Některá rozhodnutí můžeme vrátit, jiná dají našemu životu směr, který se těžko mění. O jednom takovém, na první pohled nevinném rozhodnutí pojednává román norského autora Pera Pettersona Proklínám řeku času (norsky 2008), oceněný v roce 2009 cenou Severské rady za literaturu. Per Petterson debutoval v roce 1987, ale průlom jak na domácí, tak mezinárodní literární scéně znamenala novela Jít krást koně (norsky 2003, česky 2007). Ta pojednává o muži, jenž se vrací do míst svého dětství, aby pochopil vztah svých rodičů. Kniha získala mimo jiné dvě prestižní literární ceny v anglicky mluvícím světě, v roce 2006 britskou Independent Foreign Fiction Prize a o rok později dublinskou International IMPAC Dublin Literary Award.

Kladné přijetí Pettersona v zahraničí je do velké míry dáno univerzálním tématem, kterému se věnuje v celé své tvorbě, a tím jsou mezilidské, především rodinné vztahy. Recenzenti ho nazývají citlivým vypravěčem, který naslouchá a rozumí lidské duši. V románu Proklínám řeku času autor přidává ještě jednu, pro nás jako čtenáře z východní Evropy zajímavou rovinu. Část příběhu se odehrává v sedmdesátých letech dvacátého století, v nichž byla řada západoevropských intelektuálů, včetně těch skandinávských, okouzlena komunistickými idejemi, proti kterým inteligence na opačné straně Evropy bojovala.

Je rok 1989, padá berlínská zeď a sedmatřicetiletý Arvid odjíždí z Norska do Dánska za matkou, která se po diagnostikování vážné nemoci rozhodla vydat na možná poslední výlet do své rodné země. Petterson v románu zachovává pro něj typický intimní rámec vyprávění, soustředěný na úzký okruh osob. Vrací se postava autorova alter ega Arvida, jenž prochází velkou částí jeho knih. I v případě matky můžeme její předobraz najít již v dřívějším románu Na Sibiř (norsky 1996, česky 2013), který zachycuje vztah bratra a sestry vyrůstajících na dánském maloměstě.

Vzpomínky na mládí, kdy Arvid, okouzlen marxistickými myšlenkami, vyměnil vysokoškolskou posluchárnu za tovární halu, aby se z něj stal hrdý člen pracující třídy, se střídají se současností. Zatímco se Arvidovi spolužáci marxismem a maoismem důležitě opíjejí nad sklenicí piva, on skutečně koná. Jak lze tušit, mladické rozhodnutí je krátkozraké, inteligentní Arvid mezi dělníky nezapadne a vyčerpávající práce ho nenaplňuje. Ke studiu se ale již nikdy nevrátí, i když v sobě tajně nosí literární ambice. Odchod ze školy a dobrovolná práce u pásu navždy naruší jeho vztah s matkou, která denně dře v továrně proto, aby její děti měly lepší osud.

Jakkoli působí Arvidovo obrácení ke komunismu z dnešního pohledu naivně, byl příklon skandinávských intelektuálů ke komunismu skutečností a vysvětluje se nejčastěji jako reakce na tehdejší politiku ekonomického růstu a slepého materialismu. Tato rudá léta přehledně shrnula Karolína Stehlíková ve studii Angažovaná literatura 60. a 70. let ve skandinávském prostoru (Host 10/2013, k dispozici i na iLiteratura.cz). V této době ve všech třech skandinávských zemích vznikají radikální odnože klasické komunistické strany, orientované na stalinistický Sovětský svaz a maoistickou Čínu: v Norsku to byla v roce 1973 založená AKP (m-l) – Komunistická strana dělníků (marxisté-leninisté), v Dánsku vznikla její obdoba v rok později a ve Švédsku o dva roky později. Jejich dopad na skutečnou společensko-politickou situaci ve Skandinávii byl, jak píše K. Stehlíková, mizivý: „Všechny tyto strany měly minimální politický vliv, a pokud někdy pronikly do parlamentů jmenovaných zemí, tak v koaličním bloku s jinými levicovými stranami nebo rozpuštěné v nových integrujících stranách.“ V umění se tento příklon přetavil do umělecky poněkud plochého sociálního realismu, ke kterému se na krátký čas přiklonila řada velkých autorů, včetně v Norsku asi nejznámějšího Daga Solstada.

Zatímco většina intelektuálů z tohoto poblouznění velmi rychle vystřízlivěla, pro Arvida se Mao, jehož citát posloužil Pettersonovi jako titul knihy i životní motto hlavního hrdiny, stává osudným. Ani přítomnost není optimistická. Zatímco se ve východní Evropě hroutí totalitní režim, Arvid stojí na pokraji krachu manželství. Matku jeho návštěva v Dánsku překvapí a není jasné, kdo z nich potřebuje toho druhého více. Ze vzájemné pomoci však zůstávají jen náznaky a polovičaté pokusy prolomit neviditelnou zeď odcizení.

Pettersonova poetika je založena na tichém pozorování života, autor zachycuje vztahy mezi lidmi stejně opatrným způsobem, jakým spolu postavy mluví. Nenajdeme tu velké emoce, dramatické scény ani vypjaté rozhovory, ačkoli by to téma uneslo. Petterson záměrně volí tlumenější tón, jímž vystihuje ono neviditelné plynutí času, díky kterému z odstupu snáze porozumíme chybám svým i cizím. Absenci lidských emocí nahrazují obrazy přírody – moře, větru či deště, a autorovi se tak ve výsledku daří vystihnout hrdiny natolik, že soucítíme s oběma – s umírající starou ženou i mužem, který nikdy nedospěl a stále hledá matčinu náruč.

Ač je historické pozadí vykresleno zdařile, slouží Pettersonovi především jako rámec vyprávění, jehož podstatou je hledání štěstí a znovunalezení vztahu k těm nejbližším. Proklínám řeku času není kniha optimistická, její otevřený konec však dovoluje věřit, že nikdy není pozdě život změnit a že Arvid ještě může z kruhu „mezi matkou a Maem“ (jak román charakterizovala norská kritika) vystoupit.