Sinistra… to slovo zní trochu syčivě, trochu ostře. V latině (sinister, sinistra, sinistrum) znamená nejen levý, nýbrž také nejapný, zvrácený, nepříznivý, nešťastný. Stejně negativní významy mu přiřkla i angličtina, v níž se škála nepříjemných konotací rozšířila na zlopověstný, pochmurný, škodlivý atd. Autor tedy již názvem navozuje úmysl, s nímž začal psát své první rozsáhlejší prozaické dílo, Okrsek Sinistra (Sinistra körzet, 1992), které se podstatnou měrou zasloužilo o to, že se Ádám Bodor rychle stal nezaměnitelnou postavou současné maďarské literatury a díky překladům do řady evropských jazyků rovněž jejím pozoruhodným reprezentantem v zahraničí.

Máme tedy ponurý název hornaté končiny na hony vzdálené všemu, co připomíná civilizaci, k níž si autor vybral jako model s největší pravděpodobností pohoří Rodna, severovýchodní část rumunských Karpat poblíž hranic s Ukrajinou, kde v 70. letech minulého století strávil nejeden zimní či letní měsíc jako spisovatel, který si zvolil svobodné povolání. Navzdory všem konkrétním a mnohdy velmi poetickým rysům Bodorovo vidění tuto krajinu i její lidi oprostilo od zemské tíže, uvolnilo vztah obyvatel s pevnou zemí, takže v tomto románě se ustavičně všechno poněkud chvěje a vznáší kousek nad zemí a z postav se stávají téměř neuchopitelné, abstraktní úkazy zubožené, ponížené lidské existence.

A mluvíme‑li o románu, hned musíme i zapochybovat, jestli tato próza splňuje požadavky kladené na pevné románové formy, vždyť nejedna kapitola by mohla vystupovat jako samostatná novela. Autor si toho byl vědom, proto si také zvolil podtitul kapitoly z románu, jako by si ponechával i jistou volnost, otevřenost, jako by se kdykoli chtěl a mohl k této próze vrátit a pokračovat tam, kde svou práci přerušil.

Vnímáme také jistou záměrnou rozpornost, dvojitost vyladění této prózy — lehké přechody od konkrétního k abstraktnímu, z roviny skutečnosti do grotesknosti, hrůznost, děsivost mnoha situací a strohý vypravěčský tón, jímž autor proniká až na dřeň nelidskosti prostupující celou Sinistru —, avšak to vše je vsazeno do pevného rámce epizody návratu, příběh jak začíná, tak i končí: již občansky sebevědomý hrdina navštíví místa svého ponižování.

Příběh „obyvatel“ Sinistry, tedy lidí, kteří se v zapadlém okrsku ocitli nedobrovolně, pro něž jsou tyto končiny místem, které jim bylo určeno k pobytu, zobecňuje situace, v nichž se dlouhodobě ocitá člověk vystavený krutému tlaku diktatury východního typu.

Okolo postav v Sinistře se téměř nic nemění, žijí v bezčasí, „žil jsem v okrsku Sinistra… týdny, měsíce nebo snad už roky,“ říká hlavní postava a „obyvatelé“ se dohadují, který den v týdnu právě mají, neznají kalendář a jen se domnívají, že jsou Velikonoce, protože jiné povolené svátky než státní neexistují. Živoří v hluboké materiální bídě oslazované leda různě vylepšovaným denaturovaným lihem, a konečně se topí v bídě morální. Bezvýhradnou moc zde zastupují horští myslivci se svými poskoky a ti zákonitě zkorumpují každého, kdo se potřebuje nějak, byť sebenuzněji uživit. Tito horští myslivci, tedy příslušníci státní policie, jsou jedinými vládci okrsku, jejich libovůli jsou vyhnanci zcela vydáni na milost a nemilost, a také své moci využívají: všichni obyvatelé žijí v naprosté nejistotě, o jejich existenčních podmínkách může být rozhodnuto kdykoli a jakkoli, všichni na sebe horským myslivcům navzájem donášejí a všichni bez mrknutí oka lžou, přetvařují se a zapírají.

