Existuje cosi, a možná není nic důležitějšího, o čem je nejlepší mlčet, když o tom člověk začne mluvit, snadno se to pokazí, snadno se to stane něčím jiným, než co to je, a v nejhorším případě, když se to člověk pokusí říct, se to může stát něčím, co se příčí tomu, co si člověk pod neřečeným představoval. O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet, prohlásil Wittgenstein. A Derrida zase tvrdí, že o čem nelze mluvit, to je třeba napsat. Svým způsobem chápu, co tím oba mají na mysli.

Své nejniternější vědomí by měl tedy člověk nejspíš obestřít mlčením. Vědomí je možná samo o sobě také mlčenlivé, takže je to možná jenom cosi neřečeného v řečeném. A v tom případě je vcelku zjevné, že to, co člověk vlastně ví, nemůže zkrátka jen tak vyložit a diskutovat o tom, na to je to příliš tiché, člověk to tak nějak jenom ví, a jak to může vědět nebo proč to má vědět, už není tak podstatné. Nejchytřeji se člověk asi zachová, když to nechá být, jak to je: neurčité, v psaní.

Ale já bych přesto něco málo rád řekl. Protože, a tím bych začal, už několik let mám dojem, že existuje, alespoň pro mě, jistá souvislost, řečeno takto velmi neurčitě, mezi tím, co někteří lidé zažívají v různých náboženských spolcích, jiní tvrdí, že podobný zážitek jim přináší příroda, a tím, co já zažívám, když píšu; jinak řečeno: psaní mi umožnilo náboženský prožitek, udělalo ze mě náboženského člověka, a postupem času jsem si uvědomil, že některé z mých nejniternějších zážitků lze nazvat zážitky mystickými. A tyto mystické zážitky se váží k psaní. Se mnou je to tak, že z pohodlného ateismu mě nevyvedla ani má dosavadní zkušenost s životem, ani má dosavadní zkušenost se smrtí, nýbrž psaní, dny a roky strávené psaním, dny a roky, jež jsem strávil nad psaním a v nejšťastnějších okamžicích ne nad psaním, ale v psaní. Psaní mě proměnilo, rozptýlilo mé samolibé bezpečí a nahradilo jej pokorným vědomím toho, že jsem odevzdán do rukou jiného i onoho. Takže to, co jsem já, jsem já jen z milosti jiného a onoho.

Mé možná poněkud neobvyklé zážitky s psaním jistě souvisí s tím, co lze poněkud drsně, avšak přesto výstižně, nazvat norským puritanismem; jsem norským puritanismem ovlivněn natolik, že nejsem s to přesněji popsat, jak je vlastně tento vliv hluboký, takže raději předestřu, pokud to diskrétnost dovolí, několik momentů ze své rodinné mytologie. Otec mé matky pocházel z ostrůvku ve Skjoldu v kraji Ryfylke na jihozápadě Norska, kde za jeho dětství měli silnou pozici kvakeři, takže kvakerství v něm zanechalo stopy na celý život, byl konsekventní pacifista, s oblibou se chlubil, jak se hned po první světové válce, když byl povolán do armády do nedalekého Vossu, naprosto znemožnil, takže, a už to řeknu, ho odepsali jako nepoužitelného, jinak ale k životu přistupoval s jakousi nedogmatickou religiozitou, Bibli četl náruživě, ale přesto byl skálopevně přesvědčen, že stěhování duší je holá realita, a do svých posledních dnů byl také přesvědčeným radikálním levičákem, ba komunistou. Byl samozřejmě poznamenán svou dobou a věci se měly tak, že byl u námořnictva za první i druhé světové války a v obou případech jeho loď torpédovali, za Revoluce byl na souši v Murmansku a mnohokrát vyprávěl o tom, že viděl jednoho chlapa houpat se na šibenici: stmívalo se, byl syrový chladný večer, na jedné šibenici se houpal chlap a ostatní šibenice byly prázdné. Když došlo ke krachu na newyorkské burze, bydlel tou dobou zrovna v malé podkrovní garsonce bez oken nedaleko nádraží v Brooklynu. Ve výšce železničních kolejí. Vyprávěl, jak se tam, pochopitelně, nedalo spát. Stanul na místech, kde světové dějiny braly nový směr, ale moc ho to nezajímalo; jeho spíše zajímalo jeho osobní přesvědčení, podle něhož duše díky svým propojením dodávají lidem na zemi důstojnost, která pochází odkudsi z velké dálky mimo zemi. Zapeklitějšího člověka, než byl můj praotec, jsem zřejmě v životě nepotkal.

Otcova matka pocházela ze statku o něco dál v horách, ze Strandebarmu v kraji Hardanger. Co si pamatuji, přinejmenším jednou mluvila, jako vždy klidně a mírně, o tom, co se jí kdysi v mládí přihodilo, jestli jsem to dobře pochopil, byla tenkrát sama, když vtom, jak si vybavuji její slova, jako by uviděla sebe sama uprostřed úplně všeho, prostupovala jí jakási záře, vyprávěla tenkrát, všechno se vyjasnilo a rozsvítilo, a ona si připadala, že je součástí souvislostí, které jsou nad její chápání, zkrátka se jí to stalo a vlastně o tom moc nedokázala mluvit. Potom ale, vyprávěla, už nic nebylo jako předtím. Pochopila, víc nebylo třeba. Poznamenalo to její život, život matky a manželky drobného rolníka, muže, který kromě správy statku přivydělával na živobytí různými řemesly, podle toho, co si zrovna žádal trh, každou chvíli dělal něco jiného, několik let vedl malou továrnu na nýty pro loďaře, později měl zase drůbežárnu a tak dále, a krom toho celý život hodně cestoval a pracoval v kuchyni. Babička chodila do kostela, do ženských spolků a na setkání v modlitebně. Nikoho hodnějšího jsem zřejmě v životě nepotkal.

Můj praotec a má pramatka. Každý z nich byl ovlivněn jinou stránkou norského puritanismu, nazvěme je kvakerství a pietismus. […]

Překlad Ondřej Vimr
Celá esej spolu s několika básněmi Jona Fosseho vyšla v literárním obtýdeníku Tvar 17/2007 u příležitosti českého vydání románu Ráno a večer (č. 2007).
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatele.