Vztah k hudbě a k výtvarnému umění provází poezii po celou dobu jejích dějin. Rytmus a básnický obraz jsou jejími základními stavebními kameny. Řeč zde však naráží na dvojí nemožnost: neuskutečnitelnost úplného popisu a neschopnost zachytit hudbu sfér. V tomto ustavičném pokusu o nemožné je úděl básníka zhuštěním osudu lidstva. Bere tím na sebe úlohu věštce, jenž hovoří v hádankách namísto nekonečné práce popisu a zaříkává ve snaze přiblížit se hudbě světa. Nepřekvapí proto, že podle Northropa Frye jsou hádanka a kouzelná formule krajními podobami lyrické obraznosti a hudebnosti. V první knižní sbírce Daniela Soukupa Výhled do skály se obě tyto polohy navzájem doplňují, byť by se mohlo zdát, že obraznost má přece jen navrch.

Svědčí o tom nejen název celé sbírky, ale i pojmenování jejích jednotlivých částí: Hádanky na doma, Rána, Silva rerum, Neviditelně, Berlín. Přesto se mnohé Soukupovy básně odvíjejí v tanečním rytmu proměňujícím přesnost popisu v jazzovou improvizaci, což je patrné zejména u delších básní prvního a posledního oddílu sbírky. „Otočka přísun / krok sun tam / kde vskrytu čeká / vůně tvá // Přes parket z dlaždic / navykle / do taktu syčí / konvice“ Tančíme-li však v úvodu tiché soukromé tance ve vlastním bytě, pak v závěru nás strhává rytmus velkoměsta, jenž konvici na plotně nahrazuje kávou z automatu. „Čína, Anglie, Španělsko, / Praha, Praha, Praha, mezitím / káva z automatu za 70 feniků / a v noci usínat / v poloplném pokoji.“ Hudba se ujímá vlády nad naším tělem, zatímco mysl pracuje s obrazy věcí.

Výhled do skály nám dává nahlédnout „do vnitřních věcí“, obrazů v mysli umožňujících zachytit i nepostřehnutelné změny a neviditelné diference. „Zimní tma / neviditelně / zbělela“ Proměny přírody, jichž si všimneme teprve doma v zahloubání. Verš po verši, báseň za básní. Čím se však liší vnitřní věci a vnitřní smysl věcí? Vidíme prvé a nasloucháme druhému? Jsou vnitřní věci přístupné našemu myšlení, narozdíl od vnitřního smyslu věcí, jenž se zjevuje v básni?

Nemenší pozornost si tak zaslouží ilustrace Dagmar Urbánkové oživující listy knihy záhadnými objekty a podivuhodnými tvory, jejichž ostny, nohy a tykadélka nám nedávají spát. Obraz je přítomen, avšak smysl uniká. Je to snad slon, anebo prostřený stůl? Blecha, nebo trojstěžník?