A v tomto prostředí se ocitne „poutník“ hledající svého adoptivního syna Bélu Bundasiana; i mezi všemi těmi zničenými, poraženými nešťastníky je on ještě ubožejší, ještě ponižovanější a ještě prodejnější, protože je příslušníkem národnostní menšiny. Je mu odňato i jméno: „lesní komisař potom rozhodne i o mém jméně“, a je vydíratelný: mocní vědí, že chce najít v rezervaci svého adoptivního syna. Proto je také pověřen tou nejšpinavější prací, jaká se v okrsku vyskytne: odříznout od světa jediného ubožáka, který se při masakru v lese zachránil. Trpká ironie pak vyznívá z hrdinova konstatování, že po něm přece jen nějaká stopa zůstala: právě stopa lyží, když denně jezdil pracovat na zabití jediného přeživšího.

Táž tichá hrůza čiší i z příběhu milenců Cornelie Illafeldové a Bély Bundasiana; v románě je dostatečně vylíčeno, jak skončil pobyt v psychiatrickém zařízení pro Cornelii, avšak i jejího milence zlomilo nápravné zařízení dokonale: odmítá otce, ba zřejmě ho jde ihned po prvním setkání udat, nakonec není schopen opustit vyhnanství a raději se dobrovolně rozloučí se životem; je těžké uvěřit, že lze poeticky ztvárnit i tak drastickou scénu, ale Bodorovi se to přesto podařilo: tato scéna je prosycena děsivým, leč přece jen jaksi něžným půvabem.

Po pronikavém úspěchu Okrsku Sinistra vydal Bodor další román Návštěva arcibiskupa (Az érsek látogatása, 1999, česky r. 2007). Sleduje v něm opět své hlavní téma, život člověka v diktatuře; zde, na rozdíl od Sinistry, je však problematika diktatury pojednávána na abstraktnější úrovni. Tento román byl pod názvem Dolina zfilmován a kvality tohoto filmu nezaostávají za románem.

Se životem a názory Ádáma Bodora (narodil se roku 1936 v Kolozsváru/ Kluži) zevrubně seznamuje kniha jeho rozhovorů s básnířkou a publicistkou Zsófií Ballovou Pach věznice (A börtön szaga, 2001). I kdyby v ní nehovořil obecně známý spisovatel, byla by tato kniha působivou, plastickou zpovědí intelektuála buržoazního původu a příslušníka národnostní menšiny vystaveného celé škále příkoří diktatury východního typu.

Po idylických prvních letech života v chráněném prostředí pohodlné vily bankovního ředitele se šestnáctiletý student evangelického gymnázia ocitl ve smršti důsledků režimních změn: otec byl uvězněn bez možnosti jakéhokoli kontaktu se světem, rodina byla vystěhována a zanedlouho se za protistátní činnost ocitl ve vězení i Ádám Bodor. Po „zázračném“ propuštění následovala klopotná životní pouť poznamenaného bývalého vězně, který byl i nebyl rehabilitován: práce továrního dělníka, maturita na večerním gymnáziu, studium na teologické fakultě, vlastně jediné, kde mohl být přijat, poté špatně placená a nezajímavá zaměstnání a publikování prvních povídek a novel v sedmihradském literárním časopise Utunk. Postupně si začal Ádám Bodor pomalu, ale houževnatě budovat pozici opozičního maďarského prozaika žijícího v Rumunsku, až jeho práce vzbudily zájem i v „mateřské zemi“, v Maďarsku, a tam také v roce 1982 přesídlil.

Dnes je Bodor držitelem mnoha domácích a zahraničních literárních poct a uznání a roku 2001 mu byla udělena i nejvýznamnější cena pro maďarské umělce, cena Kossuthova. Jeho naštěstí dosud neuzavřený životní a umělecký příběh však není pohádkou s dobrým koncem, s potrestaným zlem a odměněným dobrem. Právě od Ádáma Bodora se dozvídáme nejzávažnější a nejpronikavější hodnocení stavu maďarského kulturního dědictví v Sedmihradsku, to on dokáže přesvědčivě hovořit o rozpolcenosti člověka, který opustil — třebaže nyní s možností návratu — rodné končiny, Ádám Bodor se k palčivé otázce existence maďarské menšiny v Sedmihradsku vyslovuje bez nacionalistických vášní, o to však citlivěji. A za to mu patří stejný dík jako za osobité prózy, jimiž obohatil současnou evropskou literaturu.