Tyto a další své črty Ádám Bodor původně publikoval v koložvárském maďarském časopise Utunk (Naše cesta), s nímž spolupracoval od roku 1965 až do svého odchodu do Maďarska v roce 1982. V červnu 2007 začal tyto autorovy kratší práce z let 1978-1979, které dosud ani v Rumunsku, ani v Maďarsku nikdy nevyšly knižně, znovu uveřejňovat maďarský literární týdeník Élet és Irodalom v cyklu nazvaném Retrospekt (črta s názvem Kuchyně vyšla v čísle 50/2007, Přespolní v čísle 51/2007). Jedná se o unikátní práce, často s autobiografickým námětem, které vrhají nové světlo na autorovu ranou tvorbu a ledacos napovídají také o jeho pozdějším směřování.

Kuchyně (Egy konyha)
„Tak tohle je ta kuchyně,“ zabručel muž jménem Max a tiše za sebou zavřel dveře. Ve dveřích bylo i výdejní okénko, které taky spustil, čímž zabránil výhledu směrem do jídelny. Do vývařovny se vešlo všeho všudy osm stolů, obvykle se tu stravovali jen stálí hosté a vzhledem k tomu byla docela malá i kuchyně. „Ta kuchyně,“ bručel Max, s aktovkou si to namířil k řezačce na maso, ale nepoložil ji na ni, kousek popošel a pověsil si ji na kliku u dveří. „Kuchyně, kuchyně,“ na to kuchařka, „račte se posadit vepředu.“ Max si jí vůbec nevšímal a zkoumal strop, který byl na mnoha místech tmavý od stoupající páry.

U výdejního stolku pracovaly dvě servírky, Max si počkal, až vykročí se svými podnosy do jídelny, a pak se natáhl po jídelním lístku. Sklepl z něj zrnka rýže a pročetl si ho. „Běžte si laskavě do jídelny,“ požádala ho kuchařka, „tady nemůžete takhle postávat.“ Max jen odložil jídelní lístek, ani se na kuchařku nepodíval. „Kam bych chodil,“ prohlásil klidně. Jednu po druhé nadzvedl všechny pokličky, trochu zaklonil hlavu, aby mu pára nešla rovnou do očí, a nakoukl do kastrolů a hrnců. Nakonec se podíval i do pekáče, který ležel na kamnech. „Co je tohle?“ zeptal se tiše. „Nudlový nákyp,“ odpověděla kuchařka. „Hm. Koukám, že se z něj vykutálely rozinky. Nebo to nejsou rozinky?“ Kuchařka k němu ochotně přispěchala. „Vykutálely? Opravdu. To nechápu.“ Max pekáč zase přiklopil, poodešel k okénku a vyndal si z tašky papír a kopírák.

„Kontrola,“ zašeptala kuchařka, když se servírky vrátily k výdejnímu stolku. Jedna z nich byla vysoká, s mužskou postavou, lžíce nosila v kapse zástěrky. Max k ní s papíry v ruce přistoupil, vyndal jí z kapsy jednu lžíci a přiložil jí ji na tvář. „Teplá,“ řekla. „Když je nosím v kapse, dostanou je hosti teplé,“ řekla servírka celá bledá. „A co vidličky?“ zeptal se Max tiše. „Vidličky píchaj,“ řekla servírka.

Max shovívavě přikyvoval. „Připíchněte to na dveře,“ řekl a podal jí dva listy papíru. Servírka uviděla velká stejná písmena. ZRUŠENO, stálo tam. „Ale proč?“ Max se od ní ihned odvrátil. „Jeden dejte zevnitř a druhý zvenku. A rovnou za hosty zamkněte.“

Kuchařka se docela pomalu blížila k Maxovi, její pohled nebyl zachmuřený ani posmutnělý, v očích se jí zračilo jen to, že nápis pochopila, pochopila, že je konec. Přesto se zeptala: „Úplně?“ Na to Max taky jen kývl a sundal z pekáče pokličku. „Dejte mně ten váš nákyp. V životě jsem nic takovýho nejed.“ Kuchařka ukrojila širokým nožem pořádný kousek a pěkně ho pocukrovala. A i když věděla, že je teď trochu dětinská, zeptala se: „Ale proč?“ Max z nákypu seškrábal moučkový cukr, sfoukl si ho z ruky a pustil se do nákypu. „To já nevím,“ řekl tiše. „Já vám to přišel jenom říct.“

(16. III. 1979)

Přespolní (Ingázók)
Za úsvitu, kdy vechtr jako obvykle vyrazil od strážního domku na obhlídku, našel na stezce vedoucí podél kolejí žaludovou devítku. Ranní páry dosud halily světla periférie, karta byla jen o málo světlejší než cesta. Vechtr už na ni šlápl, když se přece jen zastavil a sehnul se pro ni. Později našel ještě několik karet, sedmy a desítky, kulového a žaludového spodka, všechny si uložil do kapsy.

Nedaleko kilometrovníku sedmaosmdesát a čtyři sta metrů narazil na sedícího člověka. Seděl trochu nakloněný pod náspem, jako by se kousek kutálel a pak se vsedě zastavil. V šeru vypadal spíš jako pytel, vechtr ho považoval za pytel už proto, že mezi předměstskými zastávkami často vyhazují z jedoucích dělnických vlaků pytle, aby se s nimi nemuseli moc nosit. Vyhodí je, pak si pro ně přijdou a po krátkých stezkách vedoucích mezi oraništi si je odnesou domů. Tohle však nebyl pytel, ale člověk, vechtr ho viděl, po lokty se mu rozpáraly rukávy zimníku, který měl potrhaný i na dalších místech a v umazané podšívce se mu zachytil štěrk z náspu. Na jedné noze mu chyběla bota, klobouk se mu odkutálel až do oraniště a usadil se na ojíněných hroudách.

Jelikož botu vechtr nikde poblíž neviděl, došel pro klobouk, a aniž by ho oprášil, posadil ho sedícímu muži na hlavu. „Co se stalo?“ zeptal se. Sedící člověk se na vechtra ani nepodíval, ústa se mu pomalu otevřela a zůstala chvíli naprázdno, až měkce vyslovil: „Nic.“ – „Botu máte?“ Sedící člověk pohlédl na svou nohu v ponožce a zahýbal prsty: „Nemám.“ – „Tak pojďme,“ řekl vechtr, „vyrazíme.“

Šli pomalu, vpředu kráčel vechtr, za ním na obě nohy kulhal muž, který seděl za úsvitu pod náspem. Ve strážním domku, když vechtr pomáhal svému hostovi sundat kabát, vysypala se mu z kapes na podlahu shnilá jablka, sušené švestky a zelená rajčata. Vechtr je odkopl z cesty a postavil na kamna vodu na čaj. „To je vaše?“ zeptal se a ukázal hostovi sedmy, desítky kulového a žaludového spodka. „Možná,“ řekl host. Vechtr před něj přistrčil čaj ve velkém půllitrovém plecháči. „Teď mi pěkně povězte, co se stalo. Já to musím ohlásit.“ – „Nic se nestalo,“ řekl host. „Jen mi to pěkně řekněte. Kolik vás bylo?“ – „Nevím,“ řekl host.

Vechtr vyšel ze strážního domku, spustil závory. Viděl, jak se po cestě na druhé straně závor přibližuje jeho žena s plnou taškou. Potom si vzal červený praporek a stoupl si do drátěné klece, aby zasalutoval přijíždějícímu vlaku. Drátěná klec měla tři strany, vzadu ji nechali otevřenou, ale i tak splňovala svoji funkci. Chránila ho před jablky, sušenými švestkami a zelenými rajčaty, které na něj lítaly z projíždějícího vlaku. Když z ní vechtr vystoupil, jen si utřel obličej. Vechtrův host se šklebil za okenní tabulkou. „Kdo je to vevnitř?“ zeptala se vechtrova žena. Vechtr podrážděně kopal do jablek, která mu stála v cestě. „Já to vím,“ řekl, „ale on mi to ještě neřekl.“

(23. II. 1979)