Útlá novela Na Sibiř (norsky 1996) norského autora Pera Pettersona (nar. 1952) není letní čtení pro dobrodružné cestovatele, jak by název mohl napovídat. Sibiř je v knize metaforou tajemných dálek a úniku z všednodennosti, o kterém se v knize hodně sní. Novela byla nominována na cenu Severské rady za literaturu, kterou ale autor získal až o mnoho let později v roce 2009 za prózu Jeg forbanner tidens elv (Proklínám řeku času, norsky 2008). Za hranice Norska ale Petterson pronikl už dříve, jeho průlomovým dílem se stala kniha Jít krást koně (2003, česky 2007), která vyšla ve více než čtyřiceti jazycích včetně češtiny. Příběh stárnoucího muže, který se vrací do míst svého dětství, aby pochopil životy svých rodičů, získala mimo jiné dvě prestižní literární ocenění v anglicky mluvícím světě, britskou Independent Foreign Fiction Prize a dublinskou International IMPAC Dublin Literary Award.

Petterson je intimní vypravěč, soustřeďující se na svět mezilidských, především rodinných vztahů. Skromný rozsah a retrospektiva vzpomínání jsou společnými znaky většiny jeho knih. Nejinak je tomu v knize Na Sibiř s výjimkou toho, že hlavní hrdinkou je pro autora netypicky žena. Osudy dívky, která vzpomíná na své dětství a dospívání asi od sedmi do třiadvaceti let, jsou inspirovány životním příběhem spisovatelovy matky. Ačkoli přesné stáří ani situaci vypravěčky se nikdy nedozvíme, zpětnou perspektivu mnoha let odhadujeme ze schopnosti reflektovat a vidět souvislosti, stejně tak cítíme, že s přibývajícími léty vzpomínky zabarvují fakta a některé události dostávají zásadnější význam, než původně mohly mít.

Středobodem světa a celoživotním průvodcem dospívající dívky, která vyrůstá v šedi rodinného obchodu na dánském venkově v období druhé světové války, je bratr Jesper. Matka i otec, jimž nezbývají v životě síly na city ani slova, doplňují scénu jako nehybné přízraky, matka sedí u piana a hraje náboženské písně, udřený otec je skloněný nad kuchyňským stolem a mlčí. V tíži rodinné atmosféry působí Jesper jako blesk. Je divoký, sebevědomý, trochu frajírek zahrávající si s nebezpečným odbojem, který se nebojí jít za svými sny a ideály.

Od prvních stránek neblaze tušíme, že osud hlavní postavy nebude optimistický, protože jí dějinné ani rodinné okolnosti nejsou nakloněny. Sibiř, kterou si s dětskou naivitou vysnila, je stejně nedosažitelná jako studium na střední škole, na které nejsou prostředky. Neobyčejně silné sourozenecké pouto plné pochopení, které přežívá všem navzdory, je těžištěm jednoduchého příběhu, v němž dějiny dokreslují hrdinčinu samotu a marné čekání. Života plný Jesper své sestře každou chvíli uniká, něco podniká, někam utíká, ona se ho snaží dohonit, zachránit, pochopit a pokaždé znovu doufá ve znovushledání v jejich tajném přístřešku na pobřeží. Ona ho neváhá bránit před kýmkoli a neprozradí jeho úkryt ani německým vojákům, ačkoli skončí na podlaze s krvavým obličejem a rozdrcenou rukou.

Novela nepřináší dechberoucí zápletku ani šokující konec, je určena spíše zádumčivým čtenářům, kteří ocení Pettersonův přirozený vypravěčský um a které dojme portrét silné ženy s nelehkým osudem. Jesper odjíždí z okupovaného Dánska a podaří se mu, ač jen nakrátko, spatřit vytoužené Maroko. Dívka ztrácí pevnou půdu pod nohama, uzavírá se do sebe a doufá ve shledání s bratrem. Stává se z ní tulačka měnící místa pobytu i partnery, jako by v jejím životě existoval jenom jeden muž, kterému stojí za to vyprávět a na něhož má smysl čekat.