Výchozími situacemi prozaických textů nizozemské autorky Margariet de Moorové bývají často klíčové životní náhody, převracející naruby dosavadní směřování hrdinů. V novém románu s názvem Utonulá se bárka jejího vyprávění odráží od katastrofální povodně, jež Nizozemsko zasáhla v padesátých letech.

Povodeň, jež v zimě 1953 postihla nizozemský Zeeland, si vyžádala 1836 mrtvých a osm set pohřešovaných. Životní zápas dvou sester na pozadí této tragédie si vybrala k tématu svého románu, který byl nyní přeložen do češtiny, nizozemská spisovatelka Margariet de Moorová.

Starší ze sester, Lidy, se obludnou náhodou stává jednou z obětí katastrofy a čtenář se prostřednictví románu Utonulá účastní jejího boje o holý život i agónie. Lidy je jednou z těch, jejichž tělo nebylo nalezeno (o mnoho let později se při stavbě vodního díla sice najdou její ostatky; zda je to ona, se dozvědí pouze čtenáři). Mladší Armanda žije v Amsterdamu ve stínu zmizelé sestry, s pocitem zástupnosti, neskutečnosti svého života.

Romány Margriet de Moorové jsou často vystavěny na nepředvídatelné události, něčem, co se vlastně nemělo stát, ale co se právě osudově podepíše na životě postav. V Utonulé je to Armandin kvazirozmarný nápad poslat na oslavu narozenin na jednom ze Zeelandských ostrovů místo sebe svou sestru. Lidy si tak prý odpočine od mateřských povinností, projede se zase jednou v autě. Na českého čtenáře možná trochu nevěrohodně zapůsobí skutečnost, že bouřlivé počasí s velmi silným větrem, které se ohlašovalo již při jejím odjezdu, Lidy od nesmyslného výletu neodradilo. Člověk znalý oněch větrem a deštěm oplývajících končin ovšem ví, za jaké sloty je Nizozemec zvyklý normálně existovat. Celá zápletka i růst napětí stojí a padá s absencí strachu na straně Lidy, s jejím zaslepeným postojem k zlověstným znamením, jež ji na cestě provázejí. Stejně tak i sami obyvatelé vesnic odsouzených k zániku viděli katastrofu přicházet. Odmítli uvěřit, že by je jejich domovy, jejich území vydané na milost a nemilost vodním spoustám, skutečně mohly zradit. Aby mohli žít, museli se naučit ignorovat neustále přítomné nebezpečí, a právě to se jim stalo osudným.

Doživotní zápas se stínem
Armanda právě píše diplomovou práci o zápletkách v raném díle Williama Shakespeara (drobná chyba: Bouře je řazena mezi pozdní Shakespearova dramata!). Když si po sestřině odjezdu uvědomí, že bouře venku nebezpečně sílí, nepocítí obavu o Lidyino zdraví, ale vzpomene si na Prosperovo čarování. Možná že postačí pouhé její přání, víra v sílu vlastní vůle, a myšlenka se stane skutečností. V tomto případě myšlenka sice jen napůl přiznaná, ale zato notně černá. Nenesl snad v sobě už samotný nápad s výměnou semínko zrady? Umožnil jí jít na večírek v doprovodu pohledného švagra. Armandě se její „kouzlo“ zdaří. Poté, co je ztracená Lidy definitivně prohlášena za mrtvou, zaujme její místo vedle Sjoerda, jako jeho žena a matka jeho a Lidyiny dcery Nadji. Štěstí jí to však nepřinese. Ve svém dalším životě zůstane pasivní, zatížená vinou a zármutkem, bez možnosti zmizelou sestru oplakat způsobem, jenž by přinesl úlevu. Jedním ze skrytých témat knihy je tak zmizení blízké osoby a problém, jak se s její ztrátou vyrovnat. Až do závěrečného dialogu sester zápasí Armanda s Lidyiným stínem, to je také jedna z příčin rozpadu jejího manželství. Nabízí se otázka, která ze sester je vlastně ona utonulá: Lidy, která se ve svých třiadvaceti stala hrdinnou obětí národní katastrofy, nebo Armanda, celoživotně neschopná plně prožívat svou realitu?

Margriet de Moorová ani v Utonulé před čtenářem tragický konec příběhu nezastírá.

De Moorová podává zprávu o katastrofě a volí k tomu perspektivu náhodné návštěvnice zasažené oblasti. Lidyino ohromení tragickým vývojem událostí a úžas nad vlastním koncem je pro krajní situace typické. Povodeň zde představuje jakousi ideální laboratoř osudu. Autorka zkoumá síly utvářející životní příběh lidí. Do jaké míry může člověk ovlivnit to, jak se jeho život bude odvíjet? Hned na první stránce je čtenáři odhaleno, že se Lidy z výletu už nevrátí, napětí je tedy vystavěno nikoliv kolem zda, ale kolem kdy, kde a jak. Určujícím narativním principem je dělení na dvě vyprávěcí a časové roviny. Střídavě se čtenáři nabízí pohled na Lidyin zápas s živly a na pohodlný život Armandy v Amsterdamu. Zásadní pro rytmus textu je rozdíl ve vyprávěcím tempu: příběh Lidy postupně zpomaluje, její poslední hodiny jsou vylíčeny do nejmenších mrazivých detailů, zdá se, jako by navždy uvízla v oku uragánu. Obraz apokalypsy je velmi působivý, ačkoli je možné vznést námitku proti některým funkčně nadbytečným pasážím, přidaným snad právě jen pro zvýšení efektu zpomalení. Armandin příběh se naproti tomu odvíjí stále větší rychlostí. Například tak po pasáži, ve které se dům, na jehož půdě našla Lidy poslední útočiště uprostřed orkánu, začne hroutit, následuje pohled na již rozvedenou Armandu, jak sedí v prosluněném pokoji a čte dopis od Nadji. Píše se rok 1972. Obě roviny se protnou v závěrečném dialogu sester nazvaném Responsorium. Armanda umírá v pečovatelském domě a vede s Lidy velmi útěšný poslední rozhovor o životě a smrti, o věčnosti. Když Armanda přivede řeč na svůj dávný prohřešek proti sesterské loajalitě, který měl tak tragické následky, mávne zvěčnělá Lidy jen rukou.

Svízele překladu
Překladatel u knihy Utonulá není díky autorčině věcnému stylu postaven před přespříliš náročný úkol. Jako celek funguje poměrně dobře. Ten, kdo by se zaměřil na plynulost výsledného textu, na stylistickou vytříbenost překladu, bude ovšem zklamán. Náročný čtenář narazí na četné drobné i zásadnější neobratnosti, ba co hůř, na celé matoucí pasáže. Snad je to způsobeno tím, že překladatelka dlouhodobě žije mimo svou vlast. Pohříchu příznačná jsou spojení jako „balkónový pokoj“ (pokoj s balkonem), „zdrcený pocit“, „hnízdivý pud“ nebo „nakrčená ramena“. Na mnoha místech zarazí nečeská syntax – některá delší souvětí kopírují nizozemskou větnou skladbu; v češtině pak dochází k vybočení z vazby. „Lidy se dívala se zájmem, ale bez nejmenšího ponětí (ponětí o čem? – pozn. M. L.) na temnou venkovskou silnici vroubenou překypujícími strouhami, kde nemá co pohledávat.“ Tato konstrukce bohužel zdaleka není výjimkou. Někdy jde ovšem o věrný překlad a kostrbatá pasáž je odrazem originálu. Následující poněkud podivná věta je kupříkladu zcela adekvátním převodem původního textu: „Bylo to jedno z nečekaně chladných rán, která uvedou zaskočenou zemi do stavu vzrušení, údivu, útulnosti.“ Míst, která zcela brání porozumění, bohužel také není málo. Ve chvíli, kdy se rozhořčená Armanda snaží Sjoerdovi vysvětlit, že nežije svůj, ale Lidyin život, ukazuje na jejich nový, pohodlně zařízený amsterdamský dům se slovy: „V čem se to tu liší od jejího (Lidyina – pozn. M. L.) nového domu, jejích sedmi pokojů, půdy, zahrady na jihovýchod, kůlny, nekoukej tak hloupě, se zbrusu novým nábytkem přesně podle jejího vkusu?“ Roky mrtvá Lidy samozřejmě nemá žádný nový dům, se kterým by Armanda mohla srovnávat. Odpovídající překlad by zněl asi takto: „Co je tohle jiného než její nový dům…“.

Nesporně zajímavý román Utonulá zůstává i přes problematičnost své české podoby kvalitním vzorkem současné nizozemské prózy. Je to brilantní zobrazení přírodní katastrofy, meteorologických a planetárních sil, jejichž souhra ji může způsobit, ale především vlivu, jaký má podobná pohroma na myšlení a jednání lidí. Český čtenář je v neposlední řadě důkladně zpraven o vodohospodářském zázraku, jakým je Nizozemí, a jednou a provždy pochopí, jak výjimečnou roli hraje boj s vodním živlem v nizozemské kultuře.

Reakce překladatelky Magdy de Bruin-Hüblové na tuto recenzi.