Svou pětistou knihou Igruški dlja okrain (Hračky pro předměstí), dílem básníka Andreje Rodionova (1971), zahájilo nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije novou ediční řadu NVP: Novaja poezija (NVP: Nová poezie).

Andrej Rodionov na ruskou literární scénu vstoupil počátkem nového tisíciletí. Slovo scéna má zcela konkrétní a hmatatelný význam – jednalo se totiž o pódia proslulých moskevských klubů OGI a PIROGI, v nichž v té době začaly probíhat soutěže v poetické disciplíně slam. Rodionov v nich suverénně vítězil a po dlouhou dobu nedával konkurenci nejmenší šanci. Publikum si okamžitě získal svým osobitým přednesem veršů v rytmu rapu. Maxim Bělozor, člen básnické skupiny Osumbez (Osumašedševšije bezumcy – Zbláznivší se šílenci), k níž patří také Rodionov, o jeho verších a vystupování říká: „Andreje Rodionova je škoda číst. Musíte ho poslouchat. Ne že by jeho básně na papíře něco ztrácely, ale když je čte Rodionov, tak získávají. Protože Rodionov básně nečte. On je tak nějak zpívá a tancuje.“ Rodionovovy verše pevně zasazené do tradice obou vln ruských avantgardních hnutí však na papíře obstojí. Pro čtenáře, který je nikdy neslyšel v autorském provedení, je přesto ke knize přiložen disk, na němž Rodionov „čte“ své verše v doprovodu petrohradské skupiny Joločnyje igrušky (Vánoční ozdoby).

Ze strategií avantgardy počátku dvacátého století Rodionov navazuje především na osobitý rytmus a intonaci rané poezie Vladimira Majakovského. Ten byl již nejednou zmíněn v souvislosti s ruským rapem a někdy bývá dokonce označován za jeho průkopníka. Rodionovovu poezii se společensky angažovaným rapem sbližuje nejen rytmika, ale také sociální tématika, orientace na okrajové prostředí. Rodionov však narozdíl od klasických raperů neusiluje o společenskou kritiku, není romantickým buřičem, ale spíše pozorným divákem a komentátorem událostí, které probíhají v jeho bezprostřední blízkosti. V drobných tragikomických příbězích čtenáři předkládá detailní analýzu moskevské periferie, obdobně jako kdysi představitelé druhé vlny ruské avantgardy, tzv. barákoví básníci. Rodionov však pracuje s jiným typem vypravěče než Igor Cholin a Genrich Sapgir – letopisci baráků padesátých a šedesátých let minulého století. Vypravěč jejich komunálních sporů je spíše policejním zapisovatelem, který zcela nezúčastněně dokumentuje všechny tamní hádky a tahanice. Rodionovův vypravěč se jich naopak aktivně účastní. Ilja Kukulin v doslovu Rabotnik gorodskoj zakulisy (Zaměstnanec městského zákulisí) k této poslední knize Andreje Rodionova jejího vypravěče trefně charakterizuje jako „zapojeného pozorovatele“, jako agenta, který „jednoduše studuje ty, s nimiž se stýká a zároveň (...) sebe samého. (...) Je uvnitř i vně.“ (s. 132) Většina příběhů, které Rodionov vypráví, je zasazena do druhé poloviny devadesátých let dvacátého století a naplněna snadno rozpoznatelnými reáliemi života posledních patnácti let. Odehrávají se většinou na jihovýchodě ruské megapole nebo na jejím předměstí, na územích, jež jsou obydlena drobnými zlodějíčky, alkoholiky, lacinými prostitutkami, žebráky, jednoduše spodinou. Rodionovův pozorovatel a vypravěč stojí mezi nimi a popisuje surovost a bezvýchodnost jejich života.

Zdá se, že krutost v současném ruském umění převážila nad vším ostatním, stala se ústředním tématem her mladých dramatiků, kteří představují hnutí „Nové drama“. Patrně nejznámější z této oblasti je divadelní hra bratří Vladimira a Olega Presňakovových Izobražaja žertvu (Hrát oběť), která byla také zfilmována. Brutalita a nelítostnost postsovětské periferie, nezúčastněné pozorování násilí, zloby a krutosti v zapomenuté provincii je také námětem posledního filmu Alexeje Balabanova Gruz 200 (Náklad 200), jehož postavy nejsou s to vystoupit ze svého omezeného světa a pomoci ani člověku, který stojí vedle nich. Rodionovovy příběhy narozdíl od současného dramatu či kinematografie, jež se pohybují na tomtéž území, projevují lítost nad jejich aktéry. Ta je však ukryta pod notnou dávkou ironie, která míří i na samotného vypravěče. Snad díky ní je možné si s klidem vyslechnout „tuhle píseň neromanticky naladěných / normálních lidí z okrajových sídlišť“ (s. 105).

© Alena Machoninová