začínali odhalovat zákoutí fyziky, mechaniky, chemie a dalších vědních oborů. Některé z tehdy učiněných objevů poznamenaly další vývoj celé euroamerické civilizace, jiné byly spíše kuriozitami bez zásadnějšího dějinného významu. V prostředí blízkém českému čtenáři zachytil atmosféru lehce děsivého úžasu z pokroku lidských dovedností německý spisovatel Robert Löhr v románu Šachový Turek, který vyšel v roce 2007 i v českém překladu. Podobné téma nově zpracovala anglická spisovatelka Anna Mazzola, která děj svého románu Dívka s hodinovým strojkem umístila do Paříže roku 1750. A obohatila jej ještě o detektivní zápletku. S kombinací historického románu a detektivky má přitom své zkušenosti; i její předchozí dvě knihy patří do stejného subžánru, odehrávají se ale v Římě (prvotina The Book of Secrets v roce 1659, The House of Whispers pak v předvečer druhé světové války).

V prvním autorčině překladu do češtiny, pořízeném Františkem Kalendou, který má sám s psaním historických detektivek zkušenosti, a vydaném v nakladatelství Bourdon, se setkáváme s mladou dívkou Madeleine, která jakožto dcera majitelky nevěstince navzdory nízkému věku už stihla poznat většinu stinných stránek života. Šance na lepší život pro ni i milovaného synovce Émila se naskytne v okamžiku, kdy dívka získá možnost nastoupit jako služebná v domácnosti švýcarského hodinářského mistra Maximiliana Reinharta. Jejím tajným úkolem je odhalit, čím se hodinář ve skutečnosti zabývá a zda je něco pravdy na šeptandě, obviňující ho z přečinů proti přirozenému řádu věcí. Její úkol jí komplikuje Švýcarovo tajnůstkářství, rozvíjející se přátelství mezi Madeleine a jeho dcerou Véronique a v neposlední řadě strach o Émila, neboť z ulic Paříže záhadně zmizí postupně několik dětí a nikdo netuší, co se s nimi mohlo stát. Jak je u historických detektivek tohoto typu téměř pravidlem, nechybí ani nitky a indicie vedoucí do vysokých společenských kruhů.

Zápletka tedy slibuje celou řadu nosných motivů, kdy se snaha odhalit tajemství prolíná s genialitou člověka, schopného v lecčems předběhnout svou dobu, postavenou do kontrastu s pověrčivostí širokých vrstev, a s ostrými sociálními a genderovými rozdíly královské Paříže. Nutno uznat, že autorka zmíněné motivy do knihy vskutku zahrnula, někdy se ale čtenář nezbaví dojmu, že si práci poněkud usnadnila. Informace o podmínkách, v nichž žije městská chudina, se čtenář dozvídá z vysvětlení, která Madeleine poskytuje dceři svého zaměstnavatele – Véronique se totiž teprve před nedávnem vrátila z kláštera, kde žila od svých sedmi let, a mnohé z fungování světa mimo klášterní zdi nechápe. Podobně přímočaře autorka ukazuje i rozdílné postavení žen a mužů ve společnosti: jednoduše nechá Véronique opakovaně postesknout nad tím, že kdyby byla chlapcem, mohla by se vyučit otcovu řemeslu a časem převzít jeho dílnu, ale jako dívce jí je tato možnost zapovězena. Madeleinina skrývaná snaha odhalit hodinářovo tajemství čtenáře skutečně udržuje v napětí a ten spolu s ní opakovaně musí přemýšlet, zda je dívka svědkem věcí racionálně vysvětlitelných nebo skutečně nadpřirozených. Naopak záhada mizejících dětí zůstává celou dobu v pozadí a oproti očekávání čtenáře z nějakého důvodu nedokáže zcela strhnout a pohltit. Asi nikoho nepřekvapí, že obě záhady se v závěru knihy propojí, nepříliš přesvědčivě však vyzní až příliš šťastný konec, jímž je korunována Madeleinina snaha o vymanění se ze závislosti na vlastní matce, která je matkou skutečně jen v biologickém smyslu slova.

Atmosféru Paříže v polovině 18. století se autorka snaží dokreslit nejen velkolepostí královského dvora, s ní kontrastující chudobou mnoha postav či popisem nejrůznějších nelibých pachů, před nimiž nebylo ani v královském paláci úniku, ale také četnými francouzskými výrazy, jimiž je kniha doslova poseta, od nadávek po místní názvy. Některé sice patří k obecně známým, většinou jsou ale pro čtenáře bez znalosti francouzštiny nesrozumitelné a na konci knihy připojený slovníček bohužel ani zdaleka nenabízí vysvětlení všech těchto slov. Požitek z četby se tak bude nejspíše velmi lišit v závislosti na tom, jak dobře čtenář francouzsky umí. Bez ohledu na znalosti či neznalosti jazyka Ludvíka XV. a markýzy de Pompadour ale čtenář nejspíše zakroutí hlavou nad výrazy jako „pracující třída“, „dopravní nehoda“ nebo „řidiči kočárů“, které by v 18. století někdo použil jen velmi těžko.

Jako oddechové čtivo kniha svou úlohu jistě splní, a pokud od ní čtenář vyšší očekávání nemá, bude jistě spokojen; milovníci všeho francouzského si pak klidně mohou hodnocení knihy o jeden stupeň navýšit. A třeba se jednoho dne dočkají dalších překladů i milovníci Itálie nebo Anglie první třetiny devatenáctého století, kam autorka obrátila svou pozornost ve svých nejnovějších románech.