Jan Drbohlav (nar. 1968), držitel Českého lva za scénář k filmu Habermannův mlýn a autor scénářů k působivým televizím filmům Ex offo a In nomine patris s nezapomenutelným Viktorem Preissem v hlavní roli, předstoupil před veřejnost s románovým debutem Římská jízda. Zájemci o historii tuší, co název znamená, pro ty ostatní jen stručně připomeňme, že tímto pojmem se označovala cesta zvolených panovníků Svaté říše římské, na jejímž konci čekala zvoleného krále císařská korunovace.

Drbohlav se přitom zaměřil na císaře Čechům nejbližšího a nejmilejšího, na Karla IV., kterého ale spíše než jako Otce vlasti představuje jako říšského panovníka, snažícího se v neklidných dobách prosadit i proti vůli jiných suverénů své představy o zákonnosti a pořádku. Drbohlavův Karel sice na svůj český původ nezapomíná, ale jeho myšlenky se točí především kolem mocenského hřiště evropských rozměrů, kde je Čechům souzeno hrát jen podružnou roli. Představit jiného Karla, než na jakého je většinová česká veřejnost zvyklá, se Drbohlav snaží ještě jedním způsobem: hned v jedné z prvních kapitol nás zavádí na dodnes poněkud záhadný turnaj, o kterém se ví v podstatě jen to, že se jej Karel inkognito zúčastnil a utrpěl při něm těžké, téměř smrtelné zranění. V kontrastu s mladistvou krásou sotva čtrnáctileté Anny Svídnické se tak po hradních komnatách šourá král „zarostlý, nahrbený, se strnulou chůzí po zranění páteře z kolby a s nehezkou jizvou ve tváři“. Postupně se ale Karel – tak trochu na pozadí děje – uzdraví a čtenář se dočká hned několika akčních scén, v nichž císař sehraje hlavní roli. 

Celý příběh je orámován jednáním s říšskými stavy, na němž Karel usiluje o prosazení svého říšského zákoníku, který posléze vešel do dějin pod názvem Zlatá bula Karla IV. Očima Karlova kancléře a litomyšlského biskupa Jana IX. ze Středy se před čtenářem rozvíjí nejen napjaté jednání, ale především jemu předcházející klopotná cesta, na jejímž konci čekala na Karla a jeho manželku vytoužená císařská koruna. Logistické potíže přitom představují tu méně namáhavou část celého podniku, ke slovu se dostávají především intriky ve vysokých i nejvyšších patrech světské i církevní hierarchie. Karel se přitom nemůže zcela spolehnout ani na svou mladou manželku, která se zarputile odmítá zříci služeb svého zpovědníka, ačkoliv je zřejmé, že právě on je jedním z těch, kdo naplňují pravdivost starého úsloví o tom, že i stěny mohou mít uši. 

Klasické schéma historického románu se neobejde ani bez pohledu do života nižších vrstev společnosti. Vedle císařských manželů, šlechticů a vysoce postavených prelátů se tak rozvíjí i milostný příběh mezi Jacopem, Karlovým druhem ještě z dob studií, a Margaretou, který patří do družiny mladičké císařovny. Ty pravda nelze řadit mezi úplně nízké vrstvy obyvatel, na rozdíl od jednoho komedianta, který se dějem jen krátce mihne, jeho krátké vystoupení je však základem pro další možnou dějovou linku – tu však oproti očekávání autor dále nerozvine. 

Což je obecně problém celého románu, kterému sice nechybí netriviální zápletka, avšak jednotlivé zvraty jsou až příliš přímočaré, zapřisáhlí nepřátelé se dokáží shodnout na společném postupu vůči společnému protivníkovi až příliš snadno, obdobně jednotliví kardinálové své názory podřídí názoru papeže po pouhých pár větách a i k přerodu Karlových podporovatelů v jeho zavilé nepřátele nebo koneckonců ke Karlovu uzdravení po zmíněném turnaji stačí jen pár stránek. Napětí přitom autor budovat dokáže a v několika scénách, kdy je domněle jasné, kdo je kdo, čtenáře nečekaným zvratem překvapí. 

Druhu výtkou vůči knize jsou některé reálie, nad nimiž čtenář pozdvihne obočí. V polovině 14. století již sice byl i v Evropě znám střelný prach, ale že by na oslavu Karlovy císařské korunovace bylo vypáleno 101 salv, to se přeci jen zdá přehnané, stejně tak jako představa, že by byl celý korunovační den zakončen slavnostním ohňostrojem. Určité rozpaky vzbuzuje i výraz „císařská garda“ (nebyla by v daném období vhodnější „družina“?) a několikeré užití slova „papeženec“, z drobnějších ahistorismů zmiňme „sluhu v livreji“. 

Jako odpočinkové čtivo Římská jízda nicméně svůj účel plní, zejména pokud čtenář nestojí o další detektivku ve středověkých kulisách. Hlubší dojem ale kniha při četbě nezanechá a pár měsíců po přečtení už bude nejspíše představovat jen matnou vzpomínku